Franco Baresi

Franco Baresi
V roce 2012.
Osobní informace
Datum narození	8. května 1960 (63 let)
Místo narození	Travagliato, Itálie
Výška	176 cm
Hmotnost	70 kg
Přezdívka	Piscinin
Klubové informace
Konec hráčské kariéry
Pozice	Fotbalový obránce
Mládežnické kluby
1974–1977 AC Milán
Profesionální kluby
Roky Klub Záp. (góly) 1977–1997 AC Milán 5310(16)
Reprezentace
Roky Reprezentace Záp. (góly) 1979–1982 1979–1980 1982–1994 Itálie U21 Itálie (Olympijská) Itálie 01000(1) 00600(1) 08100(1)
Úspěchy
Mistrovství světa 1982 Itálie 1990 Itálie 1994 Itálie Mistrovství Evropy 1988 Itálie 1. italská fotbalová liga 1978/79 Milán 1987/88 Milán 1991/92 Milán 1992/93 Milán 1993/94 Milán 1995/96 Milán Pohár PMEZ 1988/89 Milán 1989/90 Milán Liga mistrů UEFA 1992/93 Milán 1993/94 Milán 1994/95 Milán Superpohár UEFA 1989 Milán 1990 Milán 1994 Milán Interkontinentální pohár 1989 Milán 1990 Milán Středoevropský pohár 1981/82 Milán
Další informace
Příbuzní	Giuseppe Baresi (sourozenec) Regina Baresi (synovec)
→ Šipka znamená hostování hráče v daném klubu.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Franco Baresi (8. květen 1960, Travagliato, Itálie) je bývalý italský fotbalový obránce a od roku 2020 je viceprezident klubu AC Milán.^[1] Ve své době byl jedním z nejlepších fotbalových obránců na světě. Celá jeho hráčská kariéra byla spjata italským týmem AC Milán, s nimiž vyhrál celkem 19 trofejí. Je vlastníkem šesti titulů v lize (1978/79, 1987/88, 1991/92, 1992/93, 1993/94, 1995/96), čtyř vítězství v italském superpoháru (1988, 1992, 1993, 1994), tří pohárů Ligy mistrů UEFA (1988/89, 1989/90, 1993/94) i evropského superpoháru (1989, 1990, 1994), dvou interkontinentálních pohárů (1989, 1990) a jednoho středoevropského poháru (1981/82). Celkem za Rossoneri odehrál 20 sezon, z toho 15 sezon byl kapitánem. Nastoupil do 719 utkání, což jej řadí na 2. místo v historické tabulce klubu. Se spoluhráči Tassottim a Maldinim a Costacurtou, byli jednou z nejlepších obranných linií v historii fotbalu ^[2], což umožnilo klubu AC Milán vytvořit absolutní rekord v po sobě jdoucích zápasech bez porážky (58 zápasů - od 26. 5. 1991 do 14. 3. 1993 ^[3]).

Od roku 1982 do roku 1994 hrál za národní tým Itálie, jehož byl čtyři roky kapitánem. Stal mistrem světa v roce 1982 a jako kapitán vicemistrem světa v roce 1994. Také má bronz z MS 1990.

V roce 2004 jej Pelé zařadil mezi 125 nejlepších žijících fotbalistů.^[4] V anketě Zlatý míč, která hledala nejlepšího fotbalistu Evropy, se roku 1989 umístil na druhém místě, rok poté na pátém.^[5] V roce 2013 byl uveden do síně slávy italského fotbalu ^[6]

Dne 16. prosince 1999 u příležitosti 100 letého výročí AC Milán, byl vyhlášen fotbalistou století u Rossoneri.^[7]

Jeho bratr Giuseppe Baresi hrával za konkurenční tým Inter.

Klubová kariéra

Začátky

Fotbal začal hrát fotbal v raném věku se svými bratry Angelem a Beppem. V patnácti letech šel na konkurz do Interu, týmu, který už naverboval bratra Beppeho, ale byl odmítnut kvůli jeho fyzickým vlastnostem. A tak zkusil konkurz do u konkurenčního Milána. Po třech konkurzech a díky naléhání Guida Settembrina vstoupil do mládežnického týmu Rossoneri.

