Fjodor Alexejevič Minin

Fjodor Alexejevič Minin
Rodné jméno	Фёдор Алексеевич Минин
Narození	1709 Moskva Ruské carství
Úmrtí	1765 (ve věku 55–56 let)
Národnost	ruská
Alma mater	Akademie námořní stráže
Povolání	objevitel a mořeplavec
Zaměstnavatel	Ruské carské námořnictvo
Nábož. vyznání	pravoslaví
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Fjodor Alexejevič Minin (rusky Фёдор Алексеевич Минин, okolo 1709 Moskva - 1765) byl důstojník ruského carského námořnictva, navigátor, hydrograf, zeměpisec a účastník Velké severní expedice.

Životopis

Narodil se v Moskvě kolem roku 1709 do rodiny právního zástupce jednoho z moskevských klášterů.^[1][2]

V roce 1723, po smrti svého otce (jeho matka zemřela již dříve), vstoupil do petrohradské Akademie námořní stráže. V roce 1726 byl po absolvování akademie odeslán do Astrachaně, kde byl v roce 1728 povýšen na navigátora. Až do roku 1733 se plavil po Kaspickém moři. Začátkem roku se vrátil do Petrohradu, kde byl oceněn za své služby a vyslán do Baltského moře. V zimě 1733/1734 vyučoval navigaci na Akademii námořní stráže. Během roku 1734 se plavil opět po Baltu a v roce 1735 byl pod velením kapitána Poljanovského vyslán kolem Skandinávie do Archangelsku, kde převzal nově postavenou loď Novoarchangelsk a plavil se na ní zpět do Kronštadtu.^[1]

Na konci roku 1735 odeslal k carevně Anně Ivanovně stížnost, kde uváděl, že mu vznikly velké výdaje na nákup lodních nástrojů a nedostává plat navigátora, žádal o nápravu a odeslání platu k Obu. Nedochovala se zpráva, zda carevna vyhověla jeho stížnosti, ale v lednu 1736 byl navigátor Minin přidělen k Velké severní expedici, pod velení poručíka Dmitrije Leontěviče Ovcyna. Účelem Ovcynovy expedice bylo prozkoumat severní pobřeží od ústí řekyOb po ústí řeky Jenisej.^[3] Spolu s lodním mistrem Pjotrem Skobelcynem a velitelem flotily Ivanem Košelevem byl Minin vyslán do Tobolsku, aby tam postavili loď Obský pošťák (Обь-Почтальон). Stavba lodi se ale zpozdila a tak Minin byl proto přidělen na dvoustěžňovou šalupu Tobol, na které pod velením Ovcyna vyplul k ústí řek Ob. Po dosažení moře byl Tobol zastaven ledovými krami a další přístup do Karského moře z Obské zátoky nebyl možný. Posádka se proto vrátila a strávila zimu v Obdorsku. Během plavby provedla expedice soupis břehů, hloubková měření a vytvořila nové mapy.

V roce 1737 Minin vyplul na lodi Obský pošťák (velitel Ovcyn) za doprovodu šalupy Tobol (velitel Košelev) do Severního ledového oceánu. Na 74°2′ severní šířky viděla expedice neprostupný led, vrátili se proto k pobřeží a pokračovali do Jenisejského zálivu, kde se při ústí Jeniseje setkali s pozemní částí expedice. Během plavby provedli členové expedice soupis pobřeží a vytvořili mapy nových míst. Minin osobně objevil tři mysy v Gydském zálivu (jeden z nich dnes nese jeho jméno). Těsně před tím než moře zamrzlo, dosáhla expedice ústí řeky Anguticha, kde výprava přezimovala.

