Farnost (katolická církev)

V katolické církvi je farnost (latinsky parochia) natrvalo zřízené společenství věřících v rámci partikulární církve, jejíž pastorační péče je svěřena faráři (latinsky parochus) pod vedením diecézního biskupa. Je to nejnižší církevní jednotka v katolické biskupské správě a základní složka diecéze nebo eparchie. Farnosti existují v latinské i východních katolických církvích. V Kodexu kanonického práva z roku 1983 jsou farnosti konstituovány podle kán. 515–552 s nadpisem „Farnosti, faráři a farní vikáři“.

Většina farností jsou územní farnosti, které zahrnují všechny křesťanské věřící žijící na určitém geografickém území.^[1] Některé farnosti mohou být spojeny s dalšími v děkanát nebo vikariát a dohlíží na ně okrskový vikář (vicarius foraneus), známý také jako děkan nebo arcikněz.

Podle kánonu 518 může biskup v rámci svého úřadu zřídit také neteritoriální farnosti neboli osobní farnosti.^[1] Osobní farnosti se zřizují, aby lépe sloužily katolíkům určitého obřadu, jazyka, národnosti nebo jiných společných rysů, které z nich činí samostatné společenství.^[2] Mezi takové farnosti patří např. tyto:

• Národní farnosti, které jsou zřízeny pro věřící určité etnické skupiny nebo národnosti a nabízejí bohoslužby a aktivity v jejich rodném jazyce.^[3]
• Farnosti zřízené za účelem služby vysokoškolským studentům.^[3]
• Farnosti zřízené v souladu s motu proprio apoštolského listu Summorum Pontificum ze 7. července 2007 „pro slavení podle starší formy římského ritu“,^[4] tj. formy používané v roce 1962.
• Farnosti patřící do osobních ordinariátů pro bývalé anglikány, jak byly stanoveny v Anglicanorum Coetibus ze 4. listopadu 2009. Ve Spojených státech sem patří také ty, které byly zřízeny před rokem 2009 na základě pastoračního opatření a dalších dispenzí pro bývalé členy episkopální církve ve Spojených státech.

Všichni věřící křesťané, kteří bydlí v územní farnosti, jsou považováni za členy této územní farnosti a všichni členové společenství, pro které byla zřízena personální farnost, jsou podobně členy této personální farnosti. Členství by se však nemělo zaměňovat s registrací nebo bohoslužbou. Římští katolíci se mohou z praktických důvodů nebo z vlastní záliby účastnit liturgie v jakémkoli katolickém kostele, dokonce i ve východokatolickém.^[5] Termín kostel může označovat farnost – společenství, které se společně schází – nebo budovu.^{[p 1][6]} V tomto článku je používán pro označení budovy.

Každá farnost je svěřena jednomu faráři (v USA pastorovi, v Polsku proboštovi^{[p 2]}), i když pastorační péče o jednu nebo více farností může být svěřena také skupině kněží in solidum pod vedením jednoho z nich, který se za svou činnost zodpovídá biskupovi.^[7] V mimořádných situacích může být podíl na pastorační péči o farnost svěřen také jáhnovi nebo laikovi pod dohledem kněze.^[8] Kánon 519 uvádí: „V případě, že je farnost pod dohledem kněze, je třeba se o ni postarat:

Farář je vlastním pastýřem sobě svěřené farnosti a vykonává pastorační péči o sobě svěřené společenství pod řízením diecézního biskupa, je povolán, aby se ním podílel na Kristově službě, aby pro toto společenství konal službu učením, posvěcováním a řízením ve spolupráci s ostatními kněžími nebo jáhny a v součinnosti s křesťany laiky, podle ustanovení práva.^[9]

V americkém pojetí je „farní kněz“ jakýkoli kněz přidělený do farnosti, a to i v podřízené funkci, a někteří mohou být označeni jako pomocní pastoři nebo asistující pastoři. V celosvětovém měřítku mohou být označováni jako pomocní kněží,^[10] farní vikáři^[10] nebo v českém prostředí řidčeji kuráti.

Kromě faráře a jeho případných pomocných kněží má farnost běžně také zaměstnance z řad vysvěcených jáhnů a laiků („sakristie“) či řeholníků. Například farní sekretář může pomáhat v administrativních záležitostech, farní sestra při činnostech, jako je navštěvování nemocných, a třeba ženatý trvalý jáhen při svátostných i pastoračních nebo administrativních povinnostech.

Farnost je povinna mít ekonomickou radu,^[11] a pokud to biskup uzná za vhodné, také pastorační radu nebo farní radu. Ekonomická rada a pastorační rada mají pouze poradní funkci.^[12] Farní rada je často volená, aby byla široce reprezentativní pro farní společenství, zatímco členy ekonomické rady nejčastěji jmenuje farář podle jejich odbornosti.

