Evangelium

Codex Alexandrinus (řecký rukopis), Lukášovo evangelium

Evangelium (řecky εὐαγγέλιον euangelion, dobrá zvěst, nebo dobrá zpráva) je text pojednávající o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Texty vznikaly desetiletí po Ježíšově smrti. Čtyři evangelia zahrnutá do Nového zákona se nazývají kanonická, ostatní se označují jako apokryfní.

Kanonická evangelia se označují jmény podle autorů a nejčastěji se předpokládá jejich sepsání v tomto pořadí[1]: Evangelium podle Marka, Matouše, Lukáše a Jana. První tři pojednávají o podobných událostech a nazývají se proto synoptická (souhledná).

První význam slova evangelium v kontextu bible v křesťanské a Ježíšově[2] terminologii je ve smyslu „radostné zvěsti, kterou přinesl Ježíš lidem“. Avšak po Ježíšově smrti a vzkříšení tento termín dostal nový význam „radostné zvěsti o Ježíši“ a o jeho příchodu a nanebevstoupení a zejména jeho poselství – nadcházející spáse duší. Označení těchto spisů je odvozeno od Markova evangelia, které začíná slovy: Počátek evangelia Ježíše Krista, Syna Božího.[1]

Evangelia jsou obvykle souborem či sbírkou kratších textů nejrůznějšího charakteru, které autor – redaktor (evangelista) posbíral, zařadil a z nichž utvořil jeden kompaktní text. Každý evangelista své evangelium koncipoval specificky s důrazy poskytujícími plastický pohled na popisované situace, což vycházelo primárně z toho, že každý promlouval k trochu jinému okruhu čtenářů. Všem evangeliím je však společné, že celková koncepce vypráví o Ježíšově životě a zvěstuje spásu.

Kanonická evangelia

Papyrus 52, replika zlomku Janova evangelia a nejstaršího dokladu Nového zákona

Do kánonu Nového zákona byla přijata čtyři evangelia, která se nazývají podle jmen svých autorů:

Obecná charakteristika

Kanonická evangelia historicky byla a dnes jsou většinou křesťanských církví považována za inspirovaná Bohem. Skutečnost, že se v názvu uvádí termín „podle“ (řecky κατά), připomíná, že pro autory a první čtenáře evangelií existovalo jen jedno evangelium, tedy jedna „dobrá zpráva“, zachovaná ve čtverém různém podání podle čtyř autorů.

První tři evangelia (Mt, Mk, Lk) jsou si ve srovnání se čtvrtým velmi podobná a obsahují mnoho společného materiálu, nazývají se proto synoptickými (lze je „položit vedle sebe a dle nich komparovat“). Vzájemného literárního vztahu těchto tří evangelií se týká tzv. synoptická otázka. Evangelium podle Jana se zaměřuje na specifické, synoptickými evangelii neakcentované události, vyplývající z osobní blízkosti apoštola Jana Ježíši. Všechna čtyři evangelia mají nicméně tyto dvě základní části: první vypráví o Ježíšově životě, druhá o jeho umučení, smrti a vzkříšení z mrtvých.

Historicita jednotlivých dílčích událostí není od doby, kdy byla historická kritika uplatněna i na Bibli, v liberálních kruzích přijímána, dle kritérií dopředu vylučujících možnost inspirace Bohem i přes doložení základních faktů z mimoblických pramenů (např. Josefus Flavius, Suetonius, Plínius st. aj.) a nálezů potvrzujících kontext (např. dochovaná Danielova proroctví v tzv. Kumránských svitcích); evangelia ostatně neměla za cíl (i přes pozoruhodnou přesnost některých uváděných reálií) působit jako historické dokumenty, ale jako prostředek křesťanské zvěsti. Pro pohled historické kritiky je charakteristický názor, že jednotlivé příběhy nejsou přesným popisem historických událostí, a to kvůli odlišnosti perspektivy u stejných příběhů. Toto určité ochuzení pohledu tak biblickou kritiku omezuje ve schopnosti složit multidimenzionální obraz příběhů popisovaných synoptiky. Ty se u jednotlivých evangelistů více či méně odlišují – to je dáno tím, že každý evangelista psal pro jinou komunitu čtenářů s jiným teologickým důrazem a měl za cíl zdůraznit trochu jiný aspekt „dobré zprávy“. Jednotlivé příběhy tak nepopisují jen vysloveně historické události, ale mají čtenáře zvát k přijetí evangelia. Díky mnohovrstevnosti textu slouží i jako metafory širšímu kontextu – mají podat svědectví o spáse a duchovně morálních požadavcích.[3]

