Evropský soud pro lidská práva

Evropský soud pro lidská práva
ZakladatelÚmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Vznik20. dubna 1959
SídloŠtrasburk, 750 08, Francie
Souřadnice48°35′48″ s. š., 7°46′27″ v. d.
LídrSíofra O’Leary (od 2022)
Mateřská organizaceRada Evropy
OceněníFour Freedoms Award - Freedom Medal (2010; Middelburg)
Oficiální webwww.echr.coe.int a www.echr.coe.int/fr/
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Budova Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. V popředí část Berlínské zdi

Evropský soud pro lidská práva (ESLP; francouzsky Cour européenne des droits de l'homme, anglicky European Court of Human Rights, španělsky Tribunal Europeo de Derechos Humanos) je mezinárodní soud se sídlem ve Štrasburku, který byl zřízen roku 1959 k projednávání porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (1950).

Podle původního znění Úmluvy se kontrolní mechanismus kromě Soudu skládal ještě z Evropské komise pro lidská práva, která projednávala příslušnost stížností zaslaných jednotlivci, zjišťovala skutečnosti a případně se pokusila o smírné řešení sporu. Soud pak projednával ty případy, které mu předložila Komise nebo některý ze smluvních států.

Nepružnost a pomalost systému si vyžádala změnu uskutečněnou Protokolem č. 11 k Úmluvě. Od 1. listopadu 1998 funguje místo Komise a Soudu jen jediný orgán – stálý Soud. Výboru ministrů Rady Evropy byla také omezena pravomoc pouze na dohlížení nad rozsudky Soudu.

Historie

10. prosince 1948 přijala Organizace spojených národů Všeobecnou deklaraci lidských práv, jejímž cílem je podpořit všeobecné uznání lidských práv v ní uvedených a posílit tak ochranu lidských práv na mezinárodní úrovni.

Ačkoli byla tato deklarace nesmírně důležitá, neboť poprvé stanovila celosvětový standard lidských práv, byla v podstatě aspirační a neměla žádný mechanismus soudního vymáhání. O rok později tak začalo dvanáct členských států nově vytvořené Rady Evropy pracovat na Evropské úmluvě o lidských právech, která čerpala inspiraci z práv uvedených již v deklaraci, ale s tím zásadním rozdílem, že pro evropské země, které se rozhodly k Úmluvě přistoupit, bude existovat soudní mechanismus, který zajistí dodržování základních práv jejich občanů.

Soud byl zřízen 21. ledna 1959 na základě článku 19 Evropské úmluvy o lidských právech, kdy byli jeho první členové zvoleni Parlamentním shromážděním Rady Evropy. Zpočátku byl přístup k soudu omezen Evropskou komisí pro lidská práva, která byla zrušena v roce 1998. V prvních letech své existence se soud držel při zemi a neshromáždil mnoho judikatury, poprvé shledal porušení některého článku Úmluvy v případu Neumeister proti Rakousku.[1] Úmluva soudu ukládá zajistit dodržování závazků, které vysoké smluvní strany přijaly ve vztahu k Úmluvě a jejím protokolům, tedy zajistit prosazování a provádění Úmluvy v jednotlivých členských státech Rady Evropy.[2]

Soudci a představitelé soudu

Soudci jsou voleni na devítileté funkční období, které nelze opakovat. Počet soudců se rovná počtu smluvních států Evropské úmluvy o lidských právech, v současné době jich je 46. Úmluva vyžaduje, aby soudci měli "vysoké morální kvality" a kvalifikaci vhodnou pro výkon vysoké soudní funkce nebo aby byli právníky s uznávanou odbornou způsobilostí.[3] Za Českou republiku je soudkyní Kateřina Šimáčková.

Každý soudce je volen většinou hlasů v Parlamentním shromáždění Rady Evropy ze tří kandidátů navržených každým smluvním státem. Soudci jsou voleni vždy, když vyprší funkční období stávajícího soudce nebo když k úmluvě přistoupí nový stát. Důchodový věk soudců je 70 let, ale mohou pokračovat ve funkci soudce, dokud není zvolen nový soudce nebo dokud neskončí případy, v nichž zasedají.

