Fang Kuo-čen

Fang Kuo-čen
Narození1319
Úmrtí1374 (ve věku 54–55 let)
Povolánípolitik
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Fang Kuo-čen (čínsky pchin-jinem Fāng Guózhēn, znaky 方国珍; 1319?–1374) byl jedním z vůdců povstání rudých turbanů na sklonku vlády dynastie Jüan v Číně. Po roce 1348 shromáždil z pirátů a obchodníků loďstvo kontrolující východočínské pobřežní vody, postupně obsadil i pobřeží Če-ťiangu včetně významného přístavu Ning-po. Bojoval proti vojskům jüanské vlády, občas se jí podrobil výměnou za tituly a podporu. Koncem roku 1367 jeho území dobyla vojska království Wu, v lednu 1368 přejmenovaného na říši Ming. Poté se Fang i jeho rodina začlenili do mingské nobility.

Život

Fang Kuo-čen pocházel z okresu Chuang-jen na pobřeží centrálního Če-ťiangu, narodil se v rodině loďařů, druhý ze čtyř bratrů, zůstal negramotný. Byl vysoký, imponujícího chování, přirozený vůdce.[1]

Jeho rodina byla zapojena do ilegálního obchodu. Roku 1348 byl nařčen ze spojenectví s piráty. Fang muže, který ho obvinil, zabil a pak mu nezbylo než se pirátem skutečně stát. Sebral bratry a stoupence z rodné vesnice a odpluli na moře. Vybudoval silné loďstvo, které žilo z drancování pobřežních měst a vesnic. Koncem 50. let jeho námořnictvo zesílilo na více než tisíc lodí všech velikostí a získalo jasnou převahu na moři.[1]

Roku 1356[2] získal kontrolu na třemi pobřežními prefekturami Če-ťiangu (Čching-jüan – dnes Čchu-čou, Tchaj-čou a Wen-čou), tedy téměř celým pobřežím Če-ťiangu od Ning-po po severní Fu-ťien.[pozn. 1] Ning-po a Šao-sing navíc kontrolovaly břehy Changčouského zálivu.[1]

Zdrojem jeho moci byla kontrola námořních cest.[5] Jüanská vláda měla velký zájem o zajištění zásobování Pekingu, svého sídla, po moři.[1] Peking totiž silně závisel na dodávkách rýže z jihu.[2] Pod jüanským tlakem se Fang opakovaně podrobil (v letech 1349, 1353 a 1356),[1] přičemž po čase obnovoval nepřátelství. Při usmířeních s pekingskou vládou pokaždé získal vyšší titul,[5] naposled vévody z Čchu a provinčního kancléře po levici.[2] Jüanský dvůr nakonec fakticky uznal jeho nezávislost výměnou za dodávky rýže z domény Čang Š’-čchenga,[5] který se roku 1357 pod společným tlakem Fanga a jüanských vojsk podrobil říši Jüan a začal zasílat rýži na sever.[1]

Fang neměl jiné než regionální ambice.[5] Jeho moc závisela na rovnováze sil v Číně a uzavření Velkého kanálu více než na jeho vlastní síle.[2] Svou sílu však dovedl využít, byl šikovný diplomat, udržoval vztahy s jüanskou vládou v Pekingu, regionálními jüanskými loajalisty v Chang-čou i Ču Jüan-čangovým režimem v Nankingu, na který nikdy neútočil.[6]

Korektní vztahy s nankingskou vládou se vyplatily roku 1367. Když tehdy koncem roku na jeho území zaútočily Ču Jüan-čangovy jednotky, podrobil se, a pohodlně dožil v Nankingu.[6] Dostal zde úřad, jeho synové funkce v armádě a později dokonce svolení postavit pomník otci.[7]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Na těchto územích bylo při sčítání roku 1393 napočteno 2,5 miliónu obyvatel.[2] Pro srovnání, na územích ovládaných roku 1360 Čchen Jou-liangem, Čang Š’-čchengem a Ču Jüan-čangem, bylo ve stejném sčítání napočteno více než 14,[3] 10,3,[2] a 7,8[4] miliónů obyvatel.

Reference

  1. ↑ a b c d e f MOTE, Frederick W. The rise of the Ming dynasty, 1330–1367. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Mote]. ISBN 0521243327. S. 36. (anglicky)
  2. ↑ a b c d e f DREYER, Edward L. Military origins of Ming China. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis C. The Cambridge History of China Volume 7: The Ming Dynasty, 1368–1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [dále jen Dreyer]. ISBN 0521243327. S. 64. (anglicky)
  3. ↑ Dreyer, s. 66.
  4. ↑ Dreyer, s. 72.
  5. ↑ a b c d FARMER, Edward L. Zhu Yuanzhang and early Ming legislation: the reordering of Chinese society following the era of Mongol rule. Leiden: Brill, 1995. 259 s. ISBN 9004103910, ISBN 9789004103917. S. 20. (anglicky) [dále jen Farmer]. 
  6. ↑ a b Mote, s. 37.
  7. ↑ Farmer, s. 21.