Felix ze Schwarzenbergu

Felix princ ze Schwarzenbergu
6. ministerský předseda Rakouského císařství
Ve funkci: 21. listopadu 1848 – 5. dubna 1852
Panovník	Ferdinand I. František Josef I.
Předchůdce	Johann von Wessenberg
Nástupce	Karl Ferdinand Buol-Schauenstein
6. ministr zahraničních věcí Rakouského císařství
Ve funkci: 21. listopadu 1848 – 5. dubna 1852
Předchůdce	Johann von Wessenberg
Nástupce	Karl Ferdinand Buol-Schauenstein
Narození	3. října 1800 Český Krumlov Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Úmrtí	5. dubna 1852 (ve věku 51 let) nebo 3. dubna 1852 (ve věku 51 let) Vídeň Rakouské císařství Rakouské císařství
Příčina úmrtí	cerebrovaskulární choroba
Místo pohřbení	Schwarzenberská hrobka v Domaníně
Rodiče	Josef II. (1769–1833) a Pavlína z Arenbergu (1774–1810)
Příbuzní	bratr: Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu (1799–1888) bratr: Bedřich ze Schwarzenbergu (1809–1885) sestra: Marie Eleonora, provdaná Windischgrätzová (1796–1848) sestra: Marie Pavlína, provdaná ze Schönburg-Hartensteinu (1798–1821) sestra: Ludovíka Eleonora, provdaná ze Schönburg-Hartensteinu (1803–1884) sestra: Marie Matylda ze Schwarzenbergu (1804–1886) sestra: Marie Karolína, provdaná Bretzenheim-Regécz (1806–1875) sestra: Marie Anna Berta, provdaná Lobkowiczová (1807–1883) děd: Jan Nepomuk I. ze Schwarzenbergu (1742–1789) babička: Marie Eleonora z Öttingen-Wallersteinu (1747–1797) praděd: Josef I. Adam ze Schwarzenbergu (1722–1782) prababička: Marie Terezie z Liechtensteinu (1721–1753)
Profese	šlechtic politik
Náboženství	římskokatolické
Ocenění	čestný občan Budapešti (1850) Čestné občanství hlavního města Prahy rytíř Vojenského řádu Marie Terezie Řád sv. Ondřeje Řád sv. Vladimíra 3. třídy … více na Wikidatech
Podpis
Commons	Felix zu Schwarzenberg
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Felix princ ze Schwarzenbergu (německy Felix Ludwig Johann Nepomuk Friedrich Prinz von und zu Schwarzenberg) (3. října 1800 Český Krumlov^[1] – 5. dubna 1852 Vídeň) byl český šlechtic, rakouský diplomat, státník a generál. V armádě sloužil od roku 1818, později se stal diplomatem a v různých funkcích působil v řadě evropských zemí. V revolučním roce 1848 se vrátil do armády a během tažení v Itálii získal hodnost polního podmaršála. V letech 1848–1852 byl ministerským předsedou a zároveň ministrem zahraničí.^[2] V těchto funkcích prosadil abdikaci císaře Ferdinanda I. a nastolení Františka Josefa. Po násilném potlačení revoluce v letech 1848–1849 měl zásadní podíl na stabilizaci poměrů v monarchii, podařilo se mu udržet velmocenské postavení Rakouského císařství i v mezinárodním kontextu.^[3]

Pocházel z významného šlechtického rodu Schwarzenbergů, narodil se na zámku Český Krumlov jako druhorozený syn knížete Josefa II. Schwarzenberga a jeho manželky Pavlíny, rozené princezny Arenbergové (1774–1810), která tragicky uhořela na plese v Paříži. Výchovu dětí poté převzala Josefa neprovdaná sestra princezna Marie Eleonora (1783–1846). Felix byl jako druhorozený syn předurčen k vojenské dráze a již v sedmnácti letech sepsal pojednání o taktice. Do rakouské armády vstoupil jako kadet v roce 1818 a již o rok později byl poručíkem (1819). V roce 1822 byl v hodnosti rytmistra přeložen k 2. hulánskému pluku, který nesl jméno jeho strýce knížete Karla ze Schwarzenbergu (1771–1821), proslulého vojevůdce napoleonských válek. V roce 1822 byl zároveň jmenován c. k. komořím. V roce 1824 byl kancléřem Metternichem povolán do diplomatických služeb. Začínal jako vojenský attaché v Petrohradě, kde se zúčastnil korunovace cara Mikuláše I. a měl za úkol studovat organizaci ruské armády. Pobyt v Rusku využil mimo jiné k poznávacím cestám (Astrachaň, Nižnij Novgorod). V Petrohradě udržoval přátelské styky s představiteli hnutí děkabristů a v roce 1826 musel Rusko opustit. Byl jmenován vyslaneckým radou v Londýně, v letech 1826–1828 ale pobýval v Madridu a Lisabonu, kde měl z Metternicova pověření zajistit dědické nároky prince Miguela na portugalský trůn. Miguelovy nároky současně na brazilský trůn pak odjel podpořit i do Rio de Janeira. Po návratu z jižní Ameriky působil v Londýně, odkud byl v roce 1830 přeložen do Paříže a poté v letech 1831–1838 zastával post vyslaneckého rady v Berlíně. I když v té době aktivně nesloužil v armádě, postupoval ve vojenských hodnostech (major 1831, podplukovník 1833, plukovník 1835).^[4][5] Po úmrtí otce v roce 1833 zažádal o dovolenou, během níž navštívil Řím a studoval zde památky z doby antiky.

