Evidence-based medicine

Evidence-based medicine (EBM) nebo medicína založená na důkazech je „vědomé, zřetelné a soudné používání nejlepších současných důkazů při rozhodování o péči o jednotlivé pacienty“.[1] Přístup medicíny založené na důkazech by se měl projevovat již během výuky mediků. Mělo by docházet k odklonu od autoritativního stylu výuky a přesunout výuku směrem k práci s informacemi.[2]

Historie EBM

Uvádí se, že nejstarší popsaný příklad výzkumu prováděného podle zásad EBM je v Bibli v knize Danielově, kde židovští mladíci, kteří žili jako rukojmí na babylonském dvoře, odmítli předkládaný pokrm, protože nedodržoval pravidla kašrut. Správce nad dvořany jim nechtěl umožnit dodržovat speciální dietu v obavě, že by mohla ohrozit jejich zdraví, a tím jeho postavení. Jeden z mladíků, Daniel, proto navrhl ověřit v desetidenním „experimentu“, zda jim košer strava prospěje, nebo uškodí:[2]

A řekl správce nad dvořany Danielovi: Já se bojím pána svého krále, kterýž vyměřil pokrm váš a nápoj váš, tak že uzřel-li by, že tváře vaše opadlejší jsou, nežli mládenců těch, kteříž podobně jako i vy chování býti mají, způsobíte mi to u krále, že přijdu o hrdlo. I řekl Daniel služebníku, kteréhož ustanovil správce dvořanů nad Danielem, Chananiášem, Mizaelem a Azariášem: Zkus, prosím, služebníků svých za deset dní, a nechť se nám vaření dává, kteréž bychom jedli, a voda, kterouž bychom pili. A potom nechť se spatří před tebou tváře naše a tváře mládenců, kteříž jídají pokrm z stolu královského, a jakž uhlédáš, učiň s služebníky svými. I uposlechl jich v té věci, a zkusil jich za deset dní. Po skonání pak desíti dnů spatříno jest, že tváře jejich byly krásnější, a byli tlustší na těle než všickni mládenci, kteříž jídali pokrm z stolu královského.[3]

Jednu z prvních studií, která by splnila podmínky EBM, navrhl v 17. století Jean-Baptiste van Helmont. K rozlišení účinnosti pouštění žilou navrhoval rozdělit 200 až 500 nemocných do dvou skupin a jednu léčit pouštěním žilou, druhou bez této procedury. Experiment však nebyl nikdy realizován.[2]

Francouzský lékař Pierre Charles-Alexandre Louis (1787–1872) bývá uváděn jako první, kdo použil statistické hodnocení svých výsledků. Prokázal tak, že pouštění žilou je metodou neúčinnou. Jeho výsledky však zůstaly nepovšimnuty.[2]

Počátkem 20. století se začaly projevovat první principy EBM i v klinické praxi. Bostonský chirurg Ernest Amory Codman (1869–1940) vypracoval systém hodnocení výsledků chirurgických operací, který umožňoval srovnávat výsledky operací. Začaly se provádět rozsáhlejší studie srovnávající terapeutické postupy, například v terapii tuberkulózy.[2]

Koncem 20. století vrcholil vývoj EBM pracemi Archie Cochrana z Velké Británie a Davida Sacketta z Kanady.[2]

Samotný pojem EBM je poměrně nový, poprvé byl použit zřejmě v 90. letech pracovníky McMastersovy Univerzity jako „systémový přístup k analýze publikovaných výzkumných prací jako základ klinického rozhodování“.[2] V roce 1996 byl Sackettem a spol. definován pojem EBM poněkud formálněji jako „vědomé, zřetelné a soudné používání nejlepších současných důkazů při rozhodování o péči o jednotlivé pacienty“.[1]

Principy EBM

Použití principů medicíny založené na důkazech vlastně znamená využít kromě osobní zkušenosti i zkušenost většiny lékařů v diagnostice a terapii jednoho konkrétního pacienta. Je to rozdíl oproti tradičnímu přístupu, který preferuje především individuální zkušenost.[1]