V roce 1738 byl Ovcyn sesazen z velení expedice a odeslán zpět do Petrohradu, novým velitelem se stal Fjodor Minin, který se rozhodl pokračovat v další plavbě na východ, kde chtěl především obeplout Tajmyrský poloostrov. Obeplutí poloostrova se mu v roce 1738 nepodařilo, protože zima přišla příliš brzy. Od poloviny září Mininova expedice zimovala na břehu řeky Kurje. Během zimy vypracoval Minin mapu Jenisejského zálivu a poslal ji spolu se zprávou o plavbě do Petrohradu, kde bylo potvrzeno jeho velení a dostal nejen příkaz pokračovat v cestě na východ, ale také dostal informaci, že bývalý velitel Ovcyn byl degradován na obyčejného námořníka.

Ani léto 1739 nepřineslo úspěch a nepodařilo se poloostrov Tajmyr obeplout. Hlavním důvodem neúspěchu byla liknavost místních úřadů v Turuchansku, kterým se nepodařilo nachystat zásoby jídla pro Mininovu expedici. Minin tak mohl vyplout až v polovině srpna, ale měsíc na to, začalo moře zamrzat a tak se expedice musela vrátit do Turuchansku, kde přezimovala. V lednu 1740 vyslal Minin pomocného navigátora Dmitrije Vasiljeviče Stěrlegova, aby se psím spřežením na sever postupoval po souši.^[4] Stěrlegov vyrazil na východ a dostal se podél mořského pobřeží až k 75°25´ severní šířky, kde zkoumal západní část Tajmyrského poloostrova. Zmapoval tak do té doby prakticky neznámou část sibiřského pobřeží.^[5] V září 1740 došlo expedici jídlo a opět moře zamrzlo, Minin se proto rozhodl dále nepokračovat a chystal se k návratu do Petrohradu.

V létě roku 1741 dorazil Minin do Jenisejsku, odkud poslal svého zástupce Stěrlegova do Petrohradu se zprávou, v niž navrhoval v pokračování expedice na východ od Jeniseje.

V roce 1742 se Minin plavil na šalupě Tobol po řece Jenisej a na řece se setkal s expedicí Charitona Laptěva, od něhož se dozvěděl, že část pobřeží, kterou se Minin marně snažil dosáhnout, byla již objevena oddílem Laptěva a také expedicí Semjona Ivanoviče Čeljuskina. Když Minin zjistil, že cíle jeho expedice bylo již dosaženo jinými oddíly, vrátil se s Laptěvem zpět do Jenisejku a začátkem roku 1743 dorazil do Petrohradu. Na cestě vážně onemocněl a do hlavního města dorazil až v říjnu, o měsíc a půl později než Laptěv.

Návrat do Petrohradu pro Minina nebyl příjemný. Byl obžalován z neschopnosti a zpronevěry. Jeho zástupce Stěrlegov a také místní obyvatelé z Turuchansku ho obvinili z opilosti, krutosti a svévole. Po několika soudních řízeních byl Minin v roce 1749 shledán vinným a degradován na řadového námořníka.^[2]

O dalších osudech degradovaného a zlomeného Minina není nic známo, v záznamech se pouze dochoval rok jeho smrti. Zemřel v roce 1765.

Zda byl Minin vinen nebo nevinen je nyní těžké posoudit. Výsledky práce Mininovy expedice ukazují, že to byl obětavý člověk a vynikající odborník, který významně přispěl k poznání polárních oblastí Arktidy.^[3]

Paměť

Následující zeměpisná jména byla pojmenována po Fjodorovi Alexejeviči Mininovi:

• mys na Mamutím poloostrově v Gydském zálivu
• Mininovy skály poblíž severozápadního pobřeží Tajmyrského poloostrova
• zátoka, záliv, hora a mys na poloostrově Tajmyr
• Mininské ostrovy (v české literatuře nazývané také Mininské šéry) u ústí Jeniseje
• poloostrov Minin na západním pobřeží Tajmyru
• Mininská úžina mezi Jeleními ostrovy a pevninou

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Минин, Фёдор Алексеевич na ruské Wikipedii.