Fischerova syntéza indolů

Fischerova syntéza indolů je reakce (substituovaného) fenylhydrazinu s aldehydem nebo ketonem v kyselém prostředí za vzniku indolu nebo jeho derivátu;[1][2] objevil ji roku 1883 německý chemik Hermann Emil Fischer. Tímto postupem se často vyrábějí léky na migrénu ze skupiny triptanů.

Fischerova syntéza indolů

Při této reakci je důležité vybrat správný katalyzátor. Používají se jak Brønstedovy–Lowryho kyseliny, jako kyselina chlorovodíková (HCl), kyselina sírová (H2SO4), polyfosforečné kyseliny a kyselina p-toluensulfonová, tak i Lewisovy kyseliny, například fluorid boritý (BF6), chlorid zinečnatý (ZnCl2), chlorid železitý (FeCl3) a chlorid hlinitý (AlCl3).

Proběhlo několik studií zkoumajících Fischerovu syntézu indolů.[3][4][5]

Mechanismus

Reakcí substituovaného fenylhydrazinu s karbonylovou sloučeninou nejprve vznikne fenylhydrazon, který se izomerizuje na odpovídající enamin. Po následné protonaci proběhne [3,3] sigmatropní přesmyk, kterým se vytvoří imin. Z něj vznikne cyklický aminal, z něhož se odštěpí molekula amoniaku, což vede ke vzniku indolu jako konečného produktu.

Mechanismus Fischerovy syntézy indolů

Pomocí isotopového značkování bylo zjištěno, že se do vzniklého indolu zabuduje arylový dusík z fenylhydrazinu.[6][7]

Buchwaldova varianta

Při katalýze palladiem lze Fischerovu syntézu indolů provést reakcí arylbromidů s hydrazony.[8] Tato možnost je v souladu s předpokladem, že jsou meziprodukty Fischerovy syntézy hydrazony. Použité N-arylhydrazony lze nahradit jinými ketony.

Buchwaldova varianta Fischerovy syntézy indolů

Odkazy

Související články

Externí odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Fischer indole synthesis na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Hermann Emil Fischer; F. Jourdan. Ueber die Hydrazine der Brenztraubensäure. Berichte der Deutschen Chemischen Gesellschaft. 1883, s. 2241–2245. Dostupné online. 
  2. ↑ Hermann Emil Fischer; O. Hess. Synthese von Indolderivaten. Berichte der Deutschen Chemischen Gesellschaft. 1884, s. 559–568. Dostupné online. 
  3. ↑ R. B. van Order; H. G. Lindwall. Indole. Chemical Reviews. 1942, s. 69–96. 
  4. ↑ B. Robinson. The Fischer Indole Synthesis. Chemical Reviews. 1963, s. 373–401. 
  5. ↑ B. Robinson. Studies on the Fischer indole synthesis. Chemical Reviews. 1969, s. 227–250. 
  6. ↑ C. F. H. Allen; C. V. Wilson. The Use of N15 as a Tracer Element in Chemical Reactions. The Mechanism of the Fischer Indole Synthesis. Journal of the American Chemical Society. 1943, s. 611–612. 
  7. ↑ K. Clusius; H. R. Weisser. Reaktionen mit 15N. III. Zum Mechanismus der Fischer'schen Indolsynthese. Helvetica Chimica Acta. 1952, s. 400–406. 
  8. ↑ S. Wagaw; B. H. Yang; S. L. Buchwald. A Palladium-Catalyzed Strategy for the Preparation of Indoles: A Novel Entry into the Fischer Indole Synthesis. Journal of the American Chemical Society. 1998, s. 6621–6622. 

Média použitá na této stránce

Fischer indole synthesis.png
Autor: Nuklear, Licence: CC BY-SA 4.0
Principles of Organic Synthesis 3rd edition page 689.
Fischer indole reaction scheme.svg
Chemical diagram showing a generic Fischer indole synthesis reaction