Filip Ludvík Václav ze Sinzendorfu

Filip Ludvík Václav
říšský hrabě ze Sinzendorfu
Portrét hraběte Filipa Ludvíka ze Sinzendorfu s dekorací Řádu zlatého rouna (1728, Hyacinthe Rigaud, Uměleckohistorické muzeum (Vídeň)
Portrét hraběte Filipa Ludvíka ze Sinzendorfu s dekorací Řádu zlatého rouna (1728, Hyacinthe Rigaud, Uměleckohistorické muzeum (Vídeň)
Nejvyšší rakouský dvorský kancléř
Ve funkci:
1715 – 1742
PředchůdceJan Bedřich Seilern
NástupceAntonín Corfitz z Ulfeldu
Rakouský vyslanec v Holandsku
Ve funkci:
1709 – 1711
Rakouský velvyslanec ve Francii
Ve funkci:
1699 – 1701
Rakouský vyslanec v Bavorsku
Ve funkci:
1694 – 1695
Narození26. prosince 1671
Vídeň
Úmrtí8. února 1742 (ve věku 70 let)
Vídeň
RodičeJiří Ludvík ze Sinzendorfu a Dorotea Alžběta Šlesvicko-Holštýnsko-Sonderbursko-Wiesenburská
DětiJohann Wilhelm Edmund von Sinzendorf-Neuburg
Filip Ludvík ze Sinzendorfu
Octavian Karl Nikolaus Sinzendorf
PříbuzníBianca Maria di Sinzendorf-Neuburg (vnučka)
Profesediplomat a politik
CommonsPhilipp Ludwig Wenzel von Sinzendorf
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Filip Ludvík Václav hrabě ze Sinzendorfu (Philipp Ludwig Wenzel Graf von Sinzendorf)[pozn. 1] (26. prosince 1671, Vídeň – 8. února 1742, Vídeň) byl rakouský státník a diplomat. Od mládí se uplatňoval v diplomatických službách a vynikl během války o španělské dědictví. Později patřil k vlivným poradcům císaře Karla VI. a ve funkci rakouského nejvyššího kancléře (1715–1742) byl téměř třicet let přední osobností zahraniční politiky habsburské monarchie.[1] Po otci a starším bratrovi zdědil velký majetek v Čechách (Konopiště, Postoloprty), obě panství kvůli dluhům prodal. Sňatkem s hraběnkou Valdštejnovou získal majetek na jižní Moravě a jeho hlavním sídlem se stal zámek v Židlochovicích. V roce 1712 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna.

Kariéra

Filip Ludvík Sinzendorf jako velvyslanec ve Francii (1701, Hyacinthe Rigaud)

Pocházel ze starého rakouského šlechtického rodu, náležel k linii Sinzendorf-Neuburg. Byl mladším synem dlouholetého prezidenta dvorské komory Jiřího Ludvíka Sinzendorfa (1616–1681) a jeho manželky, šlesvicko-holštýnské princezny Doroty Alžběty (1645–1725). Pro Filipa Ludvíka byla původně určena církevní dráha a získal post kanovníka v Kolíně nad Rýnem. Po smrti staršího bratra Kristiána Ludvíka (1669–1687), který padl v bitvě u Moháče, se duchovní dráhy vzdal a vstoupil do státních služeb. V roce 1694 byl jmenován císařským komořím a v roce 1695 se stal členem říšské dvorské rady.[2] Mezitím začal působit jako diplomat, na přelomu let 1694 a 1695 pobýval v Mnichově[3] a již v sedmadvaceti letech byl jmenován císařským velvyslancem ve Francii (1699–1701). Do Paříže přijel v srpnu 1699, na první oficiální audienci k Ludvíkovi XIV. byl pozván v říjnu. Versailles musel opustit po začátku války o španělské dědictví. V roce 1701 byl jmenován císařským tajným radou a od roku 1705 byl dvorským kancléřem.[pozn. 2] Patřil k blízkým spolupracovníkům Josefa I., po jeho boku se zúčastnil obléhání pevnosti Landau, mezitím byl znovu pověřován diplomatickými úkoly. Mimo jiné jednal s vévodou Marlboroughem a v letech 1709–1711 byl vyslancem v Nizozemí. Po smrti Josefa I. se zúčastnil volby Karla VI. římským císařem ve Frankfurtu nad Mohanem (1711), poté vedl habsburskou diplomacii na mírových jednáních v Utrechtu. V roce 1712 obdržel Řád zlatého rouna[4] a po skončení války o španělské dědictví zůstával ve Vídni jako státní a konferenční ministr, po smrti Jana Bedřicha Seilerna byl jmenován prvním, respektive nejvyšším dvorským kancléřem (1715–1742).

