Formule 1 v roce 1966

17 sezóna mistrovství světa vozů Formule 1 (1966)
Mistr světa - Jack Brabham
Obecné informace
Počet závodů	9
Počet pilotů	20
Pohár jezdců
První	Jack Brabham (Brabham–Repco)
Druhý	John Surtees (Ferrari)
Třetí	Jochen Rindt (Cooper–Climax)
Pohár konstruktérů
První	Brabham 42 bodů
Formule 1
◄ 1965 1967 ►

XVII. Mistrovství světa jezdců a 9. ročník poháru konstruktérů zahájila 22. května Grand Prix Monaka a po 9 závodech 23. října při Grand Prix Mexika byl znám nový mistr světa. Mistrem světa pro rok 1966 se stal Jack Brabham a v Poháru konstruktérů zvítězil Brabham.

Pohled na sezónu

Tato sezóna byla první sezónou "třílitrové formule", která oproti předchozí sezóně zdvojnásobila maximální objem motoru. Britští konstruktéři byli nuceni poohlédnout se po jiných motorech poté, co Climax odstoupil ze závodů. Ferrari se zdálo být stejně dobře připraveno jako v roce 1961, ale John Surtees po vítězství ve Velké ceně Belgie tým po sporu v Le Mans opustil a přestoupil ke Cooperu. Podle nových předpisů nebyly vozy, které absolvovaly méně než 90 % závodní vzdálenosti, klasifikovány a nedostávaly body, i když skončily v první šestce. Maximální délka závodu byla také zkrácena z 500 km na 400 km.

Jack Brabham získal svůj třetí a poslední titul mistra jezdců, tentokrát ve voze vlastní výroby s motorem Repco V8 australské konstrukce. Vítězstvím v šampionátu ve vlastním voze se Australan Brabham stal prvním a (od roku 2022) jediným jezdcem, který kdy vyhrál mistrovství světa ve voze nesoucím jeho vlastní jméno (použité modely BT19 a BT20 navrhl Brabhamův obchodní partner Ron Tauranac). Je to také poprvé v historii mistrovství světa sahající až do roku 1950, kdy šampionát vyhrál jiný než evropský nebo britský vůz. Přestože Jack Brabham i jeho týmový kolega, Novozélanďan Denny Hulme, odstoupili z úvodní Velké ceny Monaka (kterou vyhrál Jackie Stewart s vozem BRM), Brabham se svým motorem Repco na bázi Oldsmobile zaskočil ostatní týmy svou rychlostí a spolehlivostí. "Black Jack" skončil v Belgii čtvrtý a poté vyhrál svůj první závod od Velké ceny Portugalska 1960, když vyhrál Velkou cenu Francie v Remeši (poslední závod Formule 1 na okruhu Reims-Gueux). Poté vyhrál další tři Grand Prix v Británii, Holandsku a Německu, čímž si připsal čtyři vítězství v řadě a prakticky si zajistil třetí vítězství v šampionátu (do šampionátu se počítalo pouze pět nejlepších výsledků jezdce). Hulme skončil v šampionátu jezdců čtvrtý s 18 body za druhé místo v Británii a třetí místa ve Francii, Itálii a Mexiku, Brabham vyhrál Mezinárodní pohár výrobců F1 se 42 body, 11 bodů před druhým Ferrari.

Bruce McLaren (Bruce McLaren Motor Racing, z něhož se později stal úspěšný tým McLaren, jediný tým z roku 1966 kromě Ferrari, který od roku 2021 stále působí ve Formuli 1) a Dan Gurney (Anglo American Racers) napodobili Brabhama tím, že postavili vlastní vozy, i když zpočátku s malým úspěchem.

BRM a Lotus používaly po většinu sezóny dvoulitrové motory, protože jejich třílitrové konstrukce nebyly připraveny. Nový motor H16 od BRM byl většinou neúspěšný, ačkoli Jim Clark s ním ve svém Lotusu 43 zvítězil ve Watkins Glen. Mistr světa z roku 1964 John Surtees byl kromě Jacka Brabhama jediným jezdcem, který v sezóně vyhrál více než jeden závod. Vyhrál druhý závod ve Spa-Francorchamps s vozem Ferrari a později zvítězil v posledním závodě v Mexico City s vozem Cooper-Maserati V12. Italský jezdec Ferrari Ludovico Scarfiotti dal Tifosi důvod k radosti, když si se svým Ferrari 312 dojel pro vítězství ve Velké ceně Itálie v Monze. Ferrari mělo v Monze dvojnásobné oslavy, protože Scarfiottiho týmový kolega Mike Parkes skončil se ztrátou 5,8 sekundy na druhém místě a jen o 0,3 sekundy nestačil na třetího Dennyho Hulma.

