Ferdinand von Bauer

Ferdinand von Bauer
Ferdinand von Bauer na snímku z r. 1882
Ministr války Rakouska-Uherska
Ve funkci: 16. března 1888 – 24. července 1893
Předchůdce	Artur M. von Bylandt-Rheidt
Nástupce	Rudolf von Merkl
Velitel 2. armádního sboru ve Vídni
Ve funkci: 1. ledna 1883 – 16. března 1883
Předchůdce	Josip baron Filipović
Nástupce	Gustav von König
Zemský velitel v Sedmihradsku
Ve funkci: 1878 – 1882
Předchůdce	Josef von Ringelsheim
Nástupce	Anton von Schönfeld
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	polní zbrojmistr (1881), polní podmaršál (1874), generálmajor (1868)
Narození	7. března 1825 Lvov Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	22. července 1893 (ve věku 68 let) Vídeň Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Lyčakivský hřbitov
Titul	svobodný pán (1883)
Alma mater	Vojenská technická akademie
Profese	politik a důstojník
Ocenění	Vojenský záslužný kříž (1859) rytíř Císařského řádu Leopoldova (1866) Řád železné koruny 2. třídy (1878) Řád železné koruny 1. třídy (1884) velkokříž Císařského řádu Leopoldova (1887)
Commons	Ferdinand von Bauer
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferdinand svobodný pán von Bauer (7. března 1825 Lvov – 22. července 1893 Vídeň) byl rakousko-uherský generál a politik. V armádě sloužil od roku 1842 a vyznamenal se v několika válečných taženích, později byl vyšším důstojníkem generálního štábu a uplatnil se také jako vojenský pedagog. V roce 1881 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra a v letech 1883–1888 byl velitelem 2. armádního sboru ve Vídni. Svou kariéru završil v letech 1888–1893 jako ministr války Rakouska-Uherska.^[1]

Od roku 1841 studoval na inženýrské akademii (pozdější Technická vojenská akademie) a do armády vstoupil v roce 1842 jako poručík. Několik let sloužil u ženijního pluku v rodném Lvově a v roce 1845 byl povýšen na nadporučíka.^[2] V revolučních letech 1848–1849 bojoval v Haliči a poté proti maďarským povstalcům. Od roku 1850 sloužil u 30. pěšího pluku ve Lvově^[3] V roce 1854 byl povýšen na majora a přeložen jako štábní důstojník k 48. pěšímu pluku do Šoproně.^[4] Ve válce s Itálií bojoval v prohrané bitvě u Solferina (1859). V roce 1860 byl v hodnosti podplukovníka a o dva roky později se jako plukovník stal velitelem 48. pěšího pluku. V další válce v Itálii se vyznamenal jako velitel brigády v bitvě u Custozy roku 1866. Po válce byl velitelem 46. pěšího pluku v Segedínu.^[5]

V říjnu 1868 byl povýšen do hodnosti generálmajora a v letech 1869–1871 zastával funkci velitele pevnosti v Temešváru.^[6][7]. V dalších letech působil jako pedagog na střelecké kadetní škole v Brucku, zároveň byl velitelem brigády u 8. pěší divize. Roku 1874 byl povýšen na polního podmaršál (Feldmarschalleutnant) a převzal velení 2. pěší divize ve Vídni, kde souběžně vedl kurzy pro štábní důstojníky a později byl i ředitelem kadetní školy v Brucku.^[8] V letech 1878–1881 zemským velitelem v Sedmihradku se sídlem v Hermannstadtu. K datu 1. listopadu 1881 byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra (Feldzeugmeister).^[9][10][11] Po reorganizaci oblastních velitelství rakousko-uherské armády byl od 1. ledna 1883 velitelem 2. armádního sboru ve Vídni a v této funkci setrval pět let.^[12][13][14]

Od 16. března 1888 až do 24. července 1893 zastával post ministra války Rakouska-Uherska (jedno ze tří společných ministerstev Rakouska-Uherska, zřízených po rakousko-uherském vyrovnání).^[15] Jako ministr provedl četné reformy. Zavedl osmimilimetrovou opakovací zbraň a bezkouřový střelný prach, realizoval změny v doktríně opevňovacích prací.^[12]

Během své kariéry obdržel za vojenské zásluhy několik vysokých vyznamenání, ve funkci ministra války později získal ocenění i od zahraničních panovníků.^[16] V roce 1881 byl jako zemský velitel v Sedmihradsku jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence.^[17] V roce 1881 byl zároveň povýšen do stavu svobodných pánů. Protože neměl potomstvo, jeho manželka Camilla, rozená Hauenschield, požádala po ovdovění o přenesení baronského titulu na svého bratra Eugena. Eugen Julius von Hauenschield-Bauer (1856–1921) působil ve státní správě a nakonec byl viceprezidentem Nejvyššího soudního správního dvora. Titul svobodného pána mu byl udělen v roce 1894.^[18][19] Od roku 1883 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 84 dislokovaného v Kremži.^[20][21]

• Vojenský záslužný kříž s válečnou dekorací (1859)
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1866)
• Řád železné koruny II. třídy (1878)
• Řád železné koruny I. třídy (1884)
• velkokříž Leopoldova řádu (1887)

• velkokříž Řádu červené orlice (Německo)
• Řád pruské koruny I. třídy (Německo)
• velkokříž Vojenského záslužného řádu (Bavorsko)
• velkokříž Řádu meče (Švédsko)
• velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko)
• velkokříž Řádu Albrechtova (Sasko)
• velkokříž Řádu Takova (Srbsko)
• Řád lva a slunce I. třídy (Persie)
• Řád vycházejícího slunce I. třídy (Japonsko)
• Řád knížete Danila I. IV. třídy (Černá Hora)

• Ferdinand von Bauer na webu novanobilitas
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ferdinand von Bauer na Wikimedia Commons