Kromě farního kostela může mít každá farnost pomocné organizace a jejich zařízení, jako je fara, farní sál, farní škola nebo komunitní centrum, které se často nacházejí ve stejném areálu nebo v sousedství kostela.

Další informace: Farní kostel

Každá farnost má vlastní bohoslužebné místo, farní kostel. Geografické podmínky, přeplněnost nebo jiné okolnosti mohou přimět farnost ke zřízení alternativních bohoslužebných center, která však nemusí mít faráře na plný úvazek.

Farní kostel je pro většinu katolíků centrem duchovního života, protože v něm přijímají svátosti. V neděli a případně i denně slouží mši kněz, který ve farnosti bydlí. Ve větších nebo rozvinutějších farnostech je v něm denní možnost zpovědi a případně se konají i nešpory. V souladu s místní kulturou a podmínkami se konají také aktivity a společenské akce pod vedením laiků.

Viz též: Katolická škola

Mnoho farností v různých částech světa provozuje školy pro děti z farnosti, i když jejich organizace, personální obsazení a financování se značně liší podle místních zvyklostí. Mnohé farnosti však nemohou podporovat školy samy a mohou existovat regionální školy provozované některou farností nebo diecézí. Kromě standardních učebních osnov se žákům na farních školách dostává morální a náboženské výchovy v souladu s učením katolické církve.

Farnost má dva základní prvky: skupinu křesťanských věřících a faráře (ve Spojených státech nazývaného pastor), který slouží jejich duchovním potřebám. Farnost je podle kanonického práva „právnickou osobou“, a je tedy uznávána jako jednotka s určitými právy a povinnostmi,^[13] není však autonomní. Diecézní biskup má výhradní pravomoc farnosti zřizovat, rušit nebo měnit, a to po konzultaci se svou kněžskou radou.

Ecclesiae Sanctae, apoštolský list papeže Pavla VI. z roku 1966 vydaný formou motu proprio, stanoví, že

farnosti, v nichž lze apoštolskou činnost vykonávat jen obtížně nebo méně účinně z důvodu nadměrného počtu věřících nebo příliš rozsáhlého území či z jiného důvodu, vhodně rozdělit nebo rozčlenit podle různých okolností. Stejně tak farnosti, které jsou příliš malé, by měly být sloučeny, pokud to situace vyžaduje a okolnosti dovolují.^[14]

Tam, kde byl farář jmenován pastýřem určité komunity, ale okolnosti nedovolují, aby byla formálně ustanovena jako farnost, je tato komunita uznána jako kvazifarnost.^[15] Kvazifarnosti by se nacházely v nových misijních společenstvích, nazývaných „misie“ mateřské farnosti, v nových čtvrtích a v komunitách, které jsou příliš malé na to, aby uživily vlastního kněze.^[16]

Kanonické právo neposkytuje žádné formální pokyny pro volbu názvu farnosti nebo kvazifarnosti, nicméně Kongregace pro bohoslužbu a svátosti vydala v roce 1999 pokyny, podle nichž může být běžně totožný s názvem farního kostela.^[17] Obřad svěcení kostela a oltáře^[18] zase stanoví, že tento název musí být

• jméno Nejsvětější Trojice
• jméno Krista, vzývané v liturgii, nebo tajemství jeho života
• jméno Ducha svatého
• jméno Panny Marie, vzývané pod názvem pro ni používaným v liturgii
• jméno svatého anděla
• jméno kanonizovaného světce, jak je uvedeno v římském martyrologiu (nebo v dodatku)
• jméno blahoslaveného, ale pouze se svolením Svatého stolce

Pokud dojde ke sloučení dvou nebo více farností, církevní budovy každé z nich si ponechají své jméno, ale samotná farnost může z pastoračních důvodů přijmout jiné jméno.

Viz též: Osoba (katolické kanonické právo)#Právnické osoby

Biskupové mohou uzavřít farnosti prostřednictvím dvou právních mechanismů kanonického práva. Při sloučení se zruší identita dvou nebo více farností a jejich bývalí věřící se zorganizují do nové farnosti a převezmou její identitu. Při rušení je zrušena identita jedné farnosti a její bývalí věřící jsou připojeni k jedné nebo více existujícím farnostem a přebírají jejich identitu.