V éře závodů Grand Prix, kdy se bezpečnost jezdců teprve začínala řešit, zemřel na následky zranění po srážce s Jackym Ickxem během Velké ceny Německa na Nürburgringu Brit John Taylor.

Během Velké ceny Belgie na mokrém okruhu Spa-Francorchamps o délce 14,120 km havaroval budoucí trojnásobný mistr světa Jackie Stewart se svým vozem BRM ve vysoké rychlosti na Masta Kink. Stewart ležel 25 minut uvězněný pod svým vozem v kaluži vytékajícího paliva, když si Graham Hill i Bob Bondurant (oba vyjeli z okruhu nedaleko) vypůjčili divácké nářadí, aby Skota vyprostili. Po své havárii se Stewart stal velkým zastáncem zlepšení bezpečnosti jezdců nejen ve Velkých cenách, ale v automobilových závodech obecně, například díky výrazně lepšímu zdravotnickému zázemí na trati, které ve Spa v době jeho havárie prakticky neexistovalo.

Jack Brabham se díky svému třetímu titulu mistra světa jezdců (po vítězstvích v letech 1959 a 1960) posunul na druhé místo v žebříčku šampionů jezdců za legendárního pětinásobného šampiona Juana Manuela Fangia. Dalším trojnásobným vítězem by Jackie Stewart, který získal tituly v letech 1969, 1971 a 1973.

Týmy a jezdci

Tým	Konstruktér	Šasi	Motor	Pneumatiky	Jezdec	Závody
Bruce McLaren Motor Racing	McLaren-Ford	M2B	Ford 406 3.0 V8	Firestone	Bruce McLaren	1, 8–9
	McLaren-Serenissima		Serenissima M166 3.0 V8			2, 4–5
Team Lotus	Lotus-Climax	33	Climax FWMV 2.0 V8	Firestone	Jim Clark	1–6
					Geki	7
					Peter Arundell	8
					Pedro Rodríguez	3, 9
	Lotus-BRM	43 33	BRM P75 3.0 H16 BRM P60 2.0 V8			8
					Peter Arundell	2–7, 9
					Jim Clark	7–9
	Lotus-Ford	44	Ford Cosworth SCA 1.0 L4	Dunlop	Gerhard Mitter	6
					Pedro Rodríguez	6
					Piers Courage	6
Reg Parnell Racing	Lotus-BRM	33	BRM P60 2.0 V8	Firestone	Mike Spence	Vše
	Ferrari	246	Ferrari 228 2.4 V6		Giancarlo Baghetti	7
Brabham Racing Organisation	Brabham-Repco	BT19 BT20	Repco 620 3.0 V8	Goodyear	Jack Brabham	Vše
					Denny Hulme	3–9
	Brabham-Climax	BT22	Climax FPF 2.8 L4			1–2
					Chris Irwin	4
Cooper Car Company	Cooper-Maserati	T81	Maserati 9/F1 3.0 V12	Dunlop	Richie Ginther	1–2
					Jochen Rindt	Vše
					Chris Amon	3
					John Surtees	3–9
					Moisés Solana	9
Owen Racing Organisation	BRM	P261 P83	BRM P60 2.0 V8 BRM P75 3.0 H16	Dunlop	Graham Hill	Vše
					Jackie Stewart	1–2, 4–9
R.R.C. Walker Racing Team	Brabham-BRM	BT11	BRM P60 2.0 V8	Dunlop	Jo Siffert	1
	Cooper-Maserati	T81	Maserati 9/F1 3.0 V12			2–5, 7–9
DW Racing Enterprises	Brabham-Climax	BT11	Climax FPF 2.8 L4	Firestone	Bob Anderson	1, 3–7
Scuderia Ferrari SpA SEFAC	Ferrari	246 312/66	Ferrari 228 2.4 V6 Ferrari 218 3.0 V12	Firestone Dunlop	Lorenzo Bandini	1–3, 5–8
					John Surtees	1–2
					Mike Parkes	3, 5–7
					Ludovico Scarfiotti	6–7
Anglo-Suisse Racing Team	Cooper-Maserati	T81	Maserati 9/F1 3.0 V12	Firestone	Jo Bonnier	1–2, 5–9
	Brabham-Climax	BT22	Climax FPF 2.8 L4			3
		BT7	Climax FWMV 1.5 V8			4
Team Chamaco Collect	BRM	P261	BRM P60 2.0 V8	Goodyear	Bob Bondurant	1–2, 4, 6–7
					Vic Wilson	2
Phil Hill	Lotus-Climax	25	Climax FWMV 1.5 V8	Firestone	Phil Hill	1
	McLaren-Ford	M3A	Ford 406 3.0 V8			2
Guy Ligier	Cooper-Maserati	T81	Maserati 9/F1 3.0 V12	Dunlop	Guy Ligier	1–6
Anglo American Racers	Eagle-Climax	Mk1	Climax FPF 2.8 L4	Goodyear	Dan Gurney	2–6, 9
					Phil Hill	7
					Bob Bondurant	8
	Eagle-Weslake		Weslake 58 3.0 V12		Dan Gurney	7–8
					Bob Bondurant	9
David Bridges	Brabham-BRM	BT11	BRM P60 2.0 V8	Goodyear	John Taylor	3–6
Shannon Racing Cars	Shannon-Climax	SH1	Climax FPE 3.0 V8	Dunlop	Trevor Taylor	4
J.A. Pearce Engineering Ltd	Cooper-Ferrari	T73	Ferrari Tipo 168 3.0 V12	Dunlop	Chris Lawrence	4, 6
Caltex Racing Team	Brabham-Ford	BT18	Ford Cosworth SCA 1.0 L4	Dunlop	Kurt Ahrens Jr.	6
Tyrrell Racing Organisation	Matra-BRM	MS5	BRM P80 1.0 L4	Dunlop	Hubert Hahne	6
	Matra-Ford		Ford Cosworth SCA 1.0 L4		Jacky Ickx	6
Roy Winkelmann Racing	Brabham-Ford	BT18	Ford Cosworth SCA 1.0 L4	Dunlop	Hans Herrmann	6
					Alan Rees	6
Matra Sports	Matra-Ford	MS5	Ford Cosworth SCA 1.0 L4	Dunlop	Jo Schlesser	6
					Jean-Pierre Beltoise	6
Silvio Moser	Brabham-Ford	BT16	Ford Cosworth SCA 1.0 L4	Dunlop	Silvio Moser	6
Honda R & D Company	Honda	RA273	Honda RA273E 3.0 V12	Goodyear	Richie Ginther	7–9
					Ronnie Bucknum	8–9
Chris Amon Racing	Brabham-BRM	BT11	BRM P60 1.9 V8	Dunlop	Chris Amon	7
Bernard White Racing	BRM	P261	BRM P60 1.9 V8	Dunlop	Innes Ireland	8–9