Soudci vykonávají svou funkci nezávisle a nestranně a nesmějí mít žádné institucionální nebo podobné vazby na stát, za který byli zvoleni. V zájmu zajištění nezávislosti soudu se soudci nesmějí podílet na činnosti, která by mohla ohrozit nezávislost soudu. Soudci rovněž nemohou projednávat nebo rozhodovat věc, pokud mají příbuzenský nebo profesní vztah k některé ze stran. Soudce může být odvolán z funkce pouze tehdy, pokud ostatní soudci dvoutřetinovou většinou rozhodnou, že soudce přestal splňovat podmínky požadované Úmluvou. Soudci požívají po dobu výkonu své funkce výsad a imunit stanovených v článku 40 Statutu Rady Evropy.[3]

Evropskému soudu pro lidská práva pomáhá kancelář soudu, kterou tvoří přibližně 640 zaměstnanců, z toho o něco méně než polovina právníků rozdělených do 31 sekcí. Kancelář vykonává přípravné práce pro soudce a provádí komunikační činnost Soudu se stěžovateli, veřejností a tiskem. Vedoucí soudní kanceláře a zástupce vedoucího soudní kanceláře jsou voleni plénem soudu.[3]

Plénum

Plénum je shromážděním všech soudců soudu. Nemá žádné justiční funkce; posláním pléna tedy není rozhodovat o jednotlivých případech. Plénum volí předsedu, jednoho či dva místopředsedy, tajemníka a zástupce tajemníka soudu. Plénum se také zabývá různými administrativními záležitostmi, kázeňskými prohřešky soudců, rozvrhem práce a přijímá jednací řád, případně jej mění.[3]

V současné době je předsedou soudu Robert Spano z Islandu a dvěma místopředsedy jsou Jon Fridrik Kjølbro z Dánska a Ksenija Turković z Chorvatska.[4]

Projednávání případů

Stížnost na porušení Úmluvy může k Soudu podat buď některý smluvní stát (mezistátní stížnost) nebo jednotlivci, skupiny jednotlivců či nevládní organizace (individuální stížnost). Individuální stížnost je přípustná pouze v případě, že k porušení základního práva chráněného Úmluvou došlo státní mocí, tedy ze strany členského státu Rady Evropy.

O přijatelnosti individuálních stížností rozhoduje tříčlenný Výbor, který ji může jednomyslně odmítnout nebo přijmout. Věc pak postupuje sedmičlennému Senátu, jenž rozhodne o jejím meritu. Sedmičlenný Senát také rozhoduje o přijatelnosti a meritu mezistátních stížností. Pokud jde o mimořádně závažnou kauzu, může Senát postoupit věc Velkému senátu složenému ze sedmnácti soudců. Rozsudek Velkého senátu je konečný. Po vynesení rozsudku sedmičlenným Senátem mohou ve výjimečných případech sporné strany do tří měsíců ještě podat žádost o projednání před Velkým senátem.

Soudní síň Evropského soudu pro lidská práva

Podmínky přijatelnosti individuální stížností:

  • Musí být vyčerpány všechny vnitrostátní opravné prostředky. V České republice to znamená zamítnutí ústavní stížnosti Ústavním soudem.
  • Stížnost musí být podána do čtyř měsíců od konečného vnitrostátního rozhodnutí.
  • Nesmí jít o anonymní stížnost.
  • Překážka rei iudicatae – musí jít o věc novou, která nebyla už Soudem projednána, nebo nebyla předložena k projednání jinému mezinárodnímu orgánu.
  • Nepřípustné jsou stížnosti zjevně nepodložené, neslučitelné s ustanovením Úmluvy nebo případně i ty, které zneužívají práva na stížnost.

Kromě projednávání stížností podává Soud na základě žádosti Výboru ministrů také posudky týkající se výkladu Úmluvy.

