Fara u sv. Petra v Praze

Fara u sv. Petra v Praze
Fara u sv. Petra v Praze v Biskupské ulici
Fara u sv. Petra v Praze v Biskupské ulici
Účel stavby

fara

Základní informace
Slohneorenesance
Architektibudova stavitel Konstantin Mráček, fasáda Antonín Wiehl návrh sgrafit Celda Klouček
Výstavba1893
Současný majitelŘímskokatolický farní úřad u kostela svatého Petra
Poloha
AdresaPraha, ČeskoČesko Česko
UliceBiskupská
Souřadnice50°5′27,28″ s. š., 14°26′1,48″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky39835/1-1186 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fara u sv. Petra v Praze je novorenesanční dům čp. 1137 (v době stavby 1137b) na Novém Městě v Praze 1 v Biskupské ulici 13 a náleží ke kostelu svatého Petra na Poříčí.[1] Fara byla postavena podle projektu stavebního úřadu, který vypracoval stavitel Konstantin Mráček, fasádu pak navrhl významný český architekt 19. století Antonín Wiehl. Autorem návrhů sgrafit na fasádě je Celda Klouček a podle jeho návrhu je provedl Láďa Novák.[2][3] Dům je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek.[4]

Popis domu

Antonín Wiehl – architekt a stavitel

Řadový dvoupatrový novorenesanční dům s pěti osami je situovaný uprostřed domovního bloku s průčelím do Biskupské ulice. V prvním patře balkon nad vchodovými dveřmi v centrální ose domu. Fasáda domu je ukončená lunetovou římsou, jejíž lunety jsou zdobeny sgrafity. Atika i římsa jsou jasně odvozeny od Schwarzenberského paláce.[5] Na fasádě průčelí je režné zdivo, sgrafitovaná omítka a prvky architektury z pískovce. V prvním patře zdobí režné zdivo medailon s letopočtem 1894. V přízemí jsou jako ozdobný prvek použity štíty se znakem Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou a znak Nového Města. Znak křížovníků připomíná, že "Nyní jest farářem farářem po Fr. Štolovském Josef Christ, kněz řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Novou faru v ulici Biskup. ul. č. 13 vystavěl arch. Ant. Wiehl; průčelí má výzdobu od C. Kloučka."[1] V návrhu pouze vymezil plochu pro sgrafita a ozdobné prvky a jejich návrh zpracoval a sochař Celda Klouček, se kterým Wiehl v téže době spolupracoval na výzdobě Městské spořitelny pražské v Rytířské ulici[6][7] Fasáda je členěna sgrafity v rozvilinovém vlysu pod 1. patrem. V sedmi lunetách jsou sgrafita s českými zemskými patrony. V lunetové římse jsou také značky autora sgrafit a Ládi Nováka, který je na fasádě provedl. Nad lunetovou římskou jsou ornamentální sgrafita proložená hesly VÍRA, NADĚJE, LÁSKA. Střechu zdobí tři malé štíty.[2]

Fara v Biskupské ulici v kontextu Wiehlovy neorenesance

Celda Klouček (1855–1935) autor návrhu sgrafit

Antonín Wiehl architektonický návrh fasády fary zpracoval jako jeden ze svých posledních návrhů a využil zkušenost z návrhů 9 činžovních domů a dalších veřejných staveb.[8]Fasády staveb navržené Antonínem Wiehlem byly od 70. let přijímány veřejností i odborníky příznivě jako nový prvek ve výzdobě domů a atmosféře ulic.[9]Wiehl na výzdobě domů, které navrhoval postupně precizoval svoje pojetí české novorenesance.[10][11]Podobnou lunetovou římsu jako u fary v Biskupské ulici navrhl Wiehl poprvé u domu čp. 1035/17 Karolíny Světlé v roce 1877, kdy se až v průběhu stavby inspiroval Schwarzenberským palácem v Praze a jeho rekonstrukcí (1871) navrženou Josefem Schulzem. Ze spisu stavby plyne, že původní návrh byl magistrátem schválen 28. 8. 1876 a 14. 5. 1877 byl schválen dodatek se změnou" ...dům obdrží jiné průčelí s hlavní římsou mimoobyčejně konstruovanou, na traversy na cement klenutou...".[12][11]Fara v Biskupské ulici patří do Wiehlova směru výzdoby fasád tvořeného kombinaci režného zdiva, sgrafit a lunetové římsy (nebo renesančních několikastupňových štítů).[2] Jeho kolega architekt Jan Koula Wiehlovo úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" ve "...Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci"; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží..." [13] O uplatnění sgrafit referoval Jan Koula v článku "Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera"[14][15][16]

Dům v současnosti

Pro svou architektonickou hodnotu a význam v historii Prahy a její architektury je dům zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek.[17] Budovu od jejího vzniku[1] stále využívá Římskokatolický farní úřad u kostela svatého Petra.[18]

