Fonautograf

Model fonautografu (1857)

Fonautograf (phonautograph, phonograph, vibroautograph, vibrograph[1]) je nejstarší známý přístroj k záznamu zvuku (zvukových vln). Do vynálezu fonautografu byly záznamy získávány fyzickým kontaktem s kmitajícím předmětem, který vydával zvuk (např. ladička), nikoli zvukovými vlnami, které se šíří vzduchem či jiným médiem.

Fonautograf vynalezl francouzský tiskař a knihovník Édouard-Léon Scott de Martinville. Původně jej vyvinul ke zobrazení frekvenční křivky zvuku, nikoli k záznamu a reprodukci zvuku. Přístroj byl patentován 25. března 1857 ve Francii a fungoval na principu činnosti lidského ucha. Vědci tak měli poprvé možnost studovat grafické zobrazení zvuku lidského hlasu či jiných zvuků.

Podstatnou část fonautografu tvořil papírový soudkovitý trychtýř, který simuloval ušní trubici zakončenou bubínkem. Jemný papír tvořil pružnou rezonanční membránu reagující na zvukové vlny. Membrána byla spojena s tenkou jehlou, která v podstatě napodobovala sluchové kůstky, tedy kladívko, kovadlinku a třmínek. Zvukové vlny se přenášely na jehlu, která ryla kmity do směsi jemného uhelného prášku a oleje nanesené v tenké vrstvě na povrchu papíru nebo skla. Papír, případně sklo se otáčely pomocí stočené pružiny (známé např. z hodinových strojů). Výsledkem bylo grafické znázornění zvukových vln. Takové záznamy nebylo možné přehrávat.

V roce 2008 byl digitalizován grafický záznam hlasu z 9. dubna 1860 a počítačově převeden do zvukové podoby.[2] Zaznamenána jsou zpívaná slova „Au clair de la lune, Pierrot repondit“ z francouzské lidové písně Au Clair de la Lune (Ve svitu měsíce) z 18. stol.

Fonautograf měl bezesporu svůj význam při vývoji fonografu a grafofonu.[3]

Odkazy

Reference

  1. ↑ PISKO, Franz Joseph. Die neueren Apparate der Akustik: für Freunde der Naturwissenschft und der Tonkunst. Wien: Druck und Verlag von Carl Gerold°s Sohn, 1865, s. 72. Mit 96 in den Text aufgenommenen Holzschnitten. Dostupné také z: http://books.google.com/books?vid=BL:A0018322548. Accessed 24 Nov. 2022.
  2. ↑ KAŠPÁREK, Michal. Vývoj záznamových zařízení V. – fonograf. Muzikus. 2012, [roč. 22], č. 8, s. 100–[101]. Online: 4. 6 2013 [cit. 8. 11. 2022]. Dostupné z: https://www.casopismuzikus.cz/workshopy/vyvoj-zaznamovych-zarizeni-v-fonograf
  3. ↑ The Gramophone. In: Library of Congress [online]. [©2015] [cit. 8. 12. 2022]. Dostupné z: https://www.loc.gov/collections/emile-berliner/articles-and-essays/gramophone/

Literatura

  • FEASTER, Patrick. Daguerreotyping the Voice: Léon Scotťs Phonautographic Aspirations. In: STAHMER, Annette, ed. Parole #1: The Body of the Voice, Stimmkorper. Cologne: Salon Verlag, 2009, s. 18–23. ISBN 9783897703209.
  • GIOVANNONI, David; FEASTER, Patrick and NATIONAL PUBLIC RADIO. Reconsidering Earliest-Known Recording. National Public Radio [online]. June 1, 2009 [cit. 24. 11. 2022]. Dostupné z: https://www.npr.org/templates/story/story.php?storyId=104797243
  • MARTINVILLE, Scott Édouard-Léon de. Fixation graphique de la voix. 28 octobre 1857. Paris: imp. de J. Claye, [1857].
  • MARTINVILLE, Scott Édouard-Léon de. Le problème de la parole s’écrivant elle-même: la France, l’Amérique. Paris: l’auteur, Mai 1878. 78 s.
  • PISKO, Franz Joseph. Die neueren Apparate der Akustik: für Freunde der Naturwissenschft und der Tonkunst. Wien: Druck und Verlag von C. Gerold's Sohn, 1865. 268 s. Mit 96 in den Text aufgenommenen Holzschnitten. Dostupné také z: http://books.google.com/books?vid=BL:A0018322548. Accessed 24 Nov. 2022.
  • ROSEN, Joda. Researchers Play Tune Recorded Before Edison. New York Times [online]. Vol. 157, 27. 3. 2008, s. 1, [cit. 24. 11. 2022]. ISSN 0362-4331, ISSN 1553-8095. Dostupné z: https://www.nytimes.com/2008/03/27/arts/27soun.html

Externí odkazy

Média použitá na této stránce