Ferdinand Schörner

Ferdinand Schörner
Krvavý Ferdinand
(c) Bundesarchiv, Bild 183-L29176 / CC-BY-SA 3.0
Narození	12. květen 1892 Mnichov, Bavorsko
Úmrtí	2. červenec 1973 (81 let) Mnichov, Bavorsko
Místo pohřbení	Bavorsko
Vojenská kariéra
Hodnost	Generalfeldmarschall / Generál polní maršál
Doba služby	1912–1945
Sloužil	Německé císařství (do roku 1918) Výmarská republika (do roku 1933) Třetí říše (do roku 1945)
Složka	Reichsheer (do roku 1918) Reichswehr (do roku 1933) Wehrmacht (do roku 1945)
Velel	6. horská divize XIX. horský-armádní sbor XXXX. tankový sbor Skupina armád A 17. armáda Skupina armád Jižní Ukrajina Skupina armád Sever Skupina armád Střed
Války	První světová válka Druhá světová válka
Bitvy	Invaze do Polska Bitva o Řecko Operace Bagration Viselsko-oderská operace Pražská ofenzíva
Vyznamenání	Rytířský kříž železného kříže s dubovými ratolestmi, meči a brilianty Pour le Mérite
Podpis
multimediální obsah na Commons

Ferdinand Schörner (12. června 1892, Mnichov, Bavorsko – 2. července 1973, taktéž „Krvavý Schörner“^[zdroj?]) byl od prosince 1941 generál a od dubna 1945 polní maršál německého wehrmachtu za druhé světové války. Byl oblíbencem Adolfa Hitlera, který jej ve své závěti vybral jako nástupce vrchního velitele všech armád. Tuto funkci teoreticky zastával až do kapitulace Německa 7. a 8. května 1945. Prošel jako velitel válkou na východní frontě, na Balkáně a severu Finska. Od února 1945 velel skupině armád Střed (Mitte) na území Protektorátu Čechy a Morava. Byl nositelem mnoha vyznamenání, mimo jiné Pour le Mérite a Rytířského kříže s dubovými ratolestmi, meči a brilianty.

(c) Bundesarchiv, Bild 183-L22898 / Scheerer / CC-BY-SA 3.0

Svoji přezdívku Krvavý Ferdinand získal díky svému tvrdému přístupu k nejbližším spolupracovníkům, důstojníkům a v podstatě všem vojákům. Nejvyšší i nižší důstojníci a mužstvo jím obecně pohrdalo, zejména za brutální metody na jeho podřízených a servilní postoj vůči nacistické špičce. Vrcholem jeho politiky byl rozkaz z roku 1945, kdy měli být všichni vojáci nalezeni za linií fronty bez písemného potvrzení, na místě bez soudu na jeho zodpovědnost popraveni. Stejně tak měli být popraveni na místě všichni dezertéři a zbabělci (die Feigheit), kteří utekli z boje. Trest smrti byl nařízen také na každého vojáka bez rozdílu hodnosti, který byl zatčen v civilním oděvu. V březnu 1945 chtěl Schörner nechat popravit generálmajora Hannse von Rohr, protože odmítl střílet vojáky, kteří unikli před sovětskými tanky. Nejvyšší velení německé armády (OKH) zmírnilo trest smrti na degradaci.

Ke konci války vedl obranu Brna. Po jeho osvobození působil na straně německé armády proti povstání v Praze a neváhal vydávat další bezohledná nařízení. Schörner dokonce doporučil jednotkám v Praze, které byly obklíčeny, aby bez váhání zneužily bezbranné obyvatele města a použily je jako ochranné živé štíty.

Do posledních dnů války utvrzoval Hitlera a Goebbelse o své bezměrné oddanosti a víře v nacistické Německo. Svoji vojenskou politiku na území Protektorátu zdůvodňoval například tím, že skutečným cílem Rudé armády není prioritně Berlín, ale metropole Čech a Moravy Praha. (Kdo je vládcem české kotliny, je skutečným vládcem Evropy). Svým vojskům Mitte slíbil, že pokud dodrží všechny jeho nařízení a příkazy, tak zachrání většinu armády od sovětského zajetí a proklestí si cestu na západ ke spojencům. Byl zastánce a vykonavatel nejpřísnější vojenské disciplíny, která často popravovala vojáky i za ne zcela prokázané přestupky. Nechával odsuzovat k smrti dokonce rozptýlené vojáky.

Dosud nevyřešenou okolností však zůstává, kde se tehdy velitel skupiny armád Mitte nalézal, neboť informace o jeho pobytu či přesunech dne 8. května 1945 jsou zamlžené a protichůdné. Otázkou je, zdali Schörner byl při výše zmíněném střetnutí u Žatce či zdali ještě meškal ve Velichovkách u Jaroměře, kde bylo dřívější sídlo štábu a kam za ním měla přijet 8. května 1945 kolem půl desáté dopoledne americká mise s Dönitzovým zmocněncem, aby mu oznámila, že Německo podepsalo 7. května 1945 v Remeši kapitulaci. Panují důvodné pochybnosti, že by se Schörner jednání s Američany, které skončilo okolo 11. hodiny, osobně zúčastnil. Zbytek štábu, který se evakuoval hned po jednání směrem na Hořice a Jičín, byl totiž rozbit u Ostroměře. Nezdá se, že by sám Schörner mohl uprchnout a pak se dostat až na žatecké letiště, které muselo být v té době již v moci Rudé armády.