Interpretace Úmluvy soudem

Hlavní metodou soudního výkladu Úmluvy je doktrína živoucího nástroje (anglicky living instrument), což znamená, že text Úmluvy "musí být vykládán ve světle současných poměrů", a nikoli záměru jeho tvůrců.[5][6] V případě Mamatkulov a Askarov proti Turecku soud zdůraznil, že "posláním [soudu] je skutečná ochrana individuálních lidských práv v praxi, nikoli ochrana na teoretické a iluzorní bázi".[7] Další klíčovou součástí výkladu soudu je výklad prostřednictvím Vídeňské úmluvy o smluvním právu z roku 1969.[8]

Jednou z oblastí, v níž doktrína živoucího nástroje postupem času judikaturu soudu proměnila, je rozdílné zacházení výhradně na základě etnického původu, pohlaví, náboženství nebo sexuální orientace, které soud - oproti dřívějšku - stále častěji označuje za neoprávněnou diskriminaci.[9] Kromě toho soud s postupným rozšiřováním alternativních rodinných uspořádání (typicky žití v stejnopohlavním manželství či partnerství) soud v případu Oliari a další proti Itálii rozšířil svou definici rodiny podle článku 8 i na páry stejného pohlaví.[10] Ačkoli obhájci tvrdí, že doktrína živoucího nástroje je nezbytná pro to, aby soud zůstal ve společnosti relevantní a jeho rozhodnutí se přizpůsobovala aktuálním podmínkám, kritici takové výklady označují za překračování pravomocí nebo soudní aktivismus.[11][6]

Prostor pro uvážení

Soud také používá doktrínu prostoru pro uvážení (anglicky margin of appreciation), která odkazuje na právo států stanovit některé morální normy odlišně od ostatních států ve vlastních mezích. Důvodem je absence univerzálního pojetí morálky v Evropě. Postupem času soud prostor pro uvážení zužuje, čímž je terčem kritiky těch, kteří se domnívají, že by soud měl spíše minimalizovat svou roli. Středobodem zužování je princip vznikajícího konsensu, který umožňuje soudu aplikovat morální pravidla i přes ne zcela zřejmý konsensus států. [3][12]

Zastánci silnější pozice doktríny prostoru pro uvážení se odvolávají na místní pojetí lidských práv, specifické pro kontext každé země a její kulturu, a na riziko vynášení rozsudků, které postrádají legitimitu a širší akceptaci ve společnosti.[11] Zastánci dále tvrdí, že princip vznikajícího konsensu, na němž soud v současnosti funguje, je v zásadě chybný, protože takový konsensus se často opírá o trendy a historicky byl v mnoha případech společenský a politický konsensus zpětně překonán. Přístupu "vznikajícího konsensu" je rovněž vyčítáno, že a jeho použitím hrozí stigmatizace a nátlak na několik málo nesouhlasících zemí. Nadto dodávají, že soud v minulosti tvrdil, že takový konsenzus již existuje, i když objektivně neexistoval, a to kvůli soudnímu aktivismu jednotlivých soudců.[13]

V současné době je palčivost principu "vznikajícího konsensu" v České republice patrná na pravidlu nutnosti sterilizace při změně pohlaví, kdy je Česká republika jedna z posledních zemí Rady Evropy, která toto pravidlo ve svém právním řádu ponechává.[14][15]

Doktrína prostoru pro uvážení se však také stala terčem ostré kritiky i ze strany některých právníků a akademiků, kteří tvrdí, že podkopává univerzální povahu lidských práv.[16]

Rozsudky týkající se České republiky

Kauza Makar

V červnu 2018 zamítl Evropský soud pro lidská práva stížnost na Velkou Británii, kterou k němu podala rodina Čecha Zdeňka Makara ubitého k smrti v roce 2016 v Londýně. Obviněný britský občan, který českého imigranta umlátil řetězem, byl britským soudem zproštěn obžaloby a vrah nebyl uznán vinným ani z úmyslného zabití.[17]

Kauza Michaláková

V polovině roku 2017 podala Eva Michaláková podnět k Evropskému soudu pro lidská práva v případu odebrání jejich dětí. Soud podnět přijal k dalšímu projednání.[18] 20. ledna 2022 rozhodl soud, že norský sociálněprávní úřad Barnevernet neporušil práva matky v kauze rodiny Michalákových [19][20][21][22]

Vavřička proti České republice

Případ Vavřička v roce 2021 potvrdil možnost České republiky vymáhat povinné očkování na občanech prostřednictvím pokut.[23][24]

D.H. a ostatní proti České republice

Soud shledal, že Česká republika porušila práva romských občanů tím, že systematicky umisťovala Romy do zvláštních škol.[25]

