Ferdinand Engelmüller

Ferdinand Engelmüller
ak.mal. Ferdinand Engelmüller
Narození	22. prosince 1867 Praha-Nové Město Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	29. září 1924 (ve věku 56 let) Praha-Hradčany Československo Československo
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Národnost	česká
Alma mater	Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání	malíř, ilustrátor, scénograf, grafik, učitel, umělecký pedagog, teoretik umění a tiskař
Podpis
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferdinand Engelmüller (22. prosince 1867 Praha-Nové Město^[1] – 29. září 1924 Praha-Hradčany^[2]) byl český malíř a grafik, žák prof. Julia Mařáka na pražské malířské Akademii.

Narodil se 22. prosince 1867 v Praze, na Novém Městě, jako první potomek rodičů Ferdinanda Engelmüllera a Rosiny, rozené Le Gros. Jeho otec byl rukavičkářem a jeho matka^[3] pocházela z francouzské důstojnické rodiny. Ferdinand měl pět mladších sourozenců – druhorozeného Karla (1872), a dále Emila (1873), Augusta (1875), Josefa (1876) a nejmladší z dětí byla sestra Růžena (1877).^[4] Otec si přál, aby nejstarší syn Ferdinand převzal zavedenou rukavičkářskou živnost, což se nestalo, a tato povinnost pak připadla na jeho bratra Emila.^[5]

Po absolvování obecné školy nastoupil na c.k. českou reálnou školu pražskou v Ječné ulici, kde absolvoval školní rok 1881/1882. Na reálce jej učil kreslení profesor Petr Mužák, manžel K. Světlé. Ve studiu na reálce nepokračoval a studium ukončil. Nastoupil k otci do rukavičkářské dílny a posléze se vyučil rukavičkářem.

V otcově dílně však pracoval jen krátce, neboť byl přijat ke studiu na Akademii výtvarných umění v Praze, pro nesporný talent bez zkoušek. V roce 1889 nastoupil do samostatné specializované krajinářské školy profesora Julia Mařáka na reorganizované pražské Akademii, a již v tomto roce byla Engelmüllerova díla poprvé otištěna v časopise Světozor.^[6]

V roce 1892 započal své studijní cesty; nejen na popud Mařáka odjel do tehdejšího carského Ruska, kde navštívil mimo jiné i Volyni (u knížete Sanguzska pracoval jako učitel jeho dcer), Lvov, Bělgorod a Tarnów. V polovině roku 1892 se vrátil na Moravu a pobýval na zámku v Kvasicích, v říjnu téhož roku odjel do Vídně. Během cest pokračoval ve vyučování kresby a malby v měšťanských a šlechtických rodinách.

Následně se Engelmüller vrátil do Prahy a nastoupil do dalšího akademického roku 1892/1893 Mařákovy krajinářské školy. V roce 1893 obdržel cestovní Purmanovo stipendium a ještě téhož roku odjel do Ruska, kde navštívil opět Lvov a Kyjev. V letech 1893–1894 cestoval po Evropě. Navštívil Budapešť, Záhřeb, Benátky, a zavítal i do jižního Tyrolska. Svá studia na pražské Akademii ukončil roku 1894.

V roce 1895 navštívil Slovensko a poté odjel malovat na Šumavu. V roce 1897 odjel do Vídně, Lince, Salcburku, a pokračoval dál do Mnichova a Norimberku.

Roku 1913 podal žádost o přijetí na pražskou malířskou Akademii, kde se uvolnilo místo profesora krajinářské školy. Jeho žádost však nebyla vyřízena kladně.

Po návratu z cest (v roce 1897) se Ferdinand Engelmüller poprvé oženil. Jeho manželkou se stala Marie Chourová (* 1873), kterou znal již od dětství. V roce 1899 se jim narodil syn Ferdinand. Pro svého malého syna Engelmüller ilustroval Palečkovy příhody (francouzského vydavatele Pierra Julese Hetzela, který psal knihy pro děti a mládež pod pseudonymem P. J. Stahl).

V roce 1909 se mu narodila dcera Maria, která se v roce 1926 provdala a přestěhovala do Jugoslávie. Porodila sedm dětí. Zemřela v roce 1977.

Manželství skončilo odchodem manželky v roce 1905, posléze rozvodem (v roce 1911).^[7]

Druhou jeho manželkou byla profesorka Irena Schmidová (* 1885), dalším synem Václav (během 2. svět. války zabit gestapem).

V roce 1896 se Engelmüller stal členem spolku Mánes, kde setrval do roku 1905.