Codex Aureus Laurensius, vyobrazení evangelisty Marka

Charakteristika jednotlivých evangelií

  • Evangelium podle Matouše napsal dle tradice bývalý celník Matouš. Datum sepsání knihy se dnes obecně klade mezi léta 60-80 n. l. Kniha byla určena zejména pro přesvědčení Židů, kteří doposud Ježíše jako mesiáše neuznávali, a pro utvrzení víry židokřesťanů.
  • Evangelium podle Marka podle tradice sepsal Marek, jeden z prvních křesťanů. Vzhledem k tomu, že se Marek vůbec nezmiňuje o zboření Chrámu, datuje se vznik tohoto evangelia před rok 70.[4] Kniha nebyla určena primárně židům, ale pohanům z římského kulturního prostředí. To lze usoudit jednak dle razance a jednak i podle toho, že text obsahuje některá vysvětlení, která by židovský čtenář považoval za nadbytečná.
  • Evangelium podle Lukáše je přímo dedikováno „Vznešenému Teofilovi" lékařem Lukášem. Pisatelem byl vzdělaný člověk, slovní zásoba je bohatší než u ostatních evangelií. Lukáš čerpal detailně i od jiných očitých svědků než předchozí dva evangelisté a obsahuje mnohé další příběhy a podobenství (např. obsáhlé vyprávění o Ježíšově dětství). Jeho záměrem je oslovení řecko-helenistického světa. Dokončení evangelia se klade do let 70-90.
  • Evangelium podle Jana sice neuvádí jméno pisatele, ale tradičně se má za to, že je napsal apoštol Jan, který o sobě v evangeliu píše jako o tom, „kterého Ježíš miloval“, např. J 21, 20 (Kral, ČEP). Jedná se o evangelium odlišné od ostatních tří, velkou roli v něm hraje symbolika, zjevení preexistence Krista ve věčném Logu a důraz na příchod osoby Ducha Svatého. Vznik knihy se datuje přibližně do roku 90-100, těsně před Janovu smrt.

Datace evangelií

S tématem datace úzce souvisí otázka historicity evangelií. Různé zdroje uvádějí různá datování vzniku kanonických evangelií, jak ukazuje následující tabulka:

EvangeliumZdroj informací a období vzniku
Adolf von Harnack (1851-1930)Encyclopaedia Britannica (1899-1903)John A. T. Robinson (1919-1983)Werner Georg Kümmel (1905-1995)Současná teologická nauka[5]
Matouš70 – 75 n. l.100 – 133 n. l.40 – 60+ n. l.80 – 100 n. l.80 – 90 n. l.
Marek65 – 70 n. l.70+ n. l.45 – 60 n. l.asi 70 n. l.60 – 75, nejspíše 69 – 73
Lukáš79 – 93 n. l.asi 100 n. l.57 – 60+ n. l.70 – 90 n. l.85 ± 5-10 let
Jan80 – 110 n. l.asi 100 n. l.40 – 65+ n. l.90 – 100 n. l.80 – 110 n. l.