V letech 1838–1844 byl rakouským vyslancem v Turíně a Parmě^[6] a poté v letech 1844–1848 v Neapoli.^[7][8] Mezitím byl v roce 1842 povýšen do hodnosti generálmajora a téhož roku jmenován c. k. tajným radou. Po vypuknutí nepokojů v roce 1848 došlo k útoku na budovu rakouského vyslanectví v Neapoli, načež Schwarzenberg odjel do Vídně, vzápětí se ale jako voják vrátil do rakouských držav v severní Itálii, kde se připojil k maršálu Radeckému. Radecký se po Metternichovi stal dalšm patronem Schwarzenbergovy kariéry. V květnu 1848 byl Schwarzenberg zraněn v bitvě u Giota, v červenci byl povýšen do hodnosti polního podmaršála^[9], zároveň se stal čestným majitelem pěšího pluku č. 21.^[10] a v srpnu krátce zastával funkci vojenského a civilního guvernéra v dobytém Miláně.

Rozhodnutí jmenovat Schwarzenberga ministerským předsedou padlo na habsburské rodinné radě v říjnu 1848 v Židlochovicích, významnou měrou k tomu svým poradním hlasem přispěl Felixův švagr kníže Alfred Windischgrätz, který se jako vojevůdce zasloužil o porážku revoluce v Praze a Vídni. Schwarzenberg byl do funkce ministerského předsedy a zároveň ministra zahraničí jmenován 21. listopadu 1848 a stal se mimo jiné politickým mentorem mladého císaře Františka Josefa I., jehož nástup na trůn podpořil.^[11] V době abdikační krize v Olomouci pobýval v domě č. p. 4 na Žerotínově náměstí.^[12] I když byl přesvědčeným monarchistou a stoupencem Metternichových politických zásad, v zájmu zachování monarchie během revoluce musel z některých postojů polevit.^[13] Vzápětí došlo k dalšímu konfliktu se Sardinií, kam byl znovu vyslán maršál Radecký a v bitvě u Novary Italy porazil (1849). Pokračovala také revoluce v Uhrách, proti které nakonec Schwarzenberg povolal na pomoc ruskou armádu. Žádosti o ruskou intervenci se nejprve bránil, protože v tom viděl přiznání slabosti Rakouska a závislost na Rusku do budoucna, zásah ruské armády maršála Paskeviče ala nakonec vedl ke stabilizaci monarchie.

Postavení Rakouského císařství se snažil udržet především v německém prostoru, což vedlo k zákonitému mocenskému střetu s Pruskem, které si nárokovalo vedoucí úlohu v rámci Německého spolku. Konflikt s Pruskem vyřešil Schwarzenberg opět s ruskou podporou smlouvou z Olomouce (Olomoucká punktace, 1850). Kromě zahraniční politiky se věnoval i podpoře ekonomických a státopprávních reforem, keré inicioval za účasti svých kolegů ve vládě (Karl Ludwig von Bruck, Alexander Bach). V roce 1851 podpořil tzv. Silvestrovské patenty, které položily základ k neoabsolutismu.^[14]

Po zasedání ministerské rady 5. dubna 1852 se chystal na slavnostní recepci pořádanou jeho bratrem Janem Adolfem pro zahraniční diplomaty. U umyvadla byl raněn mrtvicí a na místě zemřel. S jeho pohřbem byly naposledy v historii Schwarzenbergů spojeny slavnostní rituály tradiční spíše v předešlých stoletích (v italské Anconě byla v kostele sv. Dominika postavena castrum doloris).^[15] Původně byl pohřben v kostele sv. Jiljí v Domaníně, v roce 1877 byla jeho rakev přenesena do nově postavené rodové hrobky tamtéž.

