Eugen Piret de Bihain

Eugen baron Piret de Bihain
Generál jízdy baron Eugen Piret de Bihain (1883, litografie, Adolf Dauthage)
Velitel císařské gardy
Ve funkci: 1897 – 1902
Předchůdce	Ervín hrabě Neipperg
Nástupce	Anton von Bechtolsheim
Nejvyšší hofmistr arcivévody Albrechta
Ve funkci: 1868 – 1895
Předchůdce	Moritz hrabě Braida
Nástupce	funkce zanikla úmrtím arcivévody
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál jezdectva (1879), polní podmaršál (1868), generálmajor (1862)
Narození	6. června 1821 Pešť
Úmrtí	27. srpna 1902 (ve věku 81 let)
Titul	baron
Rodiče	Lajos Piret
Profese	důstojník
Ocenění	rytíř Vojenského řádu Marie Terezie
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eugen svobodný pán Piret de Bihain (německy Eugen Freiherr Piret von Bihain, maďarsky báró bihaini Piret Jenö) (6. června 1821 Pešť – 27. srpna 1902 Vídeň) byl uherský šlechtic a rakousko-uherský generál. V armádě sloužil od roku 1837, jako důstojník jízdy se vyznamenal v několika válkách a získal řadu ocenění. V letech 1868–1895 byl nejvyšším hofmistrem vrchního velitele rakousko-uherské armády arcivévody Albrechta, dosáhl hodnosti generála jezdectva (1879). V závěru kariéry zastával čestnou hodnost velitele císařské gardy (1897–1902).

Pocházel z belgického šlechtického rodu usazeného v Uhrách,^[1] narodil se jako prostřední ze tří synů polního podmaršála Ludvíka Pireta (1784–1862) a jeho manželky Alžběty, rozené baronky Csekonicsové (1794–1881).^[2] Do armády vstoupil jako kadet v roce 1837 k 3. hulánskému pluku, v roce 1845 byl již rytmistrem u 4. hulánského pluku. V revolučních letech 1848–1849 bojoval v Itálii, později se vrátil k 3. hulánskému pluku a od roku 1856 byl v hodnosti plukovníka jeho velitelem.^[3] V roce 1859 se zúčastnil války se Sardinií a v roce 1862 dosáhl hodnosti generálmajora. V této hodnosti byl velitelem jezdecké brigády u 4. armádního sboru v Lombardii.^[4]

V roce 1866 znovu bojoval v Itálii (třetí italská válka za nezávislost) a za účast v bitvě u Custozzy obdržel rytířský kříž Řádu Marie Terezie.^[5][6] Po válce byl velitelem jezdecké brigády ve Vídni.^[7] V roce 1868 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a v letech 1868–1895 zastával funkci nejvyššího hofmistra vrchního velitele armády arcivévody Albrechta.^[8] V roce 1879 postoupil do hodnosti generála jízdy.^[9] Po smrti arcivévody Albrechta byl penzionován (1895), ale nakonec ještě v letech 1897–1902 zastával čestnou hodnost kapitána císařské gardy trabantů (K. u. k. Trabanten-Leibgarde).^[10][11]

Od narození užíval šlechtický titul barona (svobodný pán), v roce 1862 byl se svými bratry jmenován c. k. komořím^[12] Jako nejvyšší hofmistr arcivévody Albrechta byl v roce 1868 jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence.^[13] Od roku 1875 byl také čestným majitelem dragounského pluku č. 9 příslušného k XI. armádnímu sboru ve Lvově.^[14][15][16]

• Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací (1849)
• Vojenská záslužná medaile (1850)
• rytíř Vojenského řádu Marie Terezie (1866)
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1866)
• Řád železné koruny I. třídy (1881)
• velkokříž Leopoldova řádu (1883)
• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1895)

• velkodůstojník Čestné legie (Francie)
• Řád svaté Anny I. třídy s brilianty (Rusko)
• Řád svatého Vladimíra (Rusko)
• Řád červené orlice I. třídy s brilianty (Prusko)
• velkokříž Řádu Spasitele (Řecko)
• velkokříž Řádu Leopolda (Belgie)
• velkokříž Řádu Karla III. (Španělsko)
• velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko)
• Záslužný řád bavorské koruny (Bavorsko)
• velkokříž Řádu Albrechtova se zlatou hvězdou (Sasko)
• velkokříž Řádu württemberské koruny (Württembersko)
• velkokříž Fridrichova řádu (Württembersko)
• velkokříž Řádu zähringenského lva (Bádensko)

Jeho starší bratr Ludvík (Lájos, 1819–1876) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti polního podmaršála, mladší bratr Adalbert (Béla, 1831–1915) byl plukovníkem a jako jediný ze sourozenců zanechal potomstvo. Rodině patřilo několik velkostatků v různých částech Uher a díky tomu jim náleželo právo dědičného členství v uherské Sněmovně magnátů.^[17][18]

• Životopis Eugena Pireta de Bihain in: Österreichisches Biographisches Lexikon