Po celou dobu vlády Karla VI. patřil k jeho nejvlivnějším poradcům a ve funkci dvorského kancléře se věnoval především zahraniční politice. V letech 1722–1727 byl vůdčí osobností Ostendské společnosti, jejímž cílem bylo prosadit habsburskou monarchii v mezinárodním námořním obchodu, společnost byla ale zrušena po protestech ze strany Francie a Velké Británie. V roce 1723 pobýval v Praze při příležitosti korunovace Karla VI. českým králem (měl pronajatý palác Kinských na Pohořelci), během pobytu v Čechách navštívil také Hořovice, cestou zpět do Vídně se zastavil v Jaroměřicích nad Rokytnou a Brtnici. V roce 1728 byl delegátem na kongresu v Soissons, kde neuspěl proti diplomacii kardinála Fleuryho a dočasně ztratil přízeň Karla VI. V Soissons vznikl jeho nejznámější portrét namalovaný francouzským dvorním portrétistou Hyacinthem Rigaudem (Rigaud jej portrétoval předtím již v roce 1701 jako vyslance ve Francii). Vzhledem k tomu, že Karel VI. neměl mužské potomstvo, stala se základní linií rakouské zahraniční politiky pragmatická sankce zajišťující nástupnictví v ženské linii. Sinzendorf řadu let pracoval na tom, aby pragmatickou sankci uznaly jednotlivé korunní země, říšské státy i zahraniční velmoci. Již od roku 1722 také prosazoval návrh sňatku Marie Terezie s lotrinským vévodou Františkem Štěpánem (ke svatbě došlo v roce 1736). Své postavení ve funkci kancléře si udržel i na počátku vlády Marie Terezie. Mimo jiné zastával čestnou hodnost dědičného pokladníka Svaté říše římské a od roku 1705 byl protektorem Akademie výtvarných umění ve VídniAkademie výtvarných umění. Zemřel v únoru 1742 ve věku 71 let.

Majetkové a rodinné poměry

Zámek Židlochovice, hlavní sídlo Filipa Ludvíka Sinzendorfa
Erb rodu Sinzendorfů

Po otcově smrti kromě statků v Rakousku zdědil v Čechách panství Konopiště (1681)[5], po smrti staršího bratra Kristiána Ludvíka, který padl v Uhrách, převzal i Postoloprty (1687). Postoloprtské panství prodal v roce 1692 za 600 000 zlatých Schwarzenbergům[6], později prodal i Konopiště, které v roce 1701 koupili Přehořovští z Kvasejovic za 221 000 zlatých. Mezitím prodal v roce 1698 také panství se zámkem Neuburg v Bavorsku, které bylo taktéž součástí dědictví po otci. Palác ve Vídni prodal v roce 1705 Václavu Norbertovi Kinskému. Od své manželky a její sestry koupil v roce 1714 za 660 000 zlatých jejich dědictví panství Židlochovice, již předtím ale do podoby zámku a parku zasahoval. Pro přeměnu židlochovického zámeckého parku do podoby francouzské zahrady angažoval v roce 1708 významné zahradní architekty.[7] Zámek v Židlochovicích prošel v letech 1720–1729 radikální přestavbou (autorem projektu byl pravděpodobně francouzský architekt Robert de Cotte), v návaznosti na přestavbu zámku vznikla v parku budova oranžérie (1727–1728).[8] Od Filipových synů koupili v roce 1743 židlochovické panství Ditrichštejnové. Z titulu funkce nejvyššího dvorského kancléře inicioval výstavbu budovy rakouského kancléřství (1717–1733) podle projektu J. L. Hildebrandta.[9]

V roce 1696 se oženil s hraběnkou Reginou Kateřinou z Valdštejna (1672–1733), dcerou Oktaviána Ladislava z Valdštejna a vdovou po hraběti Vilému Löwensteinovi. Regina Kateřina byla spolu se sestrou Marií Annou, provdanou Paarovou, dědičkou panství Židlochovice na jižní Moravě.[10] Z jejich manželství pocházelo pět dětí. Synové profitovali na otcově vlivném postavení, ale jeho významu nedosáhli.

