Filmová výchova

Filmová výchova (v českém vzdělávacím systému též Filmová/audiovizuální výchova) je vzdělávací obor a oblast propojující film jako umělecké odvětví a vzdělávání. Podle Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu se jedná o „oblast vzdělávání zaměřenou na rozvíjení kompetencí a znalostí recepce, analýzy, kritického hodnocení a tvorby filmových děl. Film není tedy pouhým prostředkem výuky nebo osvěty, ale jejím předmětem.“[1]

Terminologie

Pojem filmová výchova se používá nejčastěji samostatně, občas bývá zaměňován s termínem audiovizuální výchova, která však pokrývá širší oblast audiovizuální tvorby (včetně např. počítačových her, videomappingu nebo VJ-ingu). V anglofonních oblastech se používá nejčastěji termín screen education, ale také film education v užším slova smyslu. Výjimečně je možné setkat se s termínem, který spojuje pojmy výchova a vzdělávání, a to audiovizuální edukace.[2]

Filmová výchova v ČR

Pojem filmová výchova se v České republice objevil až v 60. letech 20. století, přestože se první pokusy o reflexi a osvětu v oblasti filmu odehrály už v meziválečném období. V té době šlo především o publicistické a osvětové články Otakara Štorcha-Mariena, Karla Teigeho, Karla Čapka, Vladislava Vančury nebo Stanislava Kostky Neumanna. Novou vlnu zájmu získal obor v devadesátých letech, následně pak kolem roku 2007 společně s přípravami Rámcových vzdělávacích programů (RVP).

20.–30. léta 20. století

Zlínský učitel Jaroslav Novotný dlouhodobě používal a prosazoval film jako školní pomůcku, což se mu dařilo za výrazné pomoci Masarykova výchovného ústavu a také filmových ateliérů firmy Baťa. V roce 1936 byl film schválen jako učební pomůcka zákonnou úpravou. Součástí snad o prosazení vzdělávacího aspektu filmu bylo rovněž masové zavedení 16mm projektorů do škol a distribuce osvětových filmů, které byly využívány v rozmanitých předmětech, včetně přírodopisu, zeměpisu nebo fyziky.

60. léta 20. století

Obnovu zájmu přineslo politické uvolnění v období 60. let, kdy se začali konkrétní filmoví historici a středoškolští pedagogové, jako např. Boris Jachnin, Zdeněk Stejskal a další věnovat úvahám o filmu jako svébytné disciplíně českého školství.[3]

80.–90. léta

80. léta probíhala ve znamení nových pokusů o prosazení filmové výchovy, tentokrát především před programy vzdělávání budoucích pedagogů. Iniciativy opět vycházela především od filmových historiků a pracovníků Československého filmového ústavu (Boca Abrhámová, Jan Bernard, Ivan Klimeš, Michal Bregant, ad.) Uvedených plánů na prosazení oboru se dotkly především společenské změny v období Sametové revoluce a následné transformace kulturních institucí i českého školství. V následujících letech se obor stává doménou především kulturních organizací, které čerpají inspiraci z jiných evropských zemí. Mezi klíčové představitele patří tehdejší ředitel Letní filmové školy a kina Hvězda v Uherském Hradišti, Jiří Králík. Diskuse nad prosazením oboru ve vzdělávacím systému se vracejí opět až v letech 2005–2007, kdy se připravuje proměna osnov na Rámcové vzdělávací programy pro základní a střední školy. Národní ústav pro vzdělávání spouští moderovanou diskusi na Metodickém portálu, kde se vyjadřují významné osobnosti spojené s oborem o jeho budoucí podobě. Na základě této diskuse vzniká vzdělávací obsah nového oboru.[4]

Současnost

V první verzi RVP pro gymnázia se film neobjevuje, stává se jejich součástí až v roce 2010, kdy je schválen obor Filmová/audiovizuální výchova jako tzv. doplňující vzdělávací obor (společně s Taneční a pohybovou výchovou a Etickou výchovou). Ve stejném období vznikají první iniciativy, jako jsou pražské neziskové organizace Aeroškola, později Free Cinema nebo festival Juniorfest v Plzni. Obor se prosazuje zejména v neformálním vzdělávání, nedlouho poté je zaveden také samostatný okruh podpory Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kinematografie.

Po nezdaru pracovních skupin při Ministerstvu kultury a Národním filmovém archivu vzniká v roce 2017 zastřešující oborová organizace, Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu. Ta sdružuje většinu organizací, které jsou v oboru aktivní. Z počátečních několika členů se tak na konci roku 2022 stává respektovaná organizace, jejíž členem je také např. Mezinárodní filmový festival ve Zlíně.[5] Asociace mimo jiné připravuje kurzy pro učitele, pořádá odborná setkání a prezentace a vyvíjí také příručku filmu a audiovize pro základní školy s názvem Filmouka.[6]

V roce 2016 vznikla první sociologická studie mapující výskyt filmové výchovy na základních školách a gymnáziích. Podle studie zpracované týmem kolem Terezy Czesany Dvořákové se film učí na 2 % základních škol a 14 % gymnázií.[7] V roce 2022 byla dokončena nová sociologická studie pod vedením Dvořákové, realizátorem byla tentokrát Asociace pro filmovou a audiovizuální výchovu. Podle této studie se film učí již na 4% základních škol a 18% gymnázií.[8]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Filmová výchova | film/výchova [online]. 2021-09-01 [cit. 2023-01-09]. Dostupné online. 
  2. ↑ VACEK, Patrik. Filmová edukace: stručný průvodce učitele [online]. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2006-09-15 [cit. 2023-01-09]. Dostupné online. 
  3. ↑ ARBANOVÁ, Linda. historie oboru | film/výchova [online]. 2021-12-07 [cit. 2023-10-09]. Dostupné online. 
  4. ↑ PASTOROVÁ, Markéta. Odborný článek: Filmová/Audiovizuální výchova pro gymnázia. clanky.rvp.cz [online]. Výzkumný ústav pedagogický, 2012-11-05 [cit. 2023-10-09]. Dostupné online. 
  5. ↑ Členové [online]. 2021-01-04 [cit. 2023-10-09]. Dostupné online. 
  6. ↑ PLÁTENÍK, Petr. Máme hotový rukopis - Filmouka [online]. 2023-02-23 [cit. 2023-10-09]. Dostupné online. 
  7. ↑ Mediální a filmová výchova | mkcr.cz. www.mkcr.cz [online]. [cit. 2023-10-09]. Dostupné online. 
  8. ↑ Průzkum na českých školách [online]. 2021-08-27 [cit. 2023-10-09]. Dostupné online. 

Související články

Externí odkazy