Galerie Fary v Biskupské ulici 1137/15

  • Fara Biskupská 13
    Fara Biskupská 13
  • Fara Biskupská 13 – detail zdiva 1. patra a lunet
    Fara Biskupská 13 – detail zdiva 1. patra a lunet
  • Schwarzenberský palác – detail lunet, které Wiehla inspirovaly u domu v ulici Karolíny Světlé 1035/17
    Schwarzenberský palác – detail lunet, které Wiehla inspirovaly u domu v ulici Karolíny Světlé 1035/17

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c RUTH, František; KÖRBER, Pavel. Kronika královské Prahy a obcí sousedních.Karlova třída - U Půjčovny. 1. vyd. Praha: Körber, 1904 (1904 tisk). 473-898, 12 příl. : ilustr. s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-17. S. 836. Nezkrácené určení roku vydání: [1904], Díl 2, sv. 3-4, chybí s. 583-586, 787-788.  Archivováno 17. 11. 2015 na Wayback Machine.
  2. ↑ a b c WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. 1. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 26. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  3. ↑ KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  4. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-07-07]. Identifikátor záznamu 151871 : fara. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  5. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 14. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  6. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. 1. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 22–23. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  7. ↑ Městská spořitelna pražská. Nová budova Městské spořitelny pražské. 1. vyd. Praha: Městská spořitelna pražská, 1894 (1894 tisk). 17 s., 42 il. s. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-17. S. 1–17.  Archivováno 17. 11. 2015 na Wayback Machine.
  8. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. 1. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 21–27. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  9. ↑ TYRŠOVÁ, Renáta. Z pouličního života pražského na domě svatováclavské záložny v Poštovské ul.. Světozor. Roč. XX, čís. 1866, s. 1866. 
  10. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. 1. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 10–15. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  11. ↑ a b PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 28–29. Dostupné online.
  12. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. 1. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 21, 22. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  13. ↑ KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. 
  14. ↑ KOULA, Jan. Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera. in: , , , s... Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2–4. 
  15. ↑ KOULA, Jan. Majorátní dům knížat Schwarzeberků na Hradčanech. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. II., s. 2–3. 
  16. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. 1. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  17. ↑ Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 39835/1-1186 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-10-02]. Dostupné online. 
  18. ↑ Římskokatolický farní úřad u kostela svatého Petra Biskupská, 1137/13 [online]. Praha: Římskokatolický farní úřad u kostela svatého Petra Biskupská, 1137/13 [cit. 2015-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-01. 

Literatura

  • BAŤKOVÁ, Růžena, a kol. Umělecké památky Prahy - Nové Město, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Redakce PhDr. Pavla Landová. 1. vyd. Svazek 2. Praha: Academia, 1998. 4 svazky (840 s.). ISBN 80-200-0627-3. Kapitola Nové Město (II.), s. 153–159. 
  • Bitnar V.: Průvodce Prahou Svatováclavskou. Svatováclavský výbor. Praha 1928.
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. 1. vyd. Plasy: Město PLasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. 
  • DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
  • EKERT, František. Posvátná místa král. hl. města Prahy. Svazek II. Praha: Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1884. Dostupné online. - kapitola Hlavní farní chrám sv. Petra na Poříčí, s. 29–39. 
  • KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  • Kulač J., Opatrný T.: Kostel sv. Petra na Poříčí v Praze. Praha 1940.
  • PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
  • Městská spořitelna pražská. Nová budova Městské spořitelny pražské. 1. vyd. Praha: Městská spořitelna pražská, 1894 (1894 tisk). 17 s., 42 il. s. Dostupné online. S. 1–17. 
  • POCHE, Emanuel; ET AL. Umělecké památky Čech. Sv. 3.. 1. vyd. Praha: Academia, 1980. S. 336. 
  • RUTH, František; KÖRBER, Pavel. Kronika královské Prahy a obcí sousedních. Díl II. Karlova třída - U Půjčovny. 1. vyd. Praha: Körber, 1904 (1904 tisk). 473-898, 12 příl. : ilustr. s. Dostupné online. S. 836. Nezkrácené určení roku vydání: [1904], Díl 2, sv. 3-4, chybí s. 583-586, 787-788. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150. 
  • Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  • WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. 1. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Schwarzenberský palác.jpg
Autor: VitVit, Licence: CC BY-SA 3.0
Schwarzenberský palác v Praze - detail
Wiehl Antonín2.jpg
Antonín Wiehl (1846–1910) český architekt období historismu
Celda Klouček (1855-1935).jpg
Celda Klouček (1855 - 1935), Český sochař, štukatér, designér, pedagog a paleontolog.
Poříčí sv. Petr fara 2.jpg
Autor: VitVit, Licence: CC BY-SA 4.0
Kostel svatého Petra Na Poříčí