Závody započítávané do MS

Datum	Grand Prix	Náhled	Akce	Jezdec	Vůz	Stav MS
1. GP 22. květen	Monako Circuit de Monaco (Výsledky)		Závod	Jackie Stewart	BRM P83	Jackie Stewart
			Kolo	Lorenzo Bandini	Ferrari 246
			Pole	Jim Clark	Lotus-Climax 33
2. GP 12. červen	Belgie Spa-Francorchamps (Výsledky)		Závod	John Surtees	Ferrari 246	John Surtees
			Kolo	John Surtees	Ferrari 246
			Pole	John Surtees	Ferrari 246
3. GP 3. červenec	Francie Remeš (Výsledky)		Závod	Jack Brabham	Brabham-Repco BT20	Jack Brabham
			Kolo	Lorenzo Bandini	Ferrari 246
			Pole	Lorenzo Bandini	Ferrari 246
4. GP 16. červenec	Velká Británie Brands Hatch (Výsledky)		Závod	Jack Brabham	Brabham-Repco BT20
			Kolo	Jack Brabham	Brabham-Repco BT20
			Pole	Jack Brabham	Brabham-Repco BT20
5. GP 24. červenec	Nizozemsko Zandvoort (Výsledky)		Závod	Jack Brabham	Brabham-Repco BT20
			Kolo	Denny Hulme	Brabham-Repco BT20
			Pole	Jack Brabham	Brabham-Repco BT20
6. GP 7. srpen	Německo Nürburgring (Výsledky)		Závod	Jack Brabham	Brabham-Repco BT20
			Kolo	John Surtees	Ferrari 246
			Pole	Jim Clark	Lotus-Climax 33
7. GP 7. srpen	Itálie Monza (Výsledky)		Závod	Ludovico Scarfiotti	Ferrari 246
			Kolo	Ludovico Scarfiotti	Ferrari 246
			Pole	Mike Parkes	Ferrari 246
8. GP 2. říjen	USA Watkins Glen (Výsledky)		Závod	Jim Clark	Lotus-Climax 33
			Kolo	John Surtees	Lotus-Climax 33
			Pole	Jack Brabham	Brabham-Repco BT20
9. GP 23. říjen	Mexiko Hermanos Rodríguez (Výsledky)		Závod	John Surtees	Ferrari 246
			Kolo	Richie Ginther	BRM P261
			Pole	John Surtees	Ferrari 246

Monako

První závod mistrovství světa nové formule s třílitrovým motorem se jel v Monaku. Jen málo týmů bylo na nové předpisy připraveno, několik týmů startovalo do závodu s motory z roku 1965, nebo si na ně upravilo těžší motory pro sportovní vozy.