V roce 1903 se v Rudolfinu konala Engelmüllerova první velká výstava, po níž následovala řada dalších. Hojně vystavoval nejen v Praze a v Čechách, ale také v celé Evropě, pravidelně se zúčastňoval vystav, pořádaných Krasoumnou jednotou a Uměleckou besedou, dále členských výstav spolku Mánes a Jednoty umělců výtvarných. Jeho obraz Na mrtvém rameni Labe byl již roku 1891 vystaven na Zemské jubilejní výstavě v Praze.

Jeho první ateliér se nacházel v Praze, na Františkově (Smetanově) nábřeží č.18, v domě zvaném „Bellevue“. V roce 1916 se přestěhoval do atelieru v Hrzánském paláci (Loretánská ulice č.177).^[8]

V letech 1907–1908 pobýval Engelmüller v umělecké kolonii Worpswede a Dachau u Mnichova.

V roce 1908 byl jmenován řádným členem Union internationale des Beaux-Arts et lettres v Paříži.

Ještě před svou smrtí uspořádal poslední soubornou výstavu v Rubešově galerii (dnes Špálově), kde bylo vystaveno na třicet obrazů. Podle dobových recenzí víme, že mezi nimi byly vystaveny lesní kompozice, které byly namalované olejem a pastelem (práce pastelem byly Engelmüllerovou specialitou). Obraz Polabí byl tehdy zakoupen Ministerstvem školství pro výzdobu vládních místností. Ministerstvo školství se stalo třetím ministerstvem, které jeho obrazy vlastnilo. V posledních letech svého krátkého života malíř pracoval i na veřejných zakázkách. V nich předvedl svůj malířský um a dovednost reprezentativně zobrazit českou krajinu. Engelmüller se také ukázal být velkým vlastencem, který podporoval národní myšlenku. Nejvíce se projevovala jeho podporou pražského Sokola a pracemi pro něj, nezapomínal ani na milované Polabí. Hlavní tvorbu doplňoval občas ilustracemi knih a vydáváním alb s reprodukcemi svých děl.

Ve snaze zajistit dobré podmínky pro syna, kterého vychovával po odchodu první manželky sám, a pro novou rodinu, pracoval Engelmüller nadmíru. V roce 1923 začal pociťovat zdravotní problémy, a aby se zotavil, odjel do Staré Boleslavi, do svého oblíbeného kraje. Jeho zdravotní stav se však nadále zhoršoval a tak byl převezen zpět do Prahy. Dne 29. září 1924 malíř ve svém bytě na Hradčanech zemřel.

Ve dvacátých letech stál u zařizování posmrtných výstav Ferdinand Engelmüller ml., který se snažil udržet otcův odkaz v povědomí lidí. Dva roky po malířově smrti se rozhodla Jednota výtvarných umělců společně s uměleckým odborem Podbělohorské sokolské župy^[9] uspořádat velkou výstavu. Většinu z těchto kreseb zakoupila Moderní galerie v Praze, nyní v majetku Národní galerie v Praze. Dražila se všechna díla, které rodina ještě měla. Zahrnovala kresby, olejomalby, pastely, lepty a litografie. Dokonce se dražila paleta a štětce.^[10] Kurátoři výstavy se snažili o prezentaci celého díla, od devadesátých let až do umělcovy smrti. Celkem bylo vystaveno 115 děl. Expozice zabrala čtyři sály v Obecním domě.

V roce 1897 Engelmüller založil vlastní soukromou malířskou školu. V časopisu Světozor zveřejnil oznámení, že od 1. října 1897 přijímá přihlášky ke studiu^[11]. Výuka probíhala v malířově atelieru. Mezi Engelmülerovy žáky patřil například Otakar Nejedlý, Marie Chodounská, Jaroslav Šetelík, Otakar Štáfl, Josef Vacke, malířka Marie Dostalová a mnoho dalších. Krátce navštěvoval tuto malířskou školu i Václav Špála a Willi Nowak.

Jeho škola se záhy stala velmi známou a uznávanou, byla chápána jako přípravka Akademie výtvarného umění, i když nikdy nebyla oficiálně jmenována. Engelmüller se při vedení školy inspiroval metodou výuky svého učitele Julia Mařáka. Stejně jako on svou výuku zaměřil především na malbu v plenéru. Byl zastáncem hesla „Maluji, jak vidím“.^[12] Se svými žáky vyhledával podobná místa jako Julius Mařák. Jezdili především do přírody v okolí Labe, ale také do Peruce u Loun. Engelmüller se vývojem své tvorby, a tím i výukou, lišil od svých spolužáků krajinářů. Nezůstal jen u klasického zobrazování krajiny, ale experimentoval. Brzy vyměnil olejomalbu za techniku pastelu, kterou stále zdokonaloval. Snažil se o prodloužení její trvanlivosti a vůbec stálosti barev. Jako jeden z prvních v českém umění začal používat pastel na zachycení krajiny. Jeho pastelové krajiny se vyznačovaly velkou jemností a barevnou svěžestí. Později se také začal věnovat grafickým technikám, především leptu a litografii. V této oblasti byl samoukem, a přesto zde dosáhl značné dokonalosti, všechny své znalosti předával svým žákům. Na grafických listech opakoval své oblíbené polabské motivy, motivy z Prahy a své tradiční zobrazení starých, opuštěných a zanedbaných zámeckých zahrad a parků, které začal malovat při svých pobytech v Rusku. Pozornost tak nezaměřoval jen na krajinu, ale zkoušel malířsky i graficky zaznamenávat městskou architekturu, zvláště Prahy.

