Francis Seymour-Conway, 3. markýz z Hertfordu

Francis Seymour-Conway, 3. markýz z Hertfordu
Portrét od Thomase Lawrence (1825, Národní galerie ve Washingtonu)
Narození11. března 1777
Úmrtí1. března 1842 (ve věku 64 let)
Povoláníhráč kriketu, diplomat, politik a sběratel umění
OceněníPodvazkový řád
Politická stranaToryové
ChoťMaria Seymour-Conway, Marchioness of Hertford (od 1798)[1][2]
DětiRichard Seymour-Conway, 4th Marquess of Hertford[1]
Lady Francis Maria Seymour-Conway[3]
Henry Seymour[3]
RodičeFrancis Seymour-Conway, 2. markýz z Hertfordu[1] a Isabella Ingram-Seymour-Conway, Marchioness of Hertford[1]
PříbuzníRichard Wallace[3][1] (vnuk)
Funkcemember of the 18th Parliament of Great Britain (1797–1801)
Člen 1. Parlamentu Spojeného království (1801–1802)
člen 2. parlamentu Spojeného království (1802–1806)
Člen 3. Parlamentu Spojeného království (1806–1807)
Člen 4. Parlamentu Spojeného království (1807–1812)
… více na Wikidatech
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Francis Charles Seymour-Conway, 3. markýz z Hertfordu (Francis Charles Seymour-Conway, 3rd Marquess of Hertford, 3rd Earl of Yarmouth, 3rd Viscount Beauchamp of Hache, 4th Baron Conway) (11. března 1777 – 1. března 1842) byl britský politik, diplomat a sběratel umění. Od mládí byl dlouholetým poslancem Dolní sněmovny, v roce 1822 jako dědic titulu markýze přešel do Sněmovny lordů. Během napoleonských válek i později se uplatnil také jako diplomat.

Životopis

Erb 3. markýze z Hertfordu s dekorací Podvazkového řádu

Pocházel ze starého šlechtického rodu Seymourů, narodil se jako jediný syn politika a dvořana 2. markýze z Hertfordu (1743–1822) a jeho druhé manželky Isabelly, rozené Ingramové (1759–1834), která byla milenkou prince waleského (pozdějšího krále Jiřího IV.) Studoval v Oxfordu a hned po dosažení plnoletosti byl zvolen do Dolní sněmovny (1797). Poslancem Dolní sněmovny byl s krátkou přestávkou přes dvacet let (1797–1818 a 1820–1822) a zastupoval postupně několik volebních obvodů v Anglii a Irsku. Patřil k toryům a v prvních letech podporoval vládu Williama Pitta. Díky poměru své matky s princem waleským patřil také k jeho přátelům. V červnu 1806 byl pověřen zvláštní diplomatickou misí do Francie.[4] V roce 1812 byl jmenován do dvorské funkce zástupce nejvyššího komořího (Vice-Chamberlain of the Household), ještě téhož roku ale tento post opustil po atentátu na premiéra Spencera Percevala.[5] Od roku 1812 byl zároveň členem Tajné rady a v roce 1819 obdržel za zásluhy hannoverský Řád Guelfů. V roce 1822 zdědil po otci titul markýze z Hertfordu a vstoupil do Sněmovny lordů (do té doby vystupoval pod jménem hraběte z Yarmouthu). V roce 1822 se stal také rytířem Podvazkového řádu.[6] V roce 1827 vedl zvláštní diplomatické poselstvo do Ruska, jehož úkolem bylo předat Podvazkový řád caru Mikulášovi II. Kromě toho zastával řadu čestných postů v několika hrabstvích v Anglii (Suffolk) a Irsku (Antrim), mimo jiné byl soudcem ve městech Bodmin a Coventry. Proslul jako sběratel a mecenáš umění, rozšiřoval rodové umělecké sbírky, které tvoří stěžejní součást muzea Wallace Collection v Londýně.

Rodina

V roce 1798 se oženil s italskou aristokratkou Marií Emilií Fagnani (1771–1856), jejíž skutečný původ je dodnes nejasný, pravděpodobně byla nemanželskou dcerou skotského šlechtice Williama Douglase, 4. vévody z Queensberry. Z manželství se narodily tři děti, dcera a dva synové. Manželé žili později odloučeně, Maria Emilia pobývala trvale v Paříži. Dědicem titulů byl starší syn Richard Seymour-Conway, 4. markýz z Hertfordu (1800–1870), který v mládí sloužil v armádě a byl též poslancem Dolní sněmovny.

Jeho bratrancem byl dlouholetý ministr zahraničí Robert Stewart, vikomt z Castlereaghu (1769–1822).

Třetí markýz z Hertfordu se díky svému životnímu stylu volnomyšlenkářského bonvivána stal inspirací pro postavu lorda Steyne v Thackerayově románu Jarmark marnosti.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e Kindred Britain.
  2. ↑ Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
  3. ↑ a b c Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  4. ↑ MANFRED, Albert: Napoleon Bonaparte; Praha, 1990 (třetí vydání); s. 389
  5. ↑ Personální obsazení úřadu zástupce nejvyššího komořího na webu The Britisth History Online dostupné online
  6. ↑ LOUDA, Jiří: Coats of Arms of the Knights of the Order of the Garter, Univerzita Palackého, Olomouc, 2020; s. 446 ISBN 978-80-244-5621-8

Externí odkazy

Média použitá na této stránce