V optimálním případě by měl lékař postupovat tak, že si nejprve problém formuluje. Formulace problému spočívá v tom, že přesně definuje, o jakého pacienta se jedná, jakým způsobem chce řešit pacientův problém, popř. jaký je alternativní způsob řešení a čeho chce dosáhnout. Poté přesně formuluje dotaz v databázi odborných časopisů, například PubMed (rozhraní databáze MEDLINE), Cochrane nebo Web of Science. Každý nalezený článek by pak měl zhodnotit – zda skutečně odpovídá hledané problematice (zda je relevantní rešeršnímu dotazu). Měl by jej zhodnotit i metodologicky, zda má vypovídací hodnotu.[4] Nalezené důkazy mají určitou hierarchii, lékař by se měl vždy řídit tím důkazem, který je v hierarchii nejvýše. Pokud jsou na dané úrovni k dispozici dva protichůdné důkazy, je podstatné metodologické zhodnocení. Hierarchie důkazů vypadá (volně podle)[4] následovně:

  1. metaanalýzy a systematické přehledy (angl. systematic reviews)
  2. randomizované kontrolované studie (controlled trial)
  3. kohortové studie (trial)
  4. studie případů a kontrol (control study)
  5. průřezové studie (sectional study)
  6. kazuistiky (case report)
  7. zásah do předpokládaného patogenetického mechanizmu.

Roku 2019 odhalily randomizované kontrolované studie stovky používaných medicínských postupů, které nefungují.[5] Ovšem i randomizované kontrolované studie lze interpretovat chybně.[6]

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c SACKETT, David L.; ROSENGERG, William M. C.; GRAY, Muir J. A., HAYES, Brian R.; RICHARDSON, Scott W. Evidence based medicine: what it is and what it isn't. BMJ. 1996, roč. 312, čís. 7023, s. 71–72. Dostupné online. ISSN 0959-8138. DOI 10.1136/bmj.312.7023.71. (anglicky) 
  2. ↑ a b c d e f g CLARIDGE, Jeffrey A.; FABIAN, Timothy C. History and development of evidence-based medicine. World Journal of Surgery. 2005, roč. 29, čís. 5, s. 547–553. Dostupné online. ISSN 1432-2323. DOI 10.1007/s00268-005-7910-1. (anglicky) 
  3. ↑ Dn 1,10-14. Bible Kralická [online]. [cit. 2008-07-24]. ©Bůh. Použito s laskavým svolením.. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-08-02. 
  4. ↑ a b GREENHALGH, Trisha. Jak pracovat s vědeckou publikací: základy medicíny založené na důkazu. Praha: Grada, 2003. ISBN 80-247-0310-6. S. 201. 
  5. ↑ PAZDERA, Josef. Od 400 lékařských postupů uplatňovaných v praxi by se mělo upustit, neúčinkují. In: OSEL [online]. 13.06.2019 [cit. 25. 9. 2023]. Dostupné z: https://www.osel.cz/10591-od-400-lekarskych-postupu-uplatnovanych-v-praxi-by-se-melo-upustit-neucinkuji.html
  6. ↑ ČIERNIK, Matej. Pokrivené základy kardiologickej vedy. In: OSEL [online]. 28.05.2019 [cit. 25. 9. 2023]. Dostupné z: https://www.osel.cz/10563-pokrivene-zaklady-kardiologickej-vedy.html

Literatura

  • DOHERTY, S. History of evidence-based medicine. Oranges, chloride of lime and leeches: Barriers to teaching old dogs new tricks. Emerg Med Australas. 2005, roč. 17, čís. 4, s. 314–321. Dostupné online. ISSN 1742-6723. DOI 10.1111/j.1742-6723.2005.00752.x. (anglicky) 
  • GÖPFERTOVÁ, Dana a kol. Epidemiologie: [průvodce epidemiologickou metodou]. Praha: Triton, 1999. ISBN 80-7254-037-8. S. 218. 
  • JAROLÍMKOVÁ, Adéla. Evidence based medicine a její vliv na činnost lékařských knihoven a informačních středisek. Knihovnická revue. 2004, roč. 15, čís. 2, s. 75–81. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-01-04. ISSN 1214-0678.  Archivováno 4. 1. 2008 na Wayback Machine.

Související články

Externí odkazy