Ve svém ateliéru malíř také každoročně pořádal velké výstavy ve prospěch hladovějících dětí a Letního domova.

Pro svou malířskou školu, která vychovávala a připravovala adepty ke studiu na pražskou AVU v letech 1897–1924, Engelmüller také napsal v r. 1922 učebnici – jako pomůcku pro začínající malíře – Cesty k malířskému umění^[13], která je dodnes u nás jedinou svého druhu. Nejprve vyšla jako sešity, pak byla (několikrát) vydána knižně. Úpravy učebnice později dělal i jeho syn, který ve čtvrtém vydání odstranil původní uměleckohistorickou kapitolu (pro její zastaralost a neaktuálnost), a napsal nový úvod ke knize. JUDr. Ferdinand Engelmüller ml., který se staral o otcovu pozůstalost, napsal také několik vzpomínkových statí o otcově životě a práci.

Ferdinand Engelmüller se řadí nejen díky své pedagogické činnosti, ale i vzhledem k přínosu např. pro rozvoj pastelové techniky, svému technickému umu kresby a malby, a neposlední řadě i pořádáním prvních ateliérových výstav se sociálním podtextem, k důležitým osobnostem českého výtvarného umění přelomu devatenáctého a dvacátého století.

• 
  Ferdinand Engelmüller Klid (1897)
• 
  Ferdinand Engelmüller Soumrak
• 
  Ferdinand Enegelmüller Měsíční svit
• 
  Ferdinand Engelmüller Lesní zátiší (1900)
• 
  Ferdinand Engelmüller Západ slunce nad horami (1904)
• 
  Ferdinand Engelmüller Zasněžený les (pastel, 1904)
• 
  Ferdinand Engelmüller Večerní krajina s břízou (pastel, 1904)
• 
  Ferdinand Engelmüller Letní odpoledne (pastel, 1904)
• 
  Ferdinand Engelmüller Léto (pastel, 1904)
• 
  Ferdinand Engelmüller Břízy (pastel, 1907)
• 
  Ferdinand Engelmüller Na mrtvém rameni Labe (1907)
• 
  Ferdinand Engelmüller Krajina
• 
  Ferdinand Engelmüller Břízy
• 
  Ferdinand Engelmüller Večer ve starém parku
• 
  Ferdinand Engelmüller Nad tůní (1910)
• 
  Ferdinand Engelmüller Před návratem (pastel, 1911)
• 
  Ferdinand Engelmüller Krajina u Jindřichova Hradce (1915)
• 
  Ferdinand Engelmüller Širá rovina (1917)
• 
  Ferdinand Engelmüller Jarní soumrak nad Prahou (1917)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ferdinand Engelmüller na Wikimedia Commons
• Autor Ferdinand Engelmüller ve Wikizdrojích
• Autor Ferdinand František Engelmüller ve Wikizdrojích (anglicky)
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ferdinand Engelmüller
• Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, rodina Engelmüller, Ferdinand st. 1841
• Ferdinand Engelmüller v informačním systému abART
• Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, Engelmüller Ferdinand 1867
• Pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství (konskripce) 1850-1914, Engelmüller Ferdinand a jeho rodina
• Galerie Národní 25 aukční síň, Engelmüller Ferdinand (1867-1924)
• GM Galerie Marold, Engelmüller Ferdinand (1867-1924)
• GK Galerie Kroupa, Engelmüller Ferdinand (1867-1924)
• Velký malíř Polabí – Ferdinand Engelmüller^{[nedostupný zdroj]}
• ART+ Engelmüller Ferdinand (1867-1924)
• Databáze českého amatérského divadla, Osobnosti: Engelmüller Ferdinand, malíř, grafik, LD
• Život po životě, Ferdinand Engelmüller
• Správa pražských hřbitovů, hrob ak. malíře Ferdinanda Engelmüllera na Olšanském hřbitově v Praze