V koprodukčním seriálu Marie Terezie (2017) jeho osobnost ztvárnil Alois Švehlík.

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Ve starších pramenech je uváděn jako Filip Ludvík, pro odlišení od stejnojmenného syna, kardinála Filipa Ludvíka užívá moderní historiografie i třetí křestní jméno, tj. Filip Ludvík Václav.
  2. ↑ Na počátku vlády Josefa I. došlo k úpravě státní správy habsburské monarchie. Rakouská dvorská kancelář byla rozdělena na dvě sekce, které spravovali první a druhý kancléř. První oddělení s kompetencemi pro právní otázky dostal na starost kancléř Jan Bedřich Seilern, zatímco Sinzendorf jako druhý kancléř byl zodpovědný za zahraniční politiku. Po Seilernově úmrtí v roce 1715 se Sinzendorf stal nejvyšším dvorským kancléřem a převzal všechny kompetence rakouské dvorské kanceláře.

Reference

  1. ↑ Ottův slovník naučný, 23. díl, Praha, 1905 (reprint 2000); s. 200 ISBN 80-7185-057-8
  2. ↑ GSCHLIESSER, Oswald von: Chronologische Liste der Reichshofräte, Vídeň, 2014; s. 57 dostupné online s. 120
  3. ↑ KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750); Pelhřimov, 2013; s. 72 ISBN 978-80-7415-071-5
  4. ↑ LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (zvláštní otisk zpravodaje Heraldika a genealogie); Praha, 1991; s. 276
  5. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 152
  6. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 389
  7. ↑ HIEKE, Karel: Moravské zámecké parky a jejich dřeviny; Praha, 1985; s. 283–284
  8. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl I. Jižní Morava; Praha, 1981
  9. ↑ CERMAN, Ivo: Chotkové. Příběh úřednické šlechty; NLN, Praha, 2008; s. 180 ISBN 978-80-7106-977-5
  10. ↑ HRBEK, Jiří: Barokní Valdštejnové v Čechách 1640–1740; NLN, Praha, 2013; s. 154 ISBN 978-80-7422-233-7

Literatura

  • KODETOVÁ, Petra: Soumrak krále Slunce. Válka o španělské dědictví 1701–1714; Praha, 2016; 286 s. ISBN 978-80-7557-037-6
  • KUBEŠ, Jiří: V zastoupení císaře. Česká a moravská aristokracie v habsburské diplomacii 1640–1740; NLN, Praha, 2018; 638 s. ISBN 978-80-7422-574-1
  • URFUS, Valentin: Císař Josef I. Nekorunovaný Habsburk na českém trůně; Libri, Praha, 2004; 172 s. ISBN 80-7277-211-2
  • VÁCHA, Štěpán a kolektiv: Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723; Národní galerie Praha, Praha, 2009; 520 s. ISBN 978-80-7432-002-6
  • VLNAS, Vít: Princ Evžen Savojský. Život a sláva barokního válečníka; Praha, 2001 ISBN 80-7185-380-1
  • VOKÁČOVÁ, Petra: Příběhy o hrdé pokoře. Aristokracie českých zemí v době baroka; Academia, Praha, 2014; 963 s. ISBN 978-80-200-2364-3
  • WANNER, Michal, STANĚK, Karel: Císařský orel a vábení Orientu. Zámořská obchodní expanze habsburské monarchie (1715–1789); Scriptorium; Dolní Břežany, 2021; 526 s. ISBN 978-80-7649-010-9

Externí odkazy

Média použitá na této stránce