Fotografická kritika

Fotografická kritika je oblast umělecké tvorby^[zdroj?] na hraně umělecké fotografie a uměnovědy.

Zabývá se výkladem a hodnocením fotografií z hlediska současnosti (včetně problémů sociálního a duchovního života), identifikuje a schvaluje^[ujasnit] zásady kreativních fotografických směrů, má aktivní vliv na fotografický proces, stejně jako přímo na povědomí veřejnosti; je založena na teorii a dějinách fotografie, filozofie a estetiky. Jak s vývojem společnosti stoupají nároky na všechny oblasti lidské aktivity, je fotografická kritika založena již také na psychologii vnímání. Má často publicistický, badatelský charakter, propojený s žurnalistikou. Souvisí tak úzce s příbuznými vědami – historií, uměním, filosofií, sémiotikou , teorií komunikace, kognitivní psychologii ad.^[zdroj?]

Fotografická kritika se koncipovala téměř současně s vynálezem fotografie ve druhé polovině 19. století a do druhé poloviny 20. století prakticky neměla žádný zvláštní status odborného vzdělávání. Hlavním tématem fotografické kritiky bylo pochopení podstaty nového média a jeho místa mezi ostatními oblastmi umění. Mezi osobnosti, které zformovaly současný diskurs patří: Edgar Allan Poe,^[zdroj?] Charles Baudelaire,^[zdroj?] Walter Benjamin, Siegfried Kracauer, John Szarkowski, Victor Burgin, Susan Sontagová, Roland Barthes, Rosalind Krauss a další.

Od poloviny 20. století se fotografická kritika formuje jako zvláštní druh umění^[zdroj?] a stala se z ní nezávislá profese v Americe i v Evropě.

• komentář,
• recenze,
• kritická stať se zaměřením na fotografii,
• srovnávací recenze,
• kritická monografie o současné fotografii,
• v učebnici nebo skriptech (pedagogická činnost),
• přednáška,
• reportáž,
• výstava, katalog

V souladu s klasicistní estetikou je fotografická kritika často vnímána jako „příkladné“ povolání, jehož posláním je poskytovat nestranné a na společných náladách nezaložené hodnocení práce, podpora nebo odsouzení autora, upozornění na některé „chyby“ a „krásy“ snímků a doporučení fotografií dalším divákům.

Současná fotografická kritika řeší problémy periodizace umění fotografie, zabývá se identifikací a studiem různých historických a geografických vzorů a studuje vztahy mezi fotografy a jinými druhy umění, přispívá k rozvoji teorie fotografie.

Z filozofického hlediska lze jako hlavní cíl kritiky rozlišovat systematické pojednání,^[ujasnit] jehož cílem je pochopení podstaty fotografických médií a fotografické praxe, vzájemné interakce fotografického média s člověkem a společností, atd.

Na konci 20. století se fotografická kritika vykrystalizovala na samostatný druh literatury.

Počátek 21. století přináší obecně zvýšený důraz na kritické myšlení a v konkrétním vztahu k aktuální funkci "kritických muzeí" se očekává, že prezentace nejen umění bude prováděna s potřebnou mírou kritičnosti. Nové odborníky k tomu mají připravovat kurátorská studia, ale kurátorství není jediným a zřejmě ani optimálním postem pro rozvoj kritiky.

Důležitou metodou fotografické kritiky je strukturní analýza zaměřená na systematické studium způsobu organizace metastruktury obrazu (viz kompozice), označující obecné trendy a povahu linií a ploch v obrazu, systém vizuálních vzorů, chromatických rysů obrazu, stejně jako spojení mezi metastrukturou obrazu a regulérního pole fotografického média.

• 
  Edgar Allan Poe
• 
  Charles Baudelaire