Tempel proti České republice

Odsouzený dvojnásobný vrah byl po rozsudku soudu propuštěn, neboť byly porušeny jeho práva na spravedlivý proces, resp. právo na přiměřenou délku soudního procesu. Jeho proces trval přes 10 let.[26][27]

Kummer proti České republice

Případ rozhodnutý soudem v roce 2013, který se týkal nedbalého šetření pochybení Policie České republiky Inspekcí policie vedlo až ke zřízení Generální inspekce bezpečnostních sborů. Zřízení inspekce bylo přímým následkem tohoto a několika obdobných rozsudků.[28][29]

Odkazy

Reference

  1. ↑ BATES, Ed. The evolution of the European Convention on Human Rights : from its inception to the creation of a permanent court of human rights. Oxford: Oxford University Press xxxv, 571 pages s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-920799-2, ISBN 0-19-920799-2. OCLC 423583012 S. 179–180. 
  2. ↑ https://www.echr.coe.int/Documents/Court_in_brief_ENG.pdf
  3. ↑ a b c d e Evropská úmluva o lidských právech : komentář. 1. vyd. vyd. [Praha]: C.H. Beck xxvii, 1660 s. s. Dostupné online. ISBN 978-80-7400-365-3, ISBN 80-7400-365-5. OCLC 798994382 S. 90–185. 
  4. ↑ Composition of the ECHR - Judges, Sections, Grand Chamber. www.echr.coe.int [online]. [cit. 2022-12-07]. Dostupné online. 
  5. ↑ Criticism of the European Court of Human Rights : shifting the convention system : counter-dynamics at the National and EU level. Cambridge: [s.n.] 1 online resource (xxi, 571 pages) s. Dostupné online. ISBN 978-1-78068-517-5, ISBN 1-78068-517-3. OCLC 1048763198 S. 23–40. 
  6. ↑ a b ONDŘEJEK, Pavel, ONDŘEJKOVÁ Jana. POLITICKÉ OTÁZKY PŘED MEZINÁRODNÍMI SOUDY. ACTA UNIVERSITATIS CAROLINAE – IURIDICA. 2014, roč. 2014, čís. 09, s. 99–110. Dostupné online. 
  7. ↑ THEIL, Stefan. Is the ‘Living Instrument’ Approach of the European Court of Human Rights Compatible with the ECHR and International Law?. European Public Law. 2017-09, roč. 23, čís. 3, s. 587–614. Dostupné online [cit. 2022-12-07]. DOI 10.17863/CAM.8478. (anglicky) 
  8. ↑ MOWBRAY, A. The Creativity of the European Court of Human Rights. Human Rights Law Review. 2005-01-01, roč. 5, čís. 1, s. 57–79. Dostupné online [cit. 2022-12-07]. ISSN 1461-7781. DOI 10.1093/hrlrev/ngi003. (anglicky) 
  9. ↑ DANISI, C. How far can the European Court of Human Rights go in the fight against discrimination? Defining new standards in its nondiscrimination jurisprudence. International Journal of Constitutional Law. 2011-10-01, roč. 9, čís. 3–4, s. 793–807. Dostupné online [cit. 2022-12-07]. ISSN 1474-2640. DOI 10.1093/icon/mor044. (anglicky) 
  10. ↑ DRAGHICI, Carmen. The legitimacy of family rights in Strasbourg case law : "living instrument" or extinguished sovereignty?. Oxford: [s.n.] 1 online resource s. Dostupné online. ISBN 978-1-5099-0526-3, ISBN 1-5099-0526-X. OCLC 954424379 
  11. ↑ a b LEMMENS, Koen. Criticism of the European Court of Human Rights : shifting the convention system : counter-dynamics at the National and EU level. Cambridge: [s.n.] 1 online resource (xxi, 571 pages) s. Dostupné online. ISBN 978-1-78068-517-5, ISBN 1-78068-517-3. OCLC 1048763198 S. 23–40. 
  12. ↑ GERARDS, Janneke. Margin of Appreciation and Incrementalism in the Case Law of the European Court of Human Rights. Human Rights Law Review. 2018-09-01, roč. 18, čís. 3, s. 495–515. Dostupné online [cit. 2022-12-07]. ISSN 1461-7781. DOI 10.1093/hrlr/ngy017. (anglicky) 