Nebyl ženatý a nezanechal legitimní potomstvo, měl ale dvě nemanželské děti z poměru s anglickou aristokratkou Jane Digby. Jejich vztah se datuje do doby Schwarzenbergova pobytu v Londýně v letech 1828–1830, Jane Digby však byla provdaná a její manžel Lord Ellenborough patřil k vlivným politikům a byl v té době členem vlády. Milenecký poměr Jane Digby s rakouským diplomatem a příslušníkem významného šlechtického rodu proto dosáhl rozměrů mezinárodního skandálu. Felix byl díky tomu v roce 1830 přeložen do Paříže, kam jej již rozvedená Jane následovala. Z jejich vztahu se narodila dcera Matylda (1829–1885), která se později provdala za českého šlechtice Antonína Běšina z Běšin a žila v jižních Čechách. Syn Felix (1830–1831) zemřel krátce po narození v Paříži. V té době již Felix Schwarzenberg poměr s Jane Digby ukončil, protože ohrožoval jeho diplomatickou kariéru. Možnost sňatku vzhledem k odlišnému náboženství nepřipadala v úvahu a Jane kromě toho ve svém milenecky bohatém životě věnovala v té době svou přízeň dalším mužům.

Felix měl osm sourozenců. Nejstarší z bratrů kníže Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu (1799–1888) převzal správu obrovského rodového majetku v Čechách, podporoval rozvoj průmyslu a rybnikářství a v roce 1861 byl jmenován dědičným členem rakouské Panské sněmovny. Ze sourozenců byl nejmladší Bedřich ze Schwarzenbergu (1809–1885), který byl dlouholetým pražským arcibiskupem (1850–1885) a již od roku 1842 kardinálem. Ze sester byla nejznámější Marie Eleonora (1796–1848), která byla manželkou polního maršála knížete Alfreda Windischgrätze a za revoluce v roce 1848 byla nešťastnou náhodou zastřelena v Praze. Nejblíže k Felixovi měla sestra Matylda (1804–1886), která po prodělání dětské obrny zůstala svobodná, svému bratrovi vedla domácnost a byla také kmotrou jeho nemanželské dcery Matyldy, kterou vychovávala.^[16]

Jako mladší syn knížete užíval celoživotně titul princ, i když již v soudobých pramenech býval často chybně označován jako kníže a tato praxe přetrvává i v současné literatuře. S udělením titulu c. k. tajného rady byl spojen nárok na oslovení Excelence. Během své kariéry obdržel řadu vyznamenání nejen v Rakousku, ale také od zahraničních panovníků.^[17] Od roku 1849 byl kancléřem nově založeného rakouského Řádu Františka Josefa. Získal čestné občanství v Praze a Budapešti.

• velkokříž Leopoldova řádu (Rakousko)
• velkokříž Řádu Františka Josefa (Rakousko)
• rytíř Vojenského řádu Marie Terezie (Rakousko)^[18][19]
• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (Rakousko)
• Vojenský záslužný kříž (Rakousko)
• rytířský kříž Řádu svatého Ondřeje (Rusko)
• rytířský kříž Řádu svatého Alexandra Něvského (Rusko)
• Řád svaté Anny I. třídy (Rusko)
• Řád svatého Vladimíra III. třídy (Rusko)
• Řád bílého orla (Rusko)
• Řád černé orlice (Prusko)
• Řád červené orlice I. třídy (Prusko)
• velkokříž Řádu Spasitele (Ŕecko)
• rytíř Řádu slona (Dánsko)
• velkokříž Řádu Guelfů (Hannoversko)
• Řád svatého Huberta (Bavorsko)
• Řád svatého Januaria (Království Obojí Sicílie)
• Konstantinův řád svatého Jiří (Království Obojí Sicílie)
• velkokříž Řádu svatého Josefa (Toskánsko)
• Řád Jižního kříže (Brazílie)

Řada artefaktů spojených s osobností Felixe Schwarzenberga je uložena na zámcích Hluboká a Český Krumlov. V hradním muzeu v Českém Krumlově je například k vidění jeho generálská uniforma, v níž je vyobrazen na nejčastěji publikovaném portrétu z poloviny 19. století.

Karel Havlíček Borovský jemu a jeho bratrovi Bedřichovi ze Schwarzenbergu věnoval „Píseň Čechů“: „Zle, matičko, zle! Švarcenberci zde: jeden drží karabáč, druhý říká »Otčenáš«; zle, matičko, zle!“

• HÁLEK, Jan. Rakouská diplomacie 1848-1852 : zahraniční politika Felixe knížete Schwarzenberga. Praha: Filozofická fakulta UK v Praze, 2011. 428 s. ISBN 978-80-7308-367-0. 
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 628–629. 
• Kolektiv: Schwarzenbergové v české a středoevropské kulturní historii; Národní památkový ústav České Budějovice, 2013; 735 s. ISBN 978-80-87082-28-7
• SLABA, Martin: Diplomat a architekt rakouské zahraniční politiky Felix ze Schwarzenbergu in: Ve znamení Merkura. Šlechta českých zemí v evropské diplomacii; Národní památkový ústav Praha, 2020; s. 524–528 ISBN 978-80-87890-31-8

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Felix Ludvík ze Schwarzenbergu na Wikimedia Commons
• Životopis Felixe Schwarzenberga na webu Ministerstva zahraničních věcí České republiky
• Felix Schwarzenberg in: Deutsche Biographie
• Felix Schwarzenberg in: Allgemeine Deutsche Biographie