První utkání odehrál ve věku 17 let 23. dubna 1978 proti Veroně (2:1).^[8] Další zápasy odehrál až v následující sezoně, kde odehrál všechna utkání, pomohl klubu k zisku titulu (1978/79). Jenže v roce 1980 vypukl korupční skandál a klub musel do druhé ligy, kterou posléze vyhrál a vrátil se do nejvyšší ligy. První branku za Rossoneri vstřelil v italském poháru 20. srpna 1980 proti Avellinu (1:1).^[9] V sezoně 1981/82 musel kvůli nemoci nehrát čtyři měsice a to se projevilo na hře a klub podruhé ve své historii sestoupil.^[10] Za rok se opět klub vrátil mezi elitu. To již o něj projevil zájem Juventus, jenže Franco zůstal a ve 22 letech se stal novým kapitánem mužstva.^[11]

Éra Sacchiho

S příchodem prezidenta Berlusconiho a trenéra Sacchiho se Milán změnil. Klub se posílil a vytvořil se tým, který bude několik let vládnou nejen v Itálii, ale i v Evropě. Časopise World Soccer je definoval jako nejsilnější klub všech dob.^[12] Začátek však pro něj nebyl jednoduchý, kvůli složitému vztahu s novým trenérem Sacchim. První titul (pro Franca druhý) nového Milána přišel v sezoně 1987/88. V následující sezoně se klub soustředil na pohár PMEZ. Pohár nakonec vyhráli, když ve finále poháru PMEZ 1988/89 vyhráli 4:0 nad Bukurešti.^[13] Poté byl i u vítězství o italský superpohár. Po výborné sezoně skončil na 2. místě v anketě o Zlatý míč.^[14]

Sezona 1989/90 začala vítězstvím o Superpohár UEFA 1989 a později přidal i Interkontinentální pohár 1989. Také úspěšně obhájil s klubem pohár PMEZ. Ve finále poháru PMEZ 1989/90 vyhráli 1:0 nad Benficou.^[15] V lize ale titul nevyhrál. Také prohrál ve finále o italský pohár. V následující sezoně získal opět Superpohár UEFA 1990 i Interkontinentální pohár 1990. V roce 1991 byl klub vyloučen z evropských pohárů. Během tohoto období se vztah mezi hráčem a trenérem zhoršil natolik, že na konci sezóny 1990/91 se jeden z nich musel rozloučit. Nakonec trenér odešel k národnímu týmu.

Éra Capella

Na lavičku Rossoneri byl dosazen trenér mládeže Fabio Capello. I tady fungoval obranný systém založený za Sacchiho. Získal další čtyři tituly (1991/92, 1992/93, 1993/94, 1995/96), tři italské superpoháry (1992, 1993, 1994) a v sezoně 1993/94 vyhrál Ligu mistrů, i když finále kvůli kartám nehrál.

Dne 6. dubna 1996 odehrál 501 ligový zápas, čímž se vyrovnal Riverovi.^[10] Sezona 1996/97 byla jeho poslední. Klubu se nedařilo v lize (11. místo) ani v lize mistrů (zákl. skupina). Dne 19. ledna 1997 odehrál 700 zápas za Rossoneri. Poslední utkání bylo 1. června 1997 proti Cagliari (0:1).^[16] Při této příležitosti se klub rozhodl stáhnout – poprvé v historii italského fotbalu – dres s číslem šest, který měl na sobě.^[17]

Po kariéře

Poté, co skončil s fotbalem, okamžitě vstoupil na několik let do manažerských postů v Miláně. V roce 2002 měl krátkou zkušenost jako sportovní ředitel Fulhamu.^[18] Zůstal zde ale jen 81 dní, kdy odešel kvůli konfliktům s trenérem Tiganou.^[19] Vrátil se do Milána jako trenér týmu Primavera (mládeže), kde nahradil Tassottiho, který se přesunul do role zástupce v prvním týmu.^[20] Od 28. října 2020 jej nový vlastník klubu Elliott jmenuje čestným viceprezidentem klubu.^[1]