Apokryfní evangelia

Některá apokryfní evangelia byla inspirací mnoha umělců všech dob, zde Giotto di Bondone: Uvedení Panny Marie do Chrámu

Apokryfní evangelia jsou obecně ta, která nebyla přijímána do novozákonního kánonu, buď proto, že nebyla ve shodě s autoritativními texty základních církví s "otcovskou autoritou" (církevní obec v Jeruzalémě, Korintu, egyptské Alexandrii, Antiochii a v Římě), nebo proto, že vznikla až později po vytvoření kanonických textů. Při porovnávání kanonických a apokryfních evangelií (a nejenom jich) si lze také všimnout významného rozdílu v obsahu. Všechna čtyři evangelia, byť jsou každé trochu jiné, přirozeně zapadají do celkového kontextu celé Bible. Hovoří o týchž zásadách a myšlenkách jako ostatní pisatelé. Na druhou stranu u apokryfních evangelií je často možné se setkat s myšlenkami a názory, které jsou často i v přímém rozporu s celkovým poselstvím bible, většinově silně ovlivněné gnosticismem, před jehož nástupem je varování již v listech apoštolů.[6]

I zde se jedná většinou o sbírky různých textů, ale jejich forma je daleko pestřejší, protože nezávaznější než v případě evangelií kanonických. Většinou jsou to sbírky údajných Ježíšových výroků. U starších evangelií někteří předpokládají, že jednotlivé prvky mohou být velmi staré či autentické (např. u Tomášova evangelia), u jiných se jedná o parafrázi kanonických evangelií či výroků ve snaze posunout interpretaci Ježíšovy osoby a dílo kříže. Většina těchto evangelií pochází buď z židovsko-křesťanských sekt (pak prezentují Ježíše jako Mesiáše, nikoli však jako syna Božího a Boha), nebo z gnostických kruhů (např. Jidášovo evangelium).

Evangelia dětství

Evangelia dětství vyprávějí o Ježíšově dětství. Kromě částí kanonických evangelií podle Lukáše[7] a podle Matouše[8] sem někteří řadí především Tomášovo evangelium dětství (nezaměňovat s gnostickým Tomášovým evangeliem), Jakubovo protoevangelium a Matoušovo evangelium dětství (nezaměňovat s kanonickým evangeliem).

Z hlediska křesťanských církví jsou tato evangelia považována za nekanonická, apokryfní, vzešlá z lidové představivosti a obsahující prvky pro křesťanskou víru cizorodé. Jedná se o pozdně zapsané příběhy, které doplňovaly ty informace o životě Ježíše i dalších postav (např. Mariina v případě Jakubova evangelia), o kterých kanonická evangelia nepojednávala. Tato evangelia byla ve středověku velmi ceněna při zavádění od kanonických evangelií odchylných doktrín a byla zdrojem výtvarných námětů a inspirací pro mnoho uměleckých děl.

Seznam apokryfních evangelií

Knihy užívající tentýž název

Beletrie

  • Evangelium prokletých – krimi, autor: Adam Blake
  • Luciferovo evangelium – mysteriózní thriller, autor: Tom Egeland
  • Krvavé evangelium – originální název Blood Gospel, hororová sci-fi kniha, autoři: James Rollins a Rebecca Cantrell
  • Schizofrenické evangelium – sbírka šesti kratších próz Bohumila Hrabala
  • Páté evangelium – román Iana Caldwella o prezentaci nálezu neznámého evangelia na konferenci v Římě, s detektivním pozadím

Odkazy

Reference

  1. a b Ekumenický překlad Bible, Česká biblická společnost 1991. S. 10
  2. Srv. Mk 1,14; 8,35; 10,29; 13,10 aj.
  3. Srov. POKORNÝ, Petr, et al. Hermeneutika jako teorie porozumění : od základních otázek jazyka k výkladu bible. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2006. 508 s. (Teologie). ISBN 80-7021-779-0. S. 187–192. 
  4. LIMBECK, Meinrad. Evangelium sv. Marka. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. ISBN 80-7192-219-6. str. 12.
  5. [1] Archivováno 9. 12. 2007 na Wayback Machine., [2] Archivováno 19. 7. 2007 na Wayback Machine., [3] Archivováno 24. 12. 2007 na Wayback Machine., [4] Archivováno 9. 10. 2007 na Wayback Machine., [5].
  6. Srov. T. Halík Archivováno 11. 12. 2011 na Wayback Machine. v druhé polovině článku, dále např. komentář - odst. č. 3
  7. Mt 1, 18 – 2, 23 (Kral, ČEP)
  8. Lk 2, 1–52 (Kral, ČEP)

Literatura

  • POKORNÝ, Petr. Literární a teologický úvod do Nového Zákona. Praha: Vyšehrad, 1993.
  • TICHÝ, Ladislav. Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003.

