Fluorid niobičný

Fluorid niobičný
Obecné
Systematický názevFluorid niobičný
Anglický názevNiobium(V) fluoride
Německý názevNiob(V)-fluorid
Sumární vzorecNbF5
Vzhledbezbarvá pevná látka
Identifikace
Registrační číslo CAS7783-68-8
EC-no (EINECS/ELINCS/NLP)232-020-2
PubChem82217
SMILESF[Nb](F)(F)(F)F
InChIInChI=1S/5FH.Nb/h5*1H;/q;;;;;+5/p-5
Key: AOLPZAHRYHXPLR-UHFFFAOYSA-I
Vlastnosti
Molární hmotnost187,8984 g/mol
Teplota tání72 až 73 °C (162 až 163 °F; 345 až 346 K)
Teplota varu236 °C (457 °F; 509 K)
Hustota3,293 g/cm3
Rozpustnost ve voděreaguje s vodou
Struktura
Krystalová strukturamonoklinická
Bezpečnost
GHS05 – korozivní a žíravé látky
GHS05
GHS07 – dráždivé látky
GHS07
H-větyH302, H312, H314, H318, H332
P-větyP260, P261, P264, P264+265, P270, P271, P280, P301+317, P301+330+331, P302+352, P302+361+354, P304+340, P305+354+338, P316, P317, P321, P330, P362+364, P363, P405, P501
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fluorid niobičný je anorganická sloučenina s chemickým vzorcem NbF5.

Příprava

Fluorid niobičný byl poprvé připraven Otto Ruffem a Julianem Zednerem na Technické univerzitě v Gdaňsku, článek o jeho přípravě byl publikován 15. ledna 1909[1]

Fluorid niobičný lze připravit reakcí téměř jakékoli sloučeniny niobu s fluorem:[2]

2 Nb + 5 F2 → 2 NbF5[3]
2 NbCl5 + 5 F2 → 2 NbF5 + 5 Cl2[3]
5 SnF2 + 2 Nb → 5 Sn + 2 NbF5 (400–500 °C)[4]

Vlastnosti

Fluorid niobičný je hygroskopická bezbarvá pevná látka,[4][5] která je solvolyzuje ve vodě a ethanolu. Fluorid niobičný je slabě rozpustný v sirouhlíku a chloroformu. V zásaditých roztocích se hydrolyzuje. Krystaly fluoridu niobičného se na vzduchu rozpouští.[3]

Podle rentgenové krystalografie se pevná látka skládá z tetramerů [NbF5]4, které mají cyklickou strukturu, kde čtyři atomy niobu tvoří téměř rovnostranný rovnoběžník.[6] Tato struktura je podobná struktuře fluoridu tantaličného.[7] Fluorid niobičný krystalizuje v monoklonické soustavě s prostorovou grupou C2/m (Číslo 12).[8]

Reaktivita

Fluorid niobičný reaguje s fluorovodíkem za vzniku superkyseliny H2NbF7. V kyselině fluorovodíkové se fluorid niobičný rozkládá na [NbF7]2− a [NbF5O]2−. Relativní rozpustnost K2[MFO] (M = Nb, Ta) je základem Marignakova procesu pro separaci niobu a tantalu.

Využití

Fluorid niobičný lze využít jako výchozí materiál pro přípravu fluoridu niobičitého.[4]

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Niobium(V) fluoride na anglické Wikipedii a Niob(V)-fluorid na německé Wikipedii.

  1. ↑ RUFF, Otto. Über einige neue Fluoride. Berichte der deutschen chemischen Gesellschaft. 1909-01, roč. 42, čís. 1, s. 492–497. Dostupné online [cit. 2024-01-22]. ISSN 0365-9496. DOI 10.1002/cber.19090420175. (anglicky) 
  2. ↑ PRIEST, Homer F.; SWINEHERT, Carl F. Anhydrous Metal Fluorides. Příprava vydání Ludwig F. Audrieth. 1. vyd. Svazek 3. [s.l.]: Wiley Dostupné online. ISBN 978-0-470-13162-6, ISBN 978-0-470-13234-0. DOI 10.1002/9780470132340.ch47. S. 171–183. (anglicky) 
  3. ↑ a b c BRAUER, Georg. Handbuch der präparativen anorganischen Chemie. [s.l.]: F. Enke 626 s. Dostupné online. ISBN 978-3-432-02328-1. S. 261. (německy) 
  4. ↑ a b c WOLD, Aaron; RUFF, John K. Inorganic Syntheses, Volume 14. [s.l.]: John Wiley & Sons 256 s. Dostupné online. ISBN 978-0-470-13280-7. S. 105–109. (anglicky) 
  5. ↑ ECKERT, Joachim. Niobium and Niobium Compounds. Příprava vydání Wiley-VCH Verlag GmbH & Co. KGaA. Weinheim, Germany: Wiley-VCH Verlag GmbH & Co. KGaA Dostupné online. ISBN 978-3-527-30673-2. DOI 10.1002/14356007.a17_251. (anglicky) 
  6. ↑ LATSCHA, Hans Peter; MUTZ, Martin. Chemie der Elemente. [s.l.]: Springer Berlin Heidelberg 286 s. Dostupné online. ISBN 978-3-642-16915-1. S. 224. (německy) 
  7. ↑ EDWARDS, A. J. 717. The structures of niobium and tantalum pentafluorides. Journal of the Chemical Society (Resumed). 1964, s. 3714. Dostupné online [cit. 2024-01-22]. ISSN 0368-1769. DOI 10.1039/jr9640003714. (anglicky) 
  8. ↑ ANS, Jean d'; LAX, Ellen. Taschenbuch für Chemiker und Physiker. [s.l.]: Springer 1504 s. Dostupné online. ISBN 978-3-540-60035-0. S. 632. (německy) 

Média použitá na této stránce