Některé tréninky byly natočeny pro film Grand Prix. Byl to premiérový závod závodního týmu McLaren a osmiválce Repco na novém podvozku Brabham BT19 z roku 1966. Tým McLaren debutoval nikoliv v tradičních novozélandských závodních barvách zelené, černé a stříbrné, ale v bílé a zelené, aby režisér Grand Prix John Frankenheimer mohl ve filmu použít McLaren jako dvojníka fiktivních vozů Yamura. 1 John Surtees, ačkoliv se stále zotavoval z havárie v Mosport Parku, vedl 14 kol před Jackie Stewartem, Jochenem Rindtem a Dennym Hulmem, dokud se mu neporouchal diferenciál a nepředal vedení Stewartovi. Hulme odstoupil, zatímco Graham Hill a Jim Clark se přetahovali o třetí místo, než Clarkovi vypovědělo službu zavěšení. Lorenzo Bandini mezitím překonával rekord kola, než musel zvolnit, aby se neopotřebovaly přední brzdy. Stewart zvítězil před Bandinim, Graham Hill byl třetí a Bob Bondurant čtvrtý, což byl jediný vůz, který projel cílem v extrémním závodě. Nová pravidla znamenala, že vozy musely dokončit 90 % závodní vzdálenosti, aby byly klasifikovány a měly nárok na body, což znamenalo, že zatímco Guy Ligier a Jo Bonnier stále závodili, byli považováni za dostatečně pozadu na to, aby skutečně odstoupili. Tento závod dodnes drží rekord v nejmenším počtu klasifikovaných jezdců v jednom závodě v historii Formule 1.

Belgie

Délka závodu byla oproti předchozímu ročníku zkrácena z 32 na 28 kol. Více než polovina závodního pole vypadla v prvním kole kvůli silnému dešti a na startu druhého kola zůstalo jen sedm závodníků. Čtyři jezdci vyjeli a havarovali v prudké zatáčce Burnenville, kde byla silná dešťová stěna. Jo Bonnier havaroval se svým Cooperem T81, který zůstal balancovat na parapetu, přední polovina vozu ve vzduchu. BRM P261 Jackieho Stewarta narazil do telefonního sloupu a poté přistál v příkopu v Masta Kink, což vedlo k tomu, že zůstal na 25 minut uvězněn ve svém BRM vzhůru nohama, do poloviny pasu v palivu. Grahamu Hillovi a Bobu Bondurantovi, kteří vyjeli poblíž Stewarta, se ho podařilo zachránit pomocí diváckého nářadí. Jack Brabham dostal se svým vozem Brabham BT19 při výjezdu z Masta Kink v rychlosti 135 km/h smyk, ale získal zpět kontrolu nad vozem a vrátil se do závodu. Na trati bylo tolik vody, že se dostala do motoru Climaxu v Lotusu 33 Jima Clarka a zaplavila ho, takže i on vypadl v prvním kole. Celé první kolo se jelo pod zelenými vlajkami.

Závod byl natočen pro film Grand Prix. Osmiminutový úsek filmu z roku 1966 využívá kombinaci živých záběrů a zinscenovaných závodních scén. Na živých záběrech jsou v akci Surtees, Bonnier, Bandini, Ligier, Clark a Gurney. Surtees ve scéně dubluje fiktivního Jeana-Pierra Sartiho, zatímco Bandini dubluje fiktivního Nina Barliniho. Film si dává pozor, aby nezachytil Jackieho Stewarta v akci, protože dubluje fiktivní postavu Scotta Stoddarda, který se v této fázi filmu zotavuje z téměř smrtelné havárie na začátku sezóny, i když to bylo poměrně snadné, protože Stewart havaroval v prvním kole. Bílá "Yamura" Jamese Garnera, přelakovaný McLaren, se ve skutečném závodě neobjevila a scény, v nichž se objevuje, jsou součástí inscenovaného natáčení závodu.

