Eugen von Falkenhayn

Eugen hrabě von Falkenhayn
Generál jízdy hrabě Eugen von Falkenhayn (litografie, 1853, August Prinzhofer)
Kapitán císařské gardy
Ve funkci: 1851 – 1853
Předchůdce	Karl Civalart d'Happancourt
Nástupce	Friedrich Hannibal Thurn-Taxis
Nejvyšší hofmistr arcivévody Františka Karla
Ve funkci: 1840 – 1848
Předchůdce	Rudolf von Salis-Zizers
Nástupce	Ferdinand von Wurmbrand-Stuppach
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	generál jezdectva (1851), polní podmaršál (1840), generálmajor (1832)
Narození	4. dubna 1792 Schrems
Úmrtí	16. září 1853 (ve věku 61 let) Girincs
Titul	hrabě
Děti	Franz Falkenhayn Julius von Falkenhayn
Příbuzní	Johann Nepomuk Graf von Falkenhayn (sourozenec)
Profese	voják a důstojník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eugen Isidor hrabě z Falkenhaynu (4. dubna 1792 Schrems – 16. září 1853 Girincs, Uhry) byl rakouský generál. V armádě sloužil jako dobrovolník od roku 1809 a několikrát se vyznamenal statečností v napoleonských válkách. Později byl císařským pobočníkem a doprovázel Františka I. na zahraničních cestách.^[1] V letech 1840–1848 zastával funkci nejvyššího hofmistra arcivévody Františka Karla. Jako voják sloužil aktivně naposledy v době revoluce 1848–1849, kdy byl vrchním velitelem pro Horní Rakousko a Salcbursko. V roce 1851 dosáhl hodnosti generála jezdectva a nakonec u dvora zastával čestnou funkci kapitána císařské gardy (1851–1853). Jeho dva synové Franz a Julius zastávali vlivné pozice v politice a státní správě Rakouska-Uherska.

Životopis

Pocházel ze starého slezského šlechtického rodu Falkenhaynů povýšeného v roce 1689 do hraběcího stavu,^[2] narodil se jako starší syn c. k. komořího hraběte Eugena Falkenhayna (1761–1826) a jeho manželky Marie Anny, rozené hraběnky Veterani-Mallentheimové (1766–1852).^[3][4] Eugen vstoupil jako dobrovolník do armády během války proti Napoleonovi v roce 1809 a stal se poručíkem u nově zorganizované zeměbrany. Vyznamenal se v bitvě u Wagramu, kde byl čtyřikrát zraněn. Byl povýšen na nadporučíka u pěšího pluku č. 2, znovu se vyznamenal v tažení v roce 1813. V hodnosti rytmistra byl poté pobočníkem maršála Bellegarda, v roce 1815 nastoupil jako pobočník u císaře Františka I. Jako major byl štábním důstojníkem u 5. jezdeckého pluku ve Vídni,^[5] ale císaře Františka často doprovázel na cestách. Jako císařský pobočník se zúčastnil kongresů v Cáchách (1818), Opavě (1820), Lublani (1821) a Veroně (1822). V roce 1823 byl povýšen na podplukovníka, stal se zástupcem velitele 6. kyrysnického pluku, od roku 1824 byl zároveň komorníkem u dvora arcivévody Františka Karla.^[6] V roce 1826 dosáhl hodnosti plukovníka a stal se velitelem 6. pluku kyrysníku v Debrecíně.^[7]

V roce 1832 byl povýšen do hodnosti generálmajora a nadále vykonával funkci prvního komorníka u arcivévody Františka Karla, v letech 1840–1848 byl jeho nejvyšším hofmistrem a v roce 1840 získal hodnost polního podmaršála.^[8][9] Po vypuknutí revoluce v roce 1848 doprovázel císařský dvůr do Innsbrucku a pak do Olomouce. Krátce byl vrchním velitelem v Horním Rakousku, ale již v roce 1850 byl opět mimo aktivní službu.^[10] K datu 2. února 1851 byl povýšen do hodnosti generála jezdectva^[11] a nakonec v letech 1851–1853 zastával čestnou funkci kapitána císařské gardy trabantů (Capitän der k.k. Trabanten-Leibgarde).^[12]

Tituly a ocenění

V roce 1811 byl jmenován c. k. komořím a jako nejvyšší hofmistr arcivévody Františka Karla obdržel v roce 1840 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[13] Byl nositelem Řádu železné koruny I. třídy, v zahraničí obdržel ruský Řád sv. Stanislava I. třídy, velkokříž bavorského Řádu sv. Michaela a Záslužný řád bavorské koruny. Od roku 1849 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 18.^[14] Byl také členem Zemědělské společnosti ve Vídni.^[15]

Byl majitelem několika panství v Dolním Rakousku (Ottenschlag, Droß).

Rodina

V roce 1825 se oženil s hraběnkou Karolínou Colloredovou z Wallsee (1802–1835), dcerou státního ministra Františka de Pauly Colloreda (1736–1806). Karolína byla c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Z manželství se narodili čtyři synové,^[16] dva z nich dosáhli v politice a státní správě vysokých funkcí.

• 1. František (1827–1898), c. k. tajný rada, komoří, podplukovník, poslanec dolnorakouského zemského sněmu, poslanec říšské rady, dědičný člen rakouské Panské sněmovny, rytíř Řádu zlatého rouna, prezident rakouského Červeného kříže, I. ∞ 1854 Eleonora princezna z Oettingen-Wallersteinu (1834–1856), dáma Řádu hvězdového kříže, II. ∞ 1861 Marie Anna princezna z Oettingen-Wallersteinu (1840–1903), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže^[17]
• 2. Julius (1829–1899), c. k. tajný rada, komoří, zemský hejtman v Horním Rakousku 1871, rakouský ministr zemědělství 1879–1895, poslanec hornorakouského zemského sněmu a říšské rady, ∞ 1857 Viktorie hraběnka Folliot de Crenneville-Poutet (1816–1900), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže, vdova po hraběti Janu Nepomukovi Keglevićovi z Bužimi
• 3. Rudolf (1830–1852), c. k. nadporučík
• 4. Ladislav (1833–1865), c. k. komoří, podplukovník, pobočník císaře Františka Josefa, ∞ 1861 Josefína hraběnka Paarová (1839–1916), c. k. palácová dáma, dáma Řádu hvězdového kříže (podruhé provdaná za Jaromíra Černína z Chudenic)^[18]

Eugenův mladší bratr Jan Nepomuk (1801–1882) sloužil také v armádě a dosáhl hodnosti polního podmaršála. Jejich teta Marie Udalrika Falkenhaynová (1765–1852) byla manželkou hraběte Prokopa Lažanského z Bukové a jako vdova později dlouholetou nejvyšší hofmistryní císařovny Karolíny Augusty.

Eugenovým švagrem byl diplomat František de Paula Colloredo-Wallsee (1799–1859), rakouský velvyslanec v Londýně a ve Vatikánu.

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Eugen von Falkenhayn in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich