Eva Kantůrková

Mgr. Eva Kantůrková
Eva Kantůrková (2010)
Eva Kantůrková (2010)
poslankyně České národní rady
Ve funkci:
7. června 1990 – 4. června 1992
členka Rady pro rozhlasové
a televizní vysílání
Ve funkci:
15. května 2003 – 15. května 2009
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ (do 1970)
Občanské fórum
Rodné jménoEva Sílová
Narození11. května 1930 (93 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
ChoťJan Štern
Jiří Kantůrek
RodičeJiří Síla a Bohumila Sílová
DětiJan Štern
Ivan Štern
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Profesedramaturgyně, novinářka, scenáristka, politička a spisovatelka
OceněníCena Toma Stopparda (1987)
Krameriova cena (2019)
medaile Za zásluhy (2023)
CommonsEva Kantůrková
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eva Kantůrková, rozená Sílová (* 11. května 1930 Praha)[1], je česká prozaička a scenáristka. V 80. letech byla signatářkou a mluvčí Charty 77.

Život

Pochází z literárně založené rodiny – otec Jiří Síla byl komunistický novinář a matka Bohumila spisovatelka. Rodiče se rozvedli, když jí bylo 7 let. Soud jí přiřkl matce, ale nakonec ji vychovávali vzdálení příbuzní na vesnici. Do Prahy se vrátila za války zpět k matce.

Má dva syny z prvního manželství s Janem Šternem Ivana Šterna (* 1949, ekonom) a Jana Šterna (* 1953, Ing., publicista). Později se manželství rozpadlo a každý z manželů vychovával jednoho syna[2].

Po ukončení studia filosofie a historie na Filosofické fakultě Karlovy univerzity v roce 1956 pracovala do roku 1958 pro Československý svaz mládeže a do roku 1967 v Čs. ústředí knižní kultury; poté se věnovala literatuře.

Byla členkou KSČ, kam vstoupila v šestnácti letech na přímluvu své matky, a angažovala se během pražského jara; v roce 1970 ze strany vystoupila, ocitla se na seznamu zakázaných autorů a publikovala jen v samizdatu a exilových nakladatelstvích.

Podepsala Chartu 77, jíž byla od 6. ledna 1985 do 7. ledna 1986 mluvčí, a i jinak se společně s druhým manželem Jiřím Kantůrkem (1932–1998) angažovala v disentu.[3] Od 6. května 1981 do 22. března 1982 byla vězněna za podvracení republiky. Na základě zkušeností z vězení pak napsala knihu Přítelkyně z domu smutku. Aktivně se podílela na vzniku Občanského fóra, v letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady a členkou jejího předsednictva.[1]

V letech 1994 až 1996 byla předsedkyní Obce spisovatelů. V rozmezí let 1998 až 2000 řídila odbor literatury a knihoven ministerstva kultury. Od 15. května 2003 byla členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Počínaje rokem 2006 byla prezidentkou nově založené Akademie literatury české.[1]