Jisté je, že část Schörnerova štábu se stáhla již 7. května západním směrem a zřejmě to byla ona část, která měla dojít do Žatce, kde mělo být nové sídlo štábu skupiny armád Mitte a byla u Žatce nakonec rozdrcena. Rovněž je jisté, že Schörner ze žateckého letiště odletěl letounem Fi 156 Storch (Čáp) a podařilo se mu dostat z nově osvobozeného území do Rakouska. Zdá se tedy být nejpravděpodobnější, že ve Velichovkách jednali Američané pouze s jeho zástupci.

Poté, co jej Američané rozpoznali a odhalili, byl Schörner deportován do SSSR, kde byl až po sedmi letech vazby v roce 1952 odsouzen k 25 letům vězení. Trest mu byl však později snížen na 12 let a v prosinci 1954 byl propuštěn na svobodu a poté převezen do NDR. Zde mu byla nabídnuta funkce generálního inspektora lidové armády NDR. Tuto funkci však odmítl a v roce 1958 mu vláda východního Německa umožnila emigraci do Spolkové republiky Německo.

V západním Německu byl však zatčen, uvězněn a obviněn z nezákonných poprav nejen německých vojáků, ale také dalších trestných činů. Byl odsouzen ke čtyřem a půl roku vězení. Propuštěn byl v roce 1963 a až do své smrti v roce 1973 žil v ústraní v Mnichově.

Gottlob Herbert Bidermann, německý důstojník pěchoty ze 132. pěší divize, který sloužil po Schörnerovým velením v letech 1944–45, ve svých pamětech uvedl, že generálem důstojníci i vojáci opovrhovali.^[1]

Na konci šedesátých let poskytl rozsáhlý rozhovor italskému historikovi Mario Silvestrimu, ve kterém se soustředil spíše na svůj podíl na německo-rakouském vítězství v bitvě u Caporetta během první světové války, než na roli, kterou měl ve druhé světové válce. V době své smrti byl posledním německým polním maršálem; žádný jiný voják od té doby nebyl do této hodnosti povýšen. Historici jej také považují za jeden z hlavních důvodů, proč byla v německé armádě hodnost polního maršála zrušena úplně.

Data povýšení

• Gefreiter – 1. duben, 1912
• Unteroffizier – 1. srpen, 1912
• Vizefeldwebel der Reserve – 22. květen, 1913
• Offiziers-Stellvertreter – 28. srpen, 1914
• Leutnant der Reserve – 29. listopad, 1914
• Leutnant – 26. prosinec, 1917
• Oberleutnant – 15. červenec, 1918
• Hauptmann – 1. srpen, 1926
• Major – 14. srpen, 1934
• Oberstleutnant – 16. březen, 1937
• Propůjčena hodnost Oberst – 27. srpen, 1939
• Oberst – 30. leden, 1940
• Generalmajor – 17. prosinec, 1941
• Generalleuntant – 28. únor, 1942
• General der Gebirgstruppe – 15. květen, 1942
• Generaloberst – 20. květen, 1944
• Generalfeldmarschall – 5. duben, 1945

Vyznamenání

• Rytířský kříž železného kříže – 20. duben, 1941
• Dubové ratolesti k rytířskému kříži železného kříže – 17. únor, 1944
• Meče k rytířskému kříži železného kříže – 28. srpen, 1944
• Diamanty k rytířskému kříži železného kříže – 1. leden, 1945
• Pour le Mérite – 5. prosinec, 1917
• Řád kříže svobody, I. třída s dubovou ratolestí – 1. červen, 1942
• Spona k pruskému železnému kříži I. třídy – 20. září, 1939
• Spona k pruskému železnému kříži II. třídy – 12. září, 1939
• Pruský železný kříž I. třídy – 27. leden, 1917
• Pruský železný kříž II. třídy – 22. prosinec, 1914
• Královský bavorský vojenský záslužný řád IV. třídy s meči – 11. říjen, 1915
• Královský bavorský válečný záslužný řád s meči a korunou – 24. říjen, 1917
• Císařský rakouský válečný záslužný kříž III. třídy s válečnou dekorací – 20. duben, 1916
• Zlatý stranický odznak – 30. leden, 1943
• Řád italské koruny, velitelský kříž – 2. srpen, 1938
• Královský bulharský řád Svatého Alexandera II. třídy s meči – 15. červenec, 1941
• Medaile za východní frontu – 20. srpen, 1942
• Kříž cti
• Odznak za zranění ve stříbře – 1918
• Sudetská pamětní medaile
• Rukávová páska „Kurland“
• | | Služební vyznamenání Wehrmachtu od IV. do II. třídy
• Zmíněn ve Wehrmachtbericht: 18. únor, 1944; 30. listopad, 1944; 1. leden, 1945; 5. duben, 1945; 9. květen, 1945

• NEJVĚTŠÍ VOJEVŮDCI 2. sv. války, J. Orel, Alpress s.r.o. F. Místek 2010

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ferdinand Schörner na Wikimedia Commons