Ferenc Gyulai

Ferenc Gyulai
Vrchní velitel v Lombardii
Ve funkci: 27. dubna 1859 – 8. června 1859
Rakouský ministr války
Ve funkci: 2. června 1849 – 16. července 1850
Předchůdce	Franz Cordon
Nástupce	Anton Csorich
Narození	1. září 1798 Pešť
Úmrtí	21. září 1868 (ve věku 70 let) Vídeň
Místo pohřbení	Hrobka Wratislavů z Mitrowicz v Čimelicích
Rodiče	Ignácz Gyulay
Profese	politik a důstojník
Ocenění	rytíř Řádu sv. Alexandra Něvského Řád sv. Stanislava 1. třídy Řád bílého orla Řád sv. Anny 1. třídy rytíř Řádu zlatého rouna
Commons	Ferencz Jozsef Gyulai
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferenc hrabě Gyulay de Marosnémeth et Nádaska (německy Franz Joseph Graf Guylay; 1. září 1798, Pešť – 21. září 1868, Vídeň), také známý jako Ferencz Gyulai nebo Franz Gyulai, byl maďarský šlechtic a rakouský generál, který dosáhl vojenských úspěchů především v Itálii v revolučních letech 1848–1849. Následně se stal rakouským ministrem války (1849–1850). V roce 1859 převzal vrchní velení rakouských vojsk v Itálii, v rámci války se Sardinií byl poražen v bitvě u Magenty a penzionován.^[1]

Životopis

Narodil se jako jediný syn rakouského generála hraběte Ignáce Gyulaye a jeho manželky Marie, rozené baronky Edelsheimové. Od sedmnácti let sloužil jako poručík u 60. pěšího pluku „Ignác Gyulay“. V roce 1820 byl přeložen do husarské brigády „Hesse-Homburg“ jako nadporučík, následně byl povýšen na hejtmana císařských hulánů. V roce 1826 byl jmenován velitelem husarské brigády „Württemberg“ a brzy poté, v roce 1829, se stal nadporučíkem pěchoty „Hesse-Homburg“.

V roce 1837 byl povýšen na generálmajora a v roce 1846 dosáhl hodnosti polního podmaršála. V roce 1847 se stal vojenským velitelem Terstu a během revoluce v roce 1848 bylo jeho úkolem čelit hrozbě italských států v Pule. Byl nucen bránit císařskou flotilu v Pule, aby se jí nezmocnili povstalci. Jeho taktika a úsilí znemožnily neapolsko-sardinské flotile přepadnout klíčové přístavy na Istrii. Bitva u Custozy zmírnila tlak na pobřeží Jaderského moře.

V roce 1849 byl Gyulay povýšen do hodnosti polního zbrojmistra^[2] a v létě byl císařem Františkem Josefem jmenován rakouským ministrem války.^[3] V této funkci se podílel na potlačení maďarské revoluce. Po obléhání Györu 28. června 1849 následovala bitva u Komárna, kterou však v raných fázích opustil, i kvůli tendenci císaře a jeho pobočníka Grünna obejít jeho funkci ministra při vojenských rozhodnutích.^[4] Byl převelen do Milána, aby se ujal vedení 5. armádní divize.

V roce 1857 byl po rezignaci Josefa Radeckého Gyulay jmenován vrchním velitelem v Lombardii se sídlem v Miláně.^[5] Na začátku roku 1859 zahájily Sardinie a Piemont společně s Francií mobilizaci své armády a přípravu invaze na italská území ovládaná Rakouskem. Dne 23. dubna 1859 vydalo Rakousko ultimátum, v němž požadovalo demobilizaci Sardinie. Po jeho odmítnutí začala druhá italská válka za nezávislost. Jako velitel rakouských sil v severní Itálii dostal hrabě Gyulay rozkaz překročit 29. dubna 1859 řeku Ticino, hranici mezi rakouským a sardinským územím. V reakci na to byly francouzské síly pod vedením Patrice MacMahona vyslány na obranu svých sardinských spojenců. Dne 20. května 1859 byly rakouské síly vedené maršálem Filipem Stadionem (1799–1868) poraženy v bitvě u Montebella, poté se Gyulay stáhl zpět na rakouské území. Později utrpěl další porážku v bitvě u Palestra.^[6] Francouzská armáda poté překročila Ticino na rakouské území a po malé bitvě dobyla vesnici Boffalora. Nakonec se 5. června setkaly hlavní rakouské a francouzské armády v bitvě u Magenty. Rakušané vedeni Gyulayem byli poraženi, což vedlo k jeho odvolání do Vídně. Císař František Josef I. převzal osobní velení rakouské armády v Lombardii-Benátsku, ale následnou bitvu u Solferina (24. června 1859) prohrál.

V jedné ze svých posledních vojenských akcí byl Gyulay poslán na obranu Mantovy před piemontskou invazí. V tomto úkolu neuspěl, město se vzdalo v roce 1866, což nakonec vedlo k jeho připojení k nově vytvořené Itálii.^[7]

V říjnu 1859 byl Gyulay penzionován a od té doby žil v soukromí. Byl též c. k. tajným radou a komořím. Za zásluhy byl nositelem Řádu sv. Štěpána a velkokříže Leopoldova řádu. Během své vojenské kariéry získal Řád Marie Terezie a Vojenský záslužný kříž, několik vyznamenání obdržel také od zahraničních panovníků. V roce 1853 obdržel Řád zlatého rouna. Byl ženatý s hraběnkou Antonií Vratislavovou z Mitrovic († 1831), manželství ale zůstalo bez potomstva.^[8] V roce 1866 adoptoval svého synovce barona Leopolda Edelsheima (1826–1893), který byl též generálem v rakouské armádě a od roku 1866 užíval jméno Edelsheim-Gyulai.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ferenc Gyulay na anglické Wikipedii.

Literatura

• Deak, Istvan. Beyond Nationalism: A Social & Political History of the Habsburg Officer Corps 1848-1918. Oxford University Press, 1990. ISBN 0-19-504505-X.
• Morris, Charles. One Hundred Years of Conflict Between the Nations of Europe: The Causes and Issues of the Great War. The John C. Winston Company, Philadelphia, PA, 1914.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ferenc Gyulai na Wikimedia Commons
• Ferenc Guylay in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich
• Ferenc Gyulay in: Allgemeine Deutsche Biographie
• Rodokmen hraběcího rodu Gyulayů