Dílo

  • Jen tak si maličko povyskočit, 1966 – sbírka psychologických povídek
  • Smuteční slavnost, 1967 – společenskokritický román, kde hlavním motivem je chystaný pohřeb komunistického tajemníka, dávají čtenáři příležitost seznámit se s událostmi na malém městě roku 1948 a následné kolektivizace zemědělství z různých pohledů několika vypravěčů; zfilmováno roku 1968 Zdeňkem Sirovým (film mohl být promítán až po roce 1989)
  • Po potopě, 1969 – román; hrdinka románu, malířka a matka dospívající dcery, se po rozchodu s mužem psychicky zhroutí, následně se pak zotavuje na psychiatrické klinice
  • Nulový bod, 1970 – ministerský úředník, který v roce 1948 přišel o kariéru a i nadále prožíval řadu osobních tragédií, se rozhodne pro sebevraždu; román formou retrospektivy vypráví příběh celého jeho života
  • Černá hvězda, Kolín nad Rýnem 1982, Praha 1992 – příběh levicového novináře, který prožívá chvíli deziluze a rozpadu dosavadních životních hodnot – pokus autorky vyrovnat se s vlastní změnou postoje vůči komunismu
  • Člověk v závěsu, 1977, Kolín nad Rýnem 1988 – sbírka novel
  • Pozůstalost pana Ábela, 1977 Kolín nad Rýnem, Praha 1990
  • Pán věže, samizdat 1979, Praha 1992 – román inspirovaný příběhem Ježíše Krista, znova 2004, nakl. Adonai, ISBN 80-7337-161-8
  • Přítelkyně z domu smutku, Kolín nad Rýnem 1984, Praha 1990 – nejznámější kniha, z prostředí vězení s autobiografickými prvky; roku 1992 byl podle románu natočen režisérem Hynkem Bočanem čtyřdílný televizní seriál
  • Jan Hus: příspěvek k národní identitě, samizdat 1986, Praha: Melantrich 1991, Praha: Hynek 2000, Praha: Ideál 2008 – historická studie o životě mistra Jana Husa[4][5]
  • Památník, 1994 – deníkovou formou psaná autobiografie
  • Záznamy paměti, 1997, nakl. Hynek, ISBN 80-85906-66-X
  • Zahrada dětství jménem Eden, 1998
  • Nejsi, 1999 – kniha vyrovnávající se s manželovou smrtí
  • Nečas, 2000 – autobiografický román
  • Jsem osoba vzdorovitá a neposlušná, 2005, nakl. Host, ISBN 80-7294-169-0
  • Démoni nečasu, 2007, nakl. Baronet, ISBN 978-80-7384-031-0
  • Vy nám taky : momentky života, Praha: Erika 2008 – Scénky z vlastního života, konfrontace vztahu k dnešku i včerejšku[6][7]
  • Doteky, Praha: Dauphin 2009. ISBN 978-80-7272-202-0 – Román s duchovním rozměrem o proplétajících se osudech dvou lidí, vzdálených a přesto se sbližujících[8]
  • Tati!, nakl. Dauphin, 2010, ISBN 978-80-7272-234-1
  • Nečekej, až zajde slunce!, nakl. Dauphin, 2011, ISBN 978-80-7272-394-2
  • Řekni mi, kdo jsi, 2012, nakl. Torst, ISBN 978-80-7215-436-4 – Kniha, sumarizující úvahy (literatura, kultura, politika, dějiny a národní charakter), osobní vzpomínky (autorčin život, tvorba i dílo) a i portréty mnoha osobností veřejného života[9]
  • Jan Palach, 2018 – Scénář k filmu, zachycujícímu posledních několik měsíců života vysokoškolského studenta, Jana Palacha

Rozhovory

Ocenění

Odkazy

Související články

Reference

  1. ↑ a b c Ústav pro českou literaturu AV ČR, Slovník české literatury po roce 1945
  2. ↑ KOSATÍK, Pavel. Česká inteligence 20. století. Edice N. Praha: N media, 2023. ISBN 978-80-88433-35-4.
  3. ↑ Nikde jsem se o lidech nedozvěděla tolik jako ve vězení | Ženy v disentu. zenyvdisentu.soc.cas.cz [online]. [cit. 2017-03-23]. Dostupné online. 
  4. ↑ František Cinger. Jan Hus je v díle Evy Kantůrkové stále aktuální. Fotografie Milan Malíček; Kultura. Novinky.cz [online]. Borgis, a.s., 6. březen 2009 [cit. 2020-06-15]. Dostupné online. 
  5. ↑ František Cinger. Je Hus ještě aktuální?. Kultura. Právo. Borgis, a.s., 6. březen 2009, roč. 19, čís. 55, s. 21. ISSN 1211-2119. 
  6. ↑ František Cinger. Eva Kantůrková a Václav Dušek ve společné knize vzpomínek. Fotografie Milan Malíček; Kultura. Novinky.cz [online]. Borgis, a.s., 17. leden 2009 [cit. 2020-06-15]. Dostupné online. 
  7. ↑ František Cinger. Nedůležité převraty a důležitost věrnosti sobě samému. Fotografie Petr Horník; Kultura. Právo. Borgis, a.s., 21. leden 2009, roč. 19, čís. 17, s. 14. ISSN 1211-2119. 
  8. ↑ František Cinger. Literární meditace Evy Kantůrkové. Kultura. Právo. Borgis, a.s., 6. leden 2010, roč. 20, čís. 4, s. 13. ISSN 1211-2119. 
  9. ↑ Řekni mi, kdo jsi! na webu nakladatelství

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
CZE Medaile Za zasluhy 1st (1994) BAR.svg
Stužka: Medaile Za zásluhy I. stupně – Česká republika (od roku 1994).
Eva Kantůrková (20. Podzimní knižní veletrh).JPG
Autor: Michal Klajban, Licence: CC BY-SA 3.0
Eva Kantůrková. 20. Podzimní knižní veletrh v Havlíčkově Brodě