Flagelant

Průvod flagelantů v Belgii 1349

Flagelant (z lat. „flagellans“ – bičující), česky sebemrskač nebo mrskač, označuje přívržence exaltovaného asketického hnutí ve středověku, kteří se na veřejnosti bičovali a chtěli tak pohnout své spoluobčany k pokání před nadcházejícím soudem světa.

Historie

Bičování sebe sama jako náboženské jednání je známo z mnoha starověkých kultur, z Egypta, z Indie, z Číny aj. Křesťanští poustevníci a později i mniši asketických řádů v něm viděli připodobnění k bičovanému Kristu a k jeho utrpení.

Flagelanti v Německu (Norimberská kronika, 1493)

První masové flagelantské hnutí vzniklo v Perugii roku 1260 na výzvu dominikánského kazatele Raniera. Mnoho lidí ze všech společenských vrstev táhlo v průvodu od města k městu, bičovali se a zpívali, takže se k nim přidávali další. Z Itálie táhli i do Rakouska, Uher, Bavorska, Polska a do Porýní. Protože z toho vznikaly různé konflikty, papež Urban IV. hnutí brzy zakázal. Další vlna podobného kajícnického hnutí vznikla v době velké morové epidemie, která se od roku 1348 rozšířila po celé západní Evropě, od Itálie až do Anglie, Dánska a Čech. V Čechách je na podnět Arnošta z Pardubic dal král Karel IV. ze země vyhnat.[1] S návratem katolictví v období rekatolizace se do Čech tento projev zbožnosti vrátil. Veřejné průvody bičujících se kajícníků, řeholníků i laiků – například z tzv. mariánských náboženských družin – se konaly zejména na Velký pátek. Chodívaly středem města za svitu pochodní, v čele jely na koních symbolické postavy – „Herodes“, „Pilát“ a ostatní soudci Kristovi – a na alegorických vozech byly předváděny živé výjevy z umučení Krista.[2]

Zejména v Německu se flagelanti organizovali do přísně organizovaných sekt, nosili bílé roucho s křížem a vytvářeli si i vlastní učení, například o tom, že účast v průvodu po dobu 33 dnů zbavuje člověka všech hříchů. Konrad Schmid o sobě roku 1360 prohlásil, že je mu svěřena všechna církevní moc a autorita; poté byl roku 1369 upálen. Soudy s flagelanty poté pokračovaly až do konce 15. století, zejména v Durynsku. Podobná, ale méně rozšířená hnutí se pak vyskytovala zejména v jižní Evropě a ve španělských koloniích až do 19. století.[3]

Flagelanti v naračních pramenech

Dalimilova kronika, napsaná na počátku 14. století, se také o flagelantech zmiňuje.[zdroj?!][4]

,,Roku dvanáct set padesát devět blud

starý, jenž byl tajen doposud,

projevil se zjevně. Naháči

zas do české země přikvačí,

toulají se v tlupách po kraji,

po pás nazí válejí se v kališti,

metlami si hřbety mrskají

a na služby Boží strašné kletby dští.

Své pokáni staví nade vše,

nechtějí znát ani svátost mše,

takže mnozí lidé nemělí

navštívit se bojí kostely

a páni i paní bez studu

upadají také do bludu.

Vykoupit by duši mohli stad,

kdyby kněz jim určil tak se kát

a všelikou znášet útrapu.

Naháči však chtěli do drápů

Lucifera dostat všechen lid

a jeho řád v světě nastolit.

Hříšníky Bůh omilostní.

Luciferiáni zlostní

platili však za kacíře,

kteří škodí pravé víře.

Proto v ohni hranic Řím

ďábla z těla vyhnal jim."[5]


Zmínku o flagelantech lze nalézt i ve Vídeňské obrázkové kronice (Chronica Picta), vytvořené mezi lety 1358 - 1370:

,,V tom istom čase, roku Pána tisícdvestošestdesiatom treťom, sa ľud bičoval a kade - tade sa potuloval."[6]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Ottův slovník naučný, heslo Flagellanti.
  2. ↑ Petr Hora Hořejš: Toulky českou minulostí - díl čtvrtý, Baronet 1995, kap. Církevní obnova str. 85
  3. ↑ http://www.newadvent.org/cathen/06089c.htm
  4. ↑ DALIMIL. Kronika tak řečeného Dalimila. Praha: Svoboda, 1977. 240 s. 
  5. ↑ DALIMIL. Kronika tak řečeného Dalimila. Praha: Svoboda, 1977. 240 s. S. 90. 
  6. ↑ DE KALT, Marcus. Viedenská maľovaná kronika. 1. vyd. Bratislava: Perfekt, 2016. 287 s. ISBN 978-80-8046-770-8. S. 259. 

Literatura

  • Ottův slovník naučný, heslo Flagellanti. Sv. 9, str. 281

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

The flagellants at Doornik in 1349.jpg
The flagellants at Doornik (Tournai) in 1349. From the caption: Printed by the Bibliographisches Institut, Leipzig. THE FLAGELLLANTS AT DOORNIK IN 1349. MINIATURE FROM THE CHRONICLE OF AEGIDIUS LI MUISIS IN THE LIBRARY AT BRUSSELS. (After Paul Fredericq, "De secten der Geeselaars en der Dansers in de Nederlanden tijdens de 14de eeuw".) That source indicates that the portion of the Gothic-lettered Latin text from the original source is only partial. They render the text as:

Accidit anno predicto quod in die assumptionis virginis gloriose venerunt a vill brugensi circiter CC homines, quasi ora [prandii. Ipsi autem adunaverunt se i foro, et statim rumor magnus fuit per totam civitatem, unde omnes veniebant. Catervatim venerunt ad locum supradictum, quia super hoc rumores audeirant et idcirco factum videre affectabant. Illi autem de Brugis interim se preparaverunt et ritum suum, quam penitantiam vocabant, facere inceperunt. Pupulus autem utriusque sexus, qui nunquam talk quid viderant,] ceperunt compati personis et penitentie condolore et deo gratias reddere super tanta penetencia quam gravissimam re[putabant. Remanseruntque dicti Brugenses in civitate tota illa die et nocte.]

... translated there as:

In the aforesaid year it came to pass that on the day of the Assumption of the Blessed Virgin (Aug. 15) some 200 persons came here from Bruges about [noon. These remained assembled on the market-place, and immediately the whole town was filled with curiosity as to why these folk had come. The burgesses came in small bodies to the market-place when the heard the news in order to convince them of the fact by their own eyes. Meantime the folk from Bruges prepared to perform their cememonies which they called “penance”. The inhabitants of both sexes, who had never before seen any such thing], began to imitate the actions of the strangers, to torment themselves also by the penitential exercises and to thank God for this means of penance which seemed to them most effectual. [And the people from Bruges remained in the town the whole of that day and night.]