K rušení dochází pouze tehdy, když se církev domnívá, že stávající farnost nemůže dále existovat. To zahrnuje případy, jako je úpadek, zneužívání nebo odchylky od kanonického učení. Ve skutečnosti je však společenství lidí, které tvořilo bývalou farnost, po zrušení sloučeno do jedné nebo více zbývajících farností, protože geografická oblast musí být podle kanonického práva pokryta jinými farnostmi. Výjimky jsou vzácné, jak vysvětlil Darío Castrillón Hoyos z Kongregace pro klérus v dopise z roku 2006 biskupovi Williamu S. Skylstadovi, předsedovi Konference katolických biskupů Spojených států:

[J]en s velkými obtížemi lze říci, že farnost zaniká. Farnost zaniká ze zákona pouze tehdy, pokud na jejím území již neexistuje žádné katolické společenství, nebo pokud se již sto let neprovádí žádná pastorační činnost (Kán. 120 #1). Když je farnost „zrušena“ kompetentní autoritou, ve skutečnosti se stále existující společenství Kristových věřících ve skutečnosti „spojí“ se sousedním společenstvím Kristových věřících a vytvoří větší společenství a území zaniklé farnosti se připojí k jiné, čímž vznikne větší územní celek.^[19]

Farnosti jsou obvykle rušeny nebo slučovány, když se stanou neudržitelnými v důsledku poklesu počtu místních katolíků. Například vzhledem k přetrvávajícímu nedostatku kněží může biskup chtít přerozdělit duchovní sloužící v malé farnosti, aby mohli pomáhat sloužit ve větší farnosti, nebo může pokles příspěvků způsobit, že udržování velkého starého farního kostela je ekonomicky nemožné. Sloučení nebo zrušení farnosti však nutně nevyžaduje uzavření jejího farního kostela nebo jiných provozů. Bývalý farní kostel může být například zachován jako alternativní bohoslužebný prostor nebo upraven pro jiné pastorační využití.

Ve Spojených státech se objevily spory ohledně rušení farností a ohledně nakládání s farním majetkem a závazky po takové změně.

Někteří biskupové vykládají zrušení farnosti jako ekvivalent zániku farnosti podle kánonu 123^[20] (jako v důsledku války nebo katastrofy), kdy majetek a závazky bývalé farnosti přechází na diecézi. Ve většině případů však byla místní katolická populace stabilní a nelze říci, že by zanikla, a proto měly být rozděleny mezi nástupnické farnosti, jak zdůraznila Kongregace pro klérus v dopise USCCB z roku 2006.^[21]

V jiných případech farníci protestovali proti uzavření kostelů, obrátili se na Vatikán a uspořádali protesty vsedě v kostelích v Bostonu, Springfieldu a Worcesteru ve státě Massachusetts, v Allentownu a Scrantonu v Pensylvánii a v Syrakusách a Buffalu ve státě New York. V roce 2010 Nejvyšší tribunál Apoštolské signatury, nejvyšší soud v rámci katolické církve, zrušil rozhodnutí biskupů a rozhodl, že uzavření kostelů ve Springfieldu, Allentownu a Buffalu bylo zbytečné, a proto není podle kánonu 1222 povoleno.^[22]

Počet farníků se v jednotlivých farnostech značně liší, a to i v rámci jedné diecéze, což odráží místní demografickou situaci a bohoslužebné zvyklosti. „Ideální“ velikost farnosti je předmětem diskusí.^[23] Podle studie Centra pro aplikovaný výzkum apoštolátu vzrostla průměrná velikost farnosti ve Spojených státech z 2 260 farníků v roce 2000 na 3 277 v roce 2010.^[24] Největší farností na světě je katolická farnost Panny Marie v Dubaji s 350 000 farníky.^[25]

Počet farností se v jednotlivých diecézích značně liší. V prosinci 2012 bylo na světě 221 740 farností z celkového počtu 456 503 pastoračních center. Některé statistiky o celkovém počtu farností v různých zemích vedou příslušné biskupské konference a uvádějí je v Annuario Pontificio:

• Brazílie – 12 199 (2020)
• Francie – 18 844 (2005); 13 577 (2020)
• Německo – 12 488 (2005); 10 051 (2020)
• Indie – 11 179 (2020)
• Itálie – 25 694 (2006);^[26] 25 581 (2020)
• Mexiko – 7 648 (2020)
• Polsko – 10 162 (2006);^[27] 10 391 (2020)
• Španělsko – 22 674 (2010);^[28] 22 895 (2020)
• Spojené státy – 17 413 (2013);^[29] 16 722 (2020)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Parish (Catholic Church) na anglické Wikipedii.

• TRUEMAN, Michael; VERE, Pete. When Parishes Merge or Close [online]. Catholic Answers Magazine [cit. 2024-07-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-06-15. (anglicky) 
• BRUCE, Tricia Colleen. Parish and Place: Making Room for Diversity in the American Catholic Church. New York, NY: Oxford University Press, 2017. Dostupné online. (anglicky) 
• ZEDNÍČEK, Miroslav. Kodex kanonického práva. Praha: Zvon, 1994. 516 s. ISBN 80-7113-082-6. S. 47, 235–253, 545. 

• Farnost
• Filiální kostel
• Osobní prelatura
• Titulární kostel