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Codex Alexandrinus f41v - Luke.jpg
Folio 41v from the Codex Alexandrinus contains the end of the Gospel according to Luke with the decorative tailpiece found at the end of each book. Codex Alexandrinus (Gregory-Aland 02), Bible in four volumes: Volume 4 (New Testament)
Please note that the old folio number was folio 65; older literature including the catalogue entry reproduced online refer to fol. 41v as "fol. 65v" catalogue entry, which gives "6. (ff. 20r-41v): Superscription (f. 20r): 'Εὐαγγέλιον κατὰ Λουκᾶν'. Colophon (f. 41v): 'Εὐαγγέλιον κατὰ Λουκᾶν'" [Evangelion according to Luke])

From bl.uk British Library Codex Alexandrinus:
Held by British Library
Shelfmark: Royal MS 1 D VIII
Description
Copied in the 5th century, Codex Alexandrinus is one of the three early Greek manuscripts that preserve both the Old and the New Testaments together.

Its name (‘Book from Alexandria’) derives from the city of Alexandria in Egypt, where it was preserved before the Greek Patriarch of Alexandria, Cyril Lucar (d. 1638) brought it to Constantinople in 1621. As Greek Orthodox Patriarch, Lucar had close ties to Britain and the Church of England, which supported him in many of his activities. He presented this manuscript as a gift to the ruling monarch, Charles I (r. 1625–1649) in 1627. Arriving in London through the English Ambassador to Istanbul, Codex Alexandrinus became part of the Royal Library. It survived the devastating fire of 1733, when the librarian Richard Bentley (d. 1742) rescued it himself from the flames. It subsequently entered the British Museum and then the British Library.

Codex Alexandrinus contains the entire Bible in Greek, comprising the ancient Greek translation of the Old Testament (Septuagint), together with the New Testament. Its content is slightly different from a modern printed Bible: it contains several extra books, including Maccabees as part of the Septuagint Old Testament and the First Epistle of St Clement of Rome (d. 99) at the end of the New Testament. It is especially noteworthy for preserving one of the best texts of Deuteronomy and Revelation, and it is the oldest manuscript of the second and third books of Maccabees.

The manuscript was probably the work of three scribes. The beginning lines of each book are written in red ink and sections within the book are marked by a larger letter set into the margin. The text is written continuously in a large square uncial hand in two columns. Titles of each of the books of the Bible are marked by a stylised decorative colophon (a distinctive ornamental tailpiece) throughout the manuscript. These colophons frequently contain images of fruit or vegetation and are some of the earliest examples of book illumination to survive.
Codexaureus 21.jpg
Mark the Evangelist, image 21 of the Codex Aureus of Lorsch or Lorsch Gospels, presumably written in the scriptorium of the Lorsch Abbey (Hofschule Karls des Großen), Germany.

This Carolingian manuscript was stolen 1622 from the Bibliotheca Palatina in Heidelberg, during the Thirty Years' War. In order to be easy to sell, the codex was broken in four parts:

  • First written part - Gospels of Matthew and Mark, preliminary matter and canon tables
Todays location: Batthyaneum (National) Library, Alba Iulia, Romania
  • Second written part - Gospels of Luke and John & Ivory panels from the rear cover
Todays location: Vatican Library
  • Ivory panels from the front cover
Todays location: Victoria and Albert Museum, London, (Inv.-Nr. 138-1866)
Papyrus52sw.jpg
Autor: Friedhelm Wessel, Licence: CC BY-SA 2.5
Papyrus 52 (Replica), recto: Joh 18,31-33