Kvůli odstoupení McLarenu musel být vůz Boba Bonduranta přes noc přebarven na bílo, aby mohly být natočeny skutečné záběry s vozem "Yamura". Kromě toho bylo Philu Hillovi umožněno absolvovat jedno kolo na trati s vozem, který měl na přídi připevněnou kameru. Podařilo se mu vyhnout se celému masakru v prvním kole a mohl pořídit snímky z této scény.

Po nehodě v tomto závodě zahájil Jackie Stewart své úsilí o bezpečnější závodění, které pokračovalo po celá desetiletí; zejména poté, co jeho vliv jako závodníka Formule 1 vzrostl během následujících sedmi sezón, kdy v tomto sportu závodil.

Francie

Jim Clark nestartuje, protože se zotavuje z nehody, při které ho během tréninku zasáhl pták do oka. Kvalifikace byla pevně v rukou Ferrari a zejména Lorenza Bandiniho, který s třílitrovým vozem 312/66 zajel pole position v čase 2:07,8 s průměrnou rychlostí 146,112 mph (233,780 km/h). Po startu Bandini náležitě vedl a Jack Brabham s vozem BT19, kterému se později začalo přezdívat "Old Nail" a který měl o něco nižší rychlost na rovince, se chvíli držel v jeho závěsu. Mike Parkes, který u Ferrari vystřídal Johna Surteese, si vedl dobře a svedl souboj o třetí místo s Grahamem Hillem, který se stal druhým, když Hillovi praskla vačková hřídel. Když Ital musel odstoupit kvůli prasklé plynové spojce, Brabham v cíli obsadil první místo - své první vítězství od Velké ceny Portugalska 1960 a stal se prvním jezdcem, který vyhrál Velkou cenu šampionátu ve vlastním voze. Byl to také vůbec poslední závod v Reims-Gueux, původním místě konání Velké ceny Francie formule 1.

Mistr světa z roku 1950 Nino Farina zemřel při autonehodě, když se jel na tento závod podívat.

Velká Británie

Brabham a Hill svedli na startu souboj, dokud na okruh nepřišla dešťová bouře. Zatímco Brabham si udržoval vedení, Rindt, který přezul na pneumatiky do deště, ho rychle doháněl, zatímco John Surtees na Cooperu byl třetí, s velkým odstupem od zbytku pole. Hill a Jim Clark pak bojovali o druhé a třetí místo, až Clark zajel do boxů a Hulme převzal druhé místo. Když déšť oschl, Rindt se propadl zpět. Surtees odstoupil s mechanickými problémy a Clark zůstal čtvrtý. Brabham řádně vedl domů týmového kolegu Hulmea, Hilla, Clarka, Rindta a Bruce McLarena.

Nizozemsko

Závod potřetí v řadě vyhrál australský jezdec, mistr světa z let 1959 a 1960, Jack Brabham s vozem Brabham BT19. Brabham na cestě za svým druhým vítězstvím ve Velké ceně Nizozemska, které přidal k vítězství z roku 1960, obkroužil závodní pole. Druhý skončil britský jezdec, mistr světa z roku 1962 Graham Hill s vozem BRM P261, který dojel o kolo před zbytkem startovního pole. Úřadující mistr světa Jim Clark s vozem Lotus 33 získal své první letošní umístění na stupních vítězů poté, co v počátečních fázích závodu sváděl souboj s Brabhamovými, dokonce vedl a odjížděl, než ho postihla porucha vodního čerpadla, která ho vrátila o dvě kola zpět.

Brabhamovo vítězství zvýšilo jeho bodový náskok před Hillem na 16 bodů, Hillův týmový kolega z BRM Jackie Stewart byl o dva body dál.

Něměcko

Na další mokré trati se po celý závod odehrával souboj mezi Jackem Brabhamem a Johnem Surteesem. Teprve když dvě kola před koncem selhala Cooperovi spojka, měl Australan vítězství jisté. Jim Clark, přestože se kvalifikoval z pole position, udělal chybu a po použití špatných pneumatik sjel do příkopu. Při mnohem vážnější havárii se poblíž mostu mezi Quiddelbacherem a Flugplatzem srazily Matra MS5 Jackyho Ickxe s vozem Tyrrell a soukromě startující Brabham BT11 Johna Taylora. Taylor byl při nehodě těžce popálen a o čtyři týdny později svým zraněním podlehl.

Tento závod byl posledním závodem Formule 1 na původní trati Nürburgring Nordschleife před přidáním šikany Hohenrain, která měla zpomalit vozy přijíždějící do boxů.

