Franjo Tuđman

Franjo Tuđman
Franjo Tuđman v roce 1995
1. prezident Chorvatska
Ve funkci: 30. května 1990 – 10. prosince 1999
Předseda vlády	Stjepan Mesić Josip Manolić Franjo Gregurić Hrvoje Šarinić Nikica Valentić Zlatko Mateša
Předchůdce	Ivo Latin (jako Předseda Předsednictva Socialistické republiky Chorvatsko)
Nástupce	Vlatko Pavletić (zastupující)
1. předseda Chorvatského demokratického společenství
Ve funkci: 1989 – 10. prosince 1999
Nástupce	Vladimir Šeks (zastupující)
Stranická příslušnost
Členství	Chorvatské demokratické společenství Svaz komunistů Jugoslávie Svaz komunistů Chorvatska
Narození	14. května 1922 Veliko Trgovišće
Úmrtí	10. prosince 1999 (ve věku 77 let) Záhřeb
Příčina úmrtí	rakovina
Místo pohřbení	Mirogoj (45°50′9″ s. š., 15°59′5″ v. d.)
Choť	Ankica Tuđman
Děti	Miroslav Tuđman
Alma mater	Vojenská akademie Zadarská univerzita
Profese	politik, politický komisař, vysokoškolský učitel a historik
Ocenění	honorary citizen of Zagreb (1990) Řád za zásluhy medaile Žukova Řád Turecké republiky velkokříž Řádu Spasitele … více na Wikidatech
Podpis
Webová stránka	www.tudjman.hr
Commons	Franjo Tuđman
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Franjo Tuđman (též psáno Tudjman, vyslovováno [tudžman]; 14. května 1922 Veliko Trgovišće – 10. prosince 1999 Záhřeb) byl chorvatský politik, první prezident nezávislého Chorvatska a prominentní člen (zakladatel) strany HDZ, historik a jugoslávský generál.^[1]

Franjo Tuđman se narodil ve Velikém Trgovišći v chorvatském Záhoří. Jeho otec Stjepan byl aktivista Chorvatské selské strany; kromě Franja měl ještě dva syny, Stjepana a Ivicu. Matka jim zemřela v roce 1929, kdy Franjo ještě chodil na základní školu. Bratr Stjepan zemřel v roce 1943 v řadách partyzánů. Přestože Franjův otec Stjepan byl jedním z hlavních iniciátorů protifaštického hnutí v Chorvatském Záhoří a byl také členem ZAVNOH a AVNOJe, v roce 1946 jej likvidovala jugoslávská tajná policie UDBA.

Franjo chodil na střední školu do Záhřebu v letech 1934–1941. Již tehdy se účastnil nacionalistického chorvatského hnutí a tehdejší královský režim jej proto internoval. Po napadení Jugoslávie vojsky Osy roku 1941 se připojil k jugoslávským partyzánům. V roce 1945 se stal jedním z chorvatských zástupců v nejvyšším štábu partyzánské armády v Bělehradě. Pracoval v hlavní personální správě Ministerstva lidové obrany, v generálním štábu JLA a na ředitelství Vojenské encyklopedie. V letech 1955–1957 studoval na Vyšší vojenské akademii v Bělehradu. V roce 1960 získal hodnost generálmajora. Armádní aktivity zanechal, neboť se chtěl věnovat především literární tvorbě. Následně se vrátil do Záhřebu a začal pracovat na místní univerzitě.

Tuđman na sebe upozornil v roce 1990 vydáním knihy, ve které rozporoval oficiální jugoslávskou historiografii ohledně počtu obětí v Koncentračním táboru Jasenovac. Ustašovské Chorvatsko v ní považoval za „vykonavatele brutality dějin“ a za stát, který opakoval to, o co se v dějinách pokoušeli již mnozí. Vysoké počty obětí považoval za přehánění, a to jak ze strany srbských historiků, tak i chorvatských komunistů.^[2]

Původně záhřebský historik a člen komunistické strany, který se v dobách Jugoslávie a politických komplikací na konci 60. let a hlavně v 80. letech dostal do vězení^[3], se dostal na konci existence jugoslávského státu do pozice předsedy Předsednictva Socialistické republiky Chorvatsko. Za chorvatského prezidenta byl zvolen na jaře roku 1990.^[4]

V červnu 1991 vyhlásilo Chorvatsko nezávislost, která byla Brionskou deklarací pozastavena do října 1991. V mezidobí se začaly stupňovat spory ohledně postavení početné srbské menšiny, které vygradovaly bitvou o Vukovar, která je považována za počátek tzv. Vlastenecké války.

Tuđman angažoval Chorvatsko v konfliktu v Bosně a Hercegovině, již v březnu 1991 se v bývalé Titově lovecké chatě v Karađorđevu ve Vojvodině Tuđman dohodl se srbským představitelem Slobodanem Miloševićem, že si Chorvaté a Srbové nebudou bránit v anexi těch oblastí v Bosně, kde má jejich národ většinu.^[5][6][7]

I přes mnohá obvinění ze strany především srbských médií i srbských politických představitelů Tuđman nikdy otevřeně nepodpořil ustašovské hnutí a jeho oživení v 90. letech 20. století. Nezávislý stát Chorvatsko nicméně sám Tuđman považoval za výraz „legitimních aspirací chorvatského národa."^[8]

Tuđman byl a je glorifikován nacionalistickými skupinami v Chorvatsku, stává se i námětem ideologických písní (například Jasenovac i Gradiška Stara, písně pojmenované po internačních táborech v bývalé NDH, kde se zpívá jakoby v žánru modlitby „Gospe sinjska, ako si u stanju, Uzmi Stipu, a vrati nam Franju." – „Panno Maria sinjská, pokud můžeš, vezmi nám Stipu (míněn Stipe Mesić) a vrať nám Franju." (tatáž píseň velebí i bývalého vůdce NDH Ante Paveliće)

Transformace Chorvatska v tržní ekonomiku se nesla ve znamení prorůstání státu s organizovaným zločinem.^[9] Osoby napojené na Tuđmana získaly vliv v tajných službách, ale také rozsáhlé majetky.^[10]

Po smrti prezidenta Tuđmana se poměry v zemi po volbách v roce 2000 stabilizovaly.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Фрањо Туђман na srbské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Franjo Tuđman na Wikimedia Commons