  13. ↑ KLEINLEIN, Thomas. Consensus and Contestability: The ECtHR and the Combined Potential of European Consensus and Procedural Rationality Control. European Journal of International Law. 2017-11-13, roč. 28, čís. 3, s. 871–893. Dostupné online [cit. 2022-12-07]. ISSN 0938-5428. DOI 10.1093/ejil/chx055. (anglicky) 
  14. ↑ Nebinární člověk nemá podle Ústavního soudu nárok na genderově neutrální rodné číslo. ČT24 [online]. [cit. 2022-12-07]. Dostupné online. 
  15. ↑ Evasive, Insensitive, Ignorant, and Political [online]. [cit. 2022-12-07]. Dostupné online. (německy) 
  16. ↑ MCGOLDRICK, Dominic. A DEFENCE OF THE MARGIN OF APPRECIATION AND AN ARGUMENT FOR ITS APPLICATION BY THE HUMAN RIGHTS COMMITTEE. International and Comparative Law Quarterly. 2016-01, roč. 65, čís. 1, s. 21–60. Dostupné online [cit. 2022-12-07]. ISSN 0020-5893. DOI 10.1017/S0020589315000457. (anglicky) 
  17. ↑ Soud ve Štrasburku zamítl stížnost rodiny Čecha zabitého v Londýně. iDNES.cz [online]. MAFRA, 5. července 2018. Dostupné online. 
  18. ↑ Kauza Michaláková postoupila do další fáze. Evropský soud pro lidská práva chce po Norech vyjádření. iROZHLAS [online]. Český rozhlas, 2019-09-07 [cit. 2022-01-27]. Dostupné online. 
  19. ↑ Michaláková u soudu ve Štrasburku neuspěla, Norsko podle něj její práva neporušilo. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2022-01-26]. Dostupné online. 
  20. ↑ Michaláková u Evropského soudu ve sporu o děti neuspěla. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2022-01-26]. Dostupné online. 
  21. ↑ Michaláková neuspěla. Odebrání dětí bylo odůvodněné, řekli ve Štrasburku. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2022-01-20 [cit. 2022-01-26]. Dostupné online. 
  22. ↑ Michaláková prohrála letitý spor o děti, norské úřady podle Evropského soudu nepochybily. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2022-01-26]. Dostupné online. 
  23. ↑ Evropský soud zamítl stížnosti českých rodičů, vadilo jim povinné očkování. iDNES.cz [online]. 2021-04-08 [cit. 2022-12-07]. Dostupné online. 
  24. ↑ PAWLIKOVÁ, Klára. Očkování jako právo moderního občana či povinnost uložená paternalistickým státem. Soudní rozhledy, 2021, č. 9, s. 275-280
  25. ↑ Rozsudek ESLP ve věci D. H. a spol. (diskriminace rom. dětí). profipravo.cz [online]. [cit. 2022-12-07]. Dostupné online. 
  26. ↑ Ústavní soud zrušil svá rozhodnutí v případu dvojnásobné vraždy - Novinky. www.novinky.cz [online]. [cit. 2022-12-07]. Dostupné online. 
  27. ↑ ČTK. Česko u ESLP neuspělo se snahou zvrátit verdikt o vrahu Tempelovi. Česká justice [online]. 2020-11-23 [cit. 2022-12-07]. Dostupné online. 
  28. ↑ Je třeba ochránit oběti trestné činnosti policistů | Téma. Lidovky.cz [online]. 2016-12-29 [cit. 2022-12-07]. Dostupné online. 
  29. ↑ Evropský soud pro lidská práva - rozsudek ve věc. EPRAVO.CZ [online]. [cit. 2022-12-07]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Piece of Berlin Wall in front of the European Court of Human Rights, Strasbourg.jpg
Autor: francois from Strasbourg, france, Licence: CC BY 2.0
Part of the berlin wall in front of the Human's Right building
European Court of Human Rights, courtroom, 2014 (cropped).JPG
Autor: Adrian Grycuk, Licence: CC BY-SA 3.0 pl
Courtroom of the European Court of Human Rights in Strasbourg