Itálie

Jack Brabham byl největším favoritem šampionátu - zastavit ho mohl pouze John Surtees, a to ještě jen vítězstvím ve všech třech zbývajících závodech. V tom mu zabránil působivý výkon jeho bývalých zaměstnavatelů z Ferrari na jejich domácím okruhu. Honda přivezla nový třílitrový motor V12 o výkonu 370 k pro Richieho Ginthera, zatímco Dan Gurney měl svůj motor Weslake a Graham Hill měl BRM H16. Lorenzo Bandini a Mike Parkes vedli od startu, zatímco Hillovi vypověděl službu motor v prvním kole, následován Jackie Stewartem v 5. kole s únikem paliva a poté Brabhamem v 8. kole s poruchou motoru, která pokryla vůz olejem. Jim Clark s Lotusem H16 se silně prodíral závodním polem. V 17. kole měl Richie Ginther děsivou nehodu, těžce narazil do stromů a měl velké štěstí, že vyvázl bez zranění. Jakmile Clark zajel do boxů, Ludovico Scarfiotti, Parkes, Surtees a Hill se přetahovali o vedení, dokud Surtees neodstoupil s prasklou benzínovou nádrží, ze které mu tekl benzín na pneumatiky a ukončil jeho šance na titul. Denny Hulme se probojoval přes pole na třetí místo. Závod však patřil Scarfiottimu, který se stal prvním Italem, který vyhrál za Ferrari v Monze od Alberta Ascariho v roce 1952. Radost Ferrari dovršil Parkes, který o 0,3 sekundy předstihl Hulmeho a získal druhé místo. Uprostřed všech oslav byl Jack Brabham korunován šampionem. Kromě tří vozů NART v roce 1969 byl tento závod posledním, kdy se vozu Ferrari zúčastnil soukromý tým, když Giancarlo Baghetti řídil soukromý vůz přihlášený britským týmem Reg Parnell.

USA

V roce 1966, kdy se většina týmů potýkala s problémy s novou třílitrovou formulí, vyhrál Jack Brabham mistrovství světa s elegantním, jednoduchým a lehkým podvozkem Brabham BT19. Pro Australana to byl třetí titul mezi jezdci a první, který získal s vozem vlastní výroby. Ale byl to Lotus Jima Clarka s výkonným, obvykle nespolehlivým motorem BRM H16, který ve Watkins Glen projel cílem jako první. Clark zdědil vedení po odstoupení Lorenza Bandiniho a Brabhama, dojel o celé kolo před Rakušanem Jochenem Rindtem a zaznamenal jediné vítězství nešťastného vozu H16.

V tomto roce společnost Watkins Glen Grand Prix Corporation upustila od tradičního systému startovních peněz a místo toho nabídla ceny v rozmezí od 20 000 dolarů za první místo do 2 800 dolarů za dvacáté místo. Celková částka 102 400 dolarů byla snadno nejbohatší v mistrovství světa a výše první ceny byla vyšší než první ceny všech ostatních závodů dohromady. "100 000 dolarů bylo v té době magické číslo," řekl ředitel závodu Cameron Argetsinger. "Pro americké sportovní fanoušky to bylo číslo, které znamenalo 'první liga'." Nadšené přijetí této dohody manažery a majiteli evropských týmů znamenalo pro establishment Grand Prix obrovskou filozofickou změnu ve způsobu propagace závodního mítinku.

Díky systému prize money bylo dvojnásob důležité dojet do cíle a Clark měl v úmyslu použít spolehlivější dvoulitrový motor Climax, dokud nezjistil, jak rychlý může být H16. Bandiniho Ferrari bylo prvním vozem, který v Glenu překonal hranici 120 km/h, když dosáhl času 1:08,67 min. John Surtees, který nyní sedlá Cooper poté, co v polovině sezóny opustil tým Ferrari, a Graham Hill byli jedinými dalšími jezdci, kteří se v pátek dostali pod hranici 1:09.

V závěrečných minutách sobotního tréninku si Brabham vyjel pole position s časem 1:08,42 a Clark se k němu připojil v první řadě s časem 1:08,53. Ihned po zapsání svého nejlepšího času Clark uslyšel za svými zády ránu, a když zastavil v boxech, z výfuku vozu H16 kapal olej. Tým BRM nabídl hodně používaný náhradní motor H16 a mechanici Lotusu pracovali do noci na jeho montáži do Clarkova závodního vozu.

