Existencialismus

Existencialismus (z lat. ex-sistere, vystupovat, vycházet, vznikat; chybně existencionalismus), v Německu často filosofie existence je široký proud filosofického myšlení a literární tvorby, který vznikl po první světové válce v Německu a rozšířil se především díky svým francouzským představitelům (Jean-Paul Sartre, Albert Camus) ve čtyřicátých letech 20. století a po druhé světové válce. Jeho velmi rozmanité nositele spojuje zvláštní pozornost, věnovaná individuální a jedinečné lidské zkušenosti. Východiskem jejich myšlení a jednání je jednotlivá existence či pobyt (Dasein), který se vždy děje v určitém prostředí a chtě nechtě se musí rozhodovat a jednat, a to ještě dřív, než se může zařadit do nějakého směru či tradice a opřít o svoji příslušnost či podstatu. Jedná jako svobodný, ale za svá rozhodnutí také nese plnou odpovědnost. Proto trpí úzkostí, ztrátou smyslu, nepoctivostí nebo pocitem absurdity, které musí překonat odhodlaným přijetím své situace.

Původ a charakter

Existencialismus navázal na některé novověké myslitele (Blaise Pascal, Friedrich Schelling, Søren Kierkegaard, Friedrich Nietzsche aj.), na filosofii života (Wilhelm Dilthey, Henri Bergson), na fenomenologii (Martin Heidegger) a personalismus (Martin Buber, Gabriel Marcel). Vznikl v reakci na odlidšťující hegelovský racionalismus a zároveň na zkušenost vojáků obou světových válek i další anonymizační tlaky v masových a totalitních společnostech. Jeho vliv vrcholil po druhé světové válce díky filosofům a zároveň spisovatelům, jako byli Francouzi Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Gabriel Marcel nebo Španělé Miguel de Unamuno a José Ortega y Gasset.

Charakteristickými pojmy jsou pro existencialisty nepochybně svoboda a její protějšek odpovědnost, důraz na opravdovost (autentičnost, odhodlanost), mezní situace (Karl Jaspers), úzkost, historičnost, vinu a smrt. Sartre kladl důraz na obrácení tradiční zásady, že věc (téma) je nejprve něčím (podstatou) a teprve pak může existovat. Pro člověka jako svobodně jednající a vědomou bytost naopak platí, že "existence předchází esenci", a tedy ani filosofické studium člověka nemůže začínat obecnými abstraktními pojmy, jako je právě člověk, které bytost popisují zvenčí, z pohledu druhých, nýbrž jeho svobodou a situací, odpovědností a smrtelností. Podle Simone de Beauvoir se ani ženou člověk nerodí, nýbrž stává.

Existencialismus je pojem tak široký, že mohl zahrnovat jak myslitele radikálně ateistické (Sartre, Camus), tak i křesťanské (Jaspers, Marcel) a židovské (Martin Buber), že s ním mohli rezonovat spisovatelé jako Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, autoři absurdního divadla (Eugène Ionesco, Václav Havel) aj., kdežto jiní název odmítali.

Dělení

Existencialismus se obvykle dělí podle země resp. podle jazyka (německý, francouzský apod.)

Dále se existencialismus často dělí na:

1. teistický, resp. křesťanský (G. Marcel, K. Jaspers), vlivný i v Německu, v Itálii, v Rusku (Lev Šestov, Nikolaj Berďajev) o něco méně v USA
2. ateistický, ateisty byli např. M. Heidegger, A. Camus a J.-P. Sartre.

Představitelé

Odkazy

Reference

Literatura

v češtině

• W. Janke, Filosofie existence. Praha: Mladá fronta 1995
• Filosofický slovník. Olomouc: FIN 1998. Heslo "Existencialismus".

v cizích jazycích

• Ritter – Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981nn. Heslo Existenzialismus. Sv 2. sl. 215n.
• G. Schischkoff (Hsg.). Philosophisches Worterbuch. Stuttgart: Kroner 1991

Související články

• Absurdno
• Fenomenologie
• Personalismus

Externí odkazy

• Miroslav Petříček hovoří o existencialismu (YouTube)