Hráčská statistika

Reprezentační kariéra

Za reprezentaci odehrál 81 utkání a vstřelil 1 branku. Byl povoláván již ve 20 letech a byl v nominaci na ME 1980 i na MS 1982, odkud získal zlatou medaili. První utkání odehrál až 4. prosince 1982 proti Rumunsku (0:0).^[21] Nedostával příliš příležitostí, protože trenér Bearzot jej měl víc za záložníka než za obránce. Až od roku 1987 se stal nastálo hráčem základní jedenáctky a to díky novému trenéru Vicinim. Bronzovou medaili získal na domácím MS 1990 a za čtyři roky byl stříbrný na MS 1994. Od konce roku 1990 až po poslední utkání 7. září 1994 byl kapitánem.^[22] Posledním utkáním bylo proti Slovinsku (1:1).^[23]

Statistika na velkých turnajích

Reprezentace	Rok	Zápasy
		Fáze turnaje	Datum	Soupeř	Odehraných minut	Vstřelené branky	Výsledek
Itálie	ME 1980	Neodehrál žádné ze 4 utkání
	MS 1982	Neodehrál žádné ze 7 utkání
	ME 1988	1 zápas ve skupině	10. 6.	NSR	90	0	1:1[24]
		2 zápas ve skupině	14. 6.	Španělsko	90	0	1:0[25]
		3 zápas ve skupině	17. 6.	Dánsko	90	0	2:0[26]
		Semifinále	22. 6.	SSSR	90	0	0:2[27]
	MS 1990	1 zápas ve skupině	9. 6.	Rakousko	90	0	1:0[28]
		2 zápas ve skupině	14. 6.	USA	90	0	1:0[29]
		3 zápas ve skupině	19. 6.	ČSSR	90	0	2:0[30]
		Osmifinále	25. 6.	Uruguay	90	0	2:0[31]
		Čtvrtfinále	30. 6.	Irsko	90	0	1:0[32]
		Semifinále	3. 7.	Argentina	120	0	1:1 (3:4) na pen.[33]
		O 3. místo	7. 7.	Anglie	90	0	2:1[34]
	MS 1994	1 zápas ve skupině	18. 6.	Irsko	90	0	0:1[35]
		2 zápas ve skupině	23. 6.	Norsko	49	0	1:0[36]
		Finále	17. 7.	Brazílie	120	0	0:0 (2:3) na pen.[37]

Reprezentační gól

^[38]

	Datum	Stadion	Soupeř	Skóre (min.)	Výsledek	Soutěž
010	20. 2. 1988	Stadio San Nicola, Bari,	SSSR	01:0 00(7.)	4:1	přátelský zápas

Hráčské úspěchy

Klubové

• 6× vítěz 1. italské ligy (1978/79, 1987/88, 1991/92, 1992/93, 1993/94, 1995/96)
• 2× vítěz 2. italské ligy (1980/81, 1982/83)
• 4× vítěz italského superpoháru (1988, 1992, 1993, 1994)
• 3× vítěz Ligy mistrů (1988/89, 1989/90, 1993/94)
• 3× vítěz evropského superpoháru (1989, 1990, 1994)
• 2× vítěz interkontinentálního poháru (1989, 1990)
• 1× vítěz středoevropského poháru (1981/82)

Reprezentační

• 3× na MS (1982 – zlato, 1990 – bronz, 1994 – stříbro)
• 2× na ME (1980,1988 – bronz)
• 2× na ME 21 (1980, 1982)
• 1x na OH (1984)

Individuální

• All Stars team na MS 1990
• Guarin d'oro (1989/90)
• člen klubu FIFA 100 (2004)
• člen klubu Golden Foot (2012)
• člen síně slávy italského fotbalu (2013)
• kandidát na Zlatý míč – nejlepší tým (2. místo v roce 2020)

Vyznamenání

Řád zásluh o Italskou republiku (1991)^[39]

Zlatý límec za sportovní zásluhy (2017)^[40]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Franco Baresi na italské Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Franco Baresi na Wikimedia Commons
• Profil hráče na Transfermarktu
• Profil hráče na National-football-teams.com (anglicky)
• Životopis hráče na eurofotbal.cz

Související články

• Seznam italských fotbalových reprezentantů