V neděli bylo chladno, ale sucho, a mezi 75 000 diváky byli i herci James Garner (Pete Aron), Toširó Mifune (pan Yomura) a Jessica Walterová (Pat Stoddardová) a režisér John Frankenheimer, kteří byli v závěrečné fázi tvorby filmu Grand Prix. Ještě hodinu před startem si Clark nebyl jistý, s jakým vozem do závodu nastoupí. Nakonec si vybral typ 43 s náhradním vozem BRM H16 a i z něj na figuríně na startovním roštu vytékal olej, než ho posádka dotáhla a on začal své zahřívací kolo. Při vlajce Bandini poskočil z druhé řady do vedení před Clarka, Richieho Ginthera, Brabhama, Surteese, Jackieho Stewarta, Hilla a Dennyho Hulma.

Ginther začal okamžitě ustupovat, zatímco Brabham našel svůj rytmus a posunul se vzhůru, ve čtvrtém kole se dotáhl na Clarka v "devadesátce" a v desátém kole pak na Bandiniho. Surtees se také dostal kolem Clarka na třetí místo a připojil se k vedoucí dvojici, když v 16. kole narazili na Lotus Petera Arundella. Brabham a Bandini se dostali před "devadesátku", ale Surtees zůstal vzadu. Pokusil se Arundella objet na boxové rovince a znovu v The Esses, ale když se k němu přiblížil, vozy se dotkly a oba sklouzly po trávě a pak zamířily do boxů. Surtees skutečně zajel do boxů Lotusu, aby se střetl s Arundellem, a mechanici Lotusu ho museli zadržet. Poté, co tam ztratil několik minut, se vrátil na třinácté místo se ztrátou dvou a půl kola.

Ve 20. kole Bandini získal zpět vedení od Brabhama a začal se mu vzdalovat, až mu náhle ve 34. kole vysadil motor a Brabham se ocitl sám s velkým náskokem před Clarkem. Surtees byl mezitím stále podrážděný po souboji s Arundellem a byl nejrychlejším vozem na trati. Jednou se odpoutal a ve 31. kole zajel nejrychlejší kolo závodu. Těsně za polovinou trati, v 55. kole, vysadil motor také Brabhamovi. Clark se překvapivě ocitl v čele, téměř o minutu před Rindtovým Cooperem. Surtees pokračoval ve svém útoku, podruhé se odlepil od země a předjel Bruce McLarena a Jo Sifferta o třetí místo.

Clark byl po zbytek cesty neohrožený a dojel si pro jediné vítězství, které kdy motor BRM H16 zaznamenal. Když Rindt dojel o dvě minuty a 28,5 sekundy později a došla mu zásoba paliva, jeho poslední kolo se nepočítalo, protože bylo více než dvakrát delší než čas vedoucího jezdce. I tak si udržel druhé místo, a to ve stejném kole jako jeho týmový kolega Surtees, který byl třetí. Toto vítězství - Clarkovo první v tomto roce - ukončilo tříletou šňůru Grahama Hilla v Glenu, ale znamenalo čtvrtý rok v řadě, kdy motor BRM vyhrál americkou Grand Prix. Ačkoli Brabham-Repco nezískal žádné body, vyhrál Mezinárodní pohár konstruktérů Formule 1 s jedním závodem.

Mexiko

John Surtees dominoval a získal své první vítězství od přestupu od Ferrari ke Cooperu v polovině sezóny. V 6. kole převzal vedení od Jacka Brabhama a už ho nikdo neohrozil. Po problémech Jima Clarka s převodovkou a odstoupení obou vozů BRM zůstal jediným soupeřem Richie Ginther. I on však měl mechanické problémy a odstoupil. Brabham v závěru závodu zabral a přiblížil se k němu, ale Surtees celé pole dotáhl až na druhé místo. První rok třílitrových motorů přinesl vítězství pěti různým značkám vozů s pěti různými motory.

