Favorit

Vévoda z Buckinghamu, favorit krále Jakuba I. (Rubens)

Favorit (italsky favorito, francouzsky favori, z latinského favor, přízeň) je označení pro oblíbence, miláčka, chráněnce, osobu zahrnovanou přízní.[1] V historickém kontextu je slovo favorit označení pro oblíbence a důvěrného společníka panovníka či jiné významné osobnosti, která favoritovi prokazuje mimořádnou přízeň.

Charakteristika

Favorité tvořící družinu okolo panovníka pak na sebe mohli strhnout značnou moc, docházelo k tomu, že vlastně vládli místo panovníka a takový stav se nazývá favoritismus. V Evropě 16. a 17. století byl také častý jev, kdy moc získal jeden člověk (např. ve Španělsku Filipa III., ovšem dělo se to i v Anglii, Francii a Švédsku[2]). Podobnou roli mohli hrát ženy favoritky, ať už jako milenky panovníků na evropských dvorech nebo oblíbenkyně z širšího kruhu muslimských harémů, kde v hierarchii manželek nejvýše stála chasseki a po ní ještě zpravidla tři oblíbenější favoritky.[3]

Další výrazy pro favority

Ve staré češtině se lidé, kterými se král obklopoval, nazývali milovníci či milostníci (obdobně tak i v latině dilecti či graciarii regis). V 19. století, protože tyto výrazy až příliš asociovaly intimní vztah, zavedl do češtiny František Palacký pro tyto případy slovo milec.[4]

Vzhledem k důležitosti instituce favoritství ve Španělsku, výraz valido, který se tam užíval pro favorit, se dostal i do dalších jazyků a používá se jako výraz pro oblíbence obecně, např. ve sportovní terminologii pro nejoblíbenějšího nebo nejnadanějšího sportovce nebo v politice pro nejoblíbenějšího či očekávaného nejúspěšnějšího kandidáta voleb atd.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Kolektiv autorů. Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 1. vyd. Svazek 2. Praha: Diderot, 1999. 8 svazků. ISBN 80-902555-2-3. S. 429. 
  2. ↑ J.H. Elliott and LWB Brockliss, eds, The World of the Favourite, 1999, Yale UP, ISBN 0-300-07644-4, str. 5
  3. ↑ Favorit a Favoritismus in Ottův slovník naučný, sv. 9, s. 51.
  4. ↑ ČORNEJ, Petr. 30. 7. 1419 : První pražská defenestrace. Praha: Havran, 2010. ISBN 978-80-87341-00-1. S. 40. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Portrait of George Villiers, 1st Duke of Buckingham (by Peter Paul Rubens).jpg

Thought to be a later copy of a lost painting by Rubens, the work had hung on public display in the dinning room of Pollok House. A technique called dendrochronology, used to examine the tree rings of the wood, dated the panel to be from the 1620s and further technical analysis revealed the panel on which the portrait was painted had been prepared in the same way as was custom in Rubens’ studio.

Ben van Beneden, director of the Rubenshuis in Antwerp, authenticated the painting of George Villiers, the 1st Duke of Buckingham, confirming it to be by the Flemish artist. After centuries of dirt and overpainting was cleaned off by restorer Simon Gillespie the piece revealed many of Ruben’s trademark techniques. (Extracted from [1]).