Konečné hodnocení Mistrovství světa

Pohár jezdců

Poř.	Jezdci	MON	BEL	FRA	GBR	NED	GER	ITA	USA	MEX	Body
1	Jack Brabham	Ret	(4)	1	1	1	1	Ret	Ret	2	42 (45)
2	John Surtees	Ret	1	Ret	Ret	Ret	2	Ret	3	1	28
3	Jochen Rindt	Ret	2	4	(5)	Ret	3	4	2	Ret	22 (24)
4	Denny Hulme	Ret	Ret	3	2	Ret	Ret	3	Ret	3	18
5	Graham Hill	3	Ret	Ret	3	2	4	Ret	Ret	Ret	17
6	Jim Clark	Ret	Ret	DNS	4	3	Ret	Ret	1	Ret	16
7	Jackie Stewart	1	Ret		Ret	4	5	Ret	Ret	Ret	14
8	Mike Parkes			2		Ret	Ret	2			12
=	Lorenzo Bandini	2	3	NC		6	6	Ret	Ret		12
10	Ludovico Scarfiotti						Ret	1			9
11	Richie Ginther	Ret	5					Ret	Ret	4	5
12	Dan Gurney		NC	5	Ret	Ret	7	Ret	Ret	5	4
=	Mike Spence	Ret	Ret	Ret	Ret	5	Ret	5	Ret	DNS	4
14	Bob Bondurant	4	Ret		9		Ret	7	DSQ	Ret	3
=	Jo Siffert	Ret	Ret	Ret	NC	Ret		Ret	4	Ret	3
=	Bruce McLaren	Ret	DNS		6	DNS			5	Ret	3
17	Peter Arundell		DNS	Ret	Ret	Ret	12	8	6	7	1
=	Jo Bonnier	NC	Ret	NC	Ret	7	Ret	Ret	NC	6	1
=	Bob Anderson	Ret		7	NC	Ret	Ret	6			1
=	John Taylor			6	8	8	Ret				1
—	Chris Irwin				7						0
—	Ronnie Bucknum								Ret	8	0
—	Chris Amon			8				DNQ			0
—	Guy Ligier	NC	NC	NC	10	9	DNS				0
—	Geki							9			0
—	Chris Lawrence				11		Ret				0
—	Giancarlo Baghetti							NC			0
—	Pedro Rodríguez			Ret			Ret1		Ret	Ret	0
—	Innes Ireland								Ret	Ret	0
—	Trevor Taylor				Ret						0
—	Moisés Solana									Ret	0
—	Phil Hill	DNS	Ret					DNQ			0
—	Vic Wilson		DNS								0
Jezdci, kteří nemají nárok na body Formule 1, protože jezdili s vozy Formule 2
—	Jean-Pierre Beltoise						8
—	Hubert Hahne						9
—	Jo Schlesser						10
—	Hans Herrmann						11
—	Piers Courage						Ret
—	Alan Rees						Ret
—	Kurt Ahrens Jr.						Ret
—	Jacky Ickx						Ret
—	Silvio Moser						DNS
—	Gerhard Mitter						DNS
Poř.	Jezdci	MON	BEL	FRA	GBR	NED	GER	ITA	USA	MEX	Body

Pohár konstruktérů

Poř.	Konstruktéři	MON	BEL	FRA	GBR	NED	GER	ITA	USA	MEX	Body
1	Brabham-Repco	Ret	(4)	1	1	1	1	(3)	Ret	2	42 (49)
2	Ferrari	2	1	2		6	(6)	1	Ret		31 (32)
3	Cooper-Maserati	NC	2	4	(5)	7	2	(4)	2	1	30 (35)
4	BRM	1	Ret	Ret	3	2	4	7	Ret	Ret	22
5	Lotus-BRM	Ret	Ret	Ret	Ret	5	12	5	1	7	13
6	Lotus-Climax	Ret	Ret	Ret	4	3	Ret	9	6	Ret	8
7	Eagle-Climax		NC	5	Ret	Ret	7	DNQ	DSQ	5	4
8	Honda							Ret	NC	4	3
9	McLaren-Ford	Ret	Ret						5	Ret	2
10	Brabham-Climax	Ret	Ret	7	7	Ret	Ret	6			1
=	Brabham-BRM	Ret		6	8	8	Ret	DNQ			1
=	McLaren-Serenissima		DNS		6	DNS					1
—	Cooper-Ferrari				11		Ret				0
—	Eagle-Weslake							Ret	Ret	Ret	0
—	Shannon-Climax				Ret						0
Poř.	Konstruktéři	MON	BEL	FRA	GBR	NED	GER	ITA	USA	MEX	Body

Závody nezapočítávané do MS

Závod	Okruh	Datum	Vítěz	Konstruktér	Výsledek
South African Grand Prix	Prince George	1. ledna	Mike Spence	Lotus-Climax	Výsledek
Grand Prix Syrakus	Syrakusy	1. května	John Surtees	Ferrari	Výsledek
BRDC International Trophy	Silverstone	14. května	Jack Brabham	Brabham-Repco	Výsledek
International Gold Cup	Oulton Park	17. září	Jack Brabham	Brabham-Repco	Výsledek

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 1966 Formula One season na anglické Wikipedii.

Související články

• Historie Formule 1

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Formule 1 v roce 1966 na Wikimedia Commons