Frankové
Frankové (od slova frank, „troufalý“, „smělý“,[1] latinsky Franci nebo gens Francorum) tvořili volný svaz germánských[2] kmenů, který byl poprvé zmiňován římskými zdroji ve 3. století v souvislosti s kmeny na středním (ripuárští Frankové, ripa = latinsky břeh) a dolním toku Rýna na pravém břehu řeky a u pobřeží Severního moře (sálští Frankové, salum = latinsky moře), tedy na hranicích římské říše. Později byl tento termín spojen s romanizovanými germánskými dynastiemi uvnitř kolapsu západořímské říše, které nakonec ovládly celou oblast mezi Loirou a Rýnem. Frankové poté získali moc nad mnoha postřímskými královstvími a germánskými národy. Později byli franští vládci uznáni katolickou církví jako nástupci dřívějších vládců západořímské Říše.[3][4][5]
Ačkoli se jméno Franků objevilo až ve 3. století, byly některé z původních franských kmenů Římanům známé již pod jejich vlastními jmény, a to jak spojenci poskytující vojska, tak nepřátelé. Nové jméno se poprvé objevilo, když Římané a jejich spojenci ztratili kontrolu nad oblastí Rýna. Frankové byli nejprve hlášeni jako spolupracující kmeny při nájezdech na římská území, ale od začátku byly tyto nájezdy spojovány s útoky na ně (Franky) z vnějších hraničních oblastí, například Sasy, a s touhou pohraničních kmenů přesunout se na římská území s nimiž měly po staletí úzký kontakt.
Mezi franské kmeny uvnitř římského pohraničí podél řeky Rýn patřili sálští Frankové, kterým bylo od prvních kontaktů umožněno žít na římském území a ripuárští nebo rýnští Frankové, kteří si, po mnoha pokusech, nakonec podmanili římské pohraniční město Kolín nad Rýnem a převzali kontrolu nad levým břehem Rýna. Později v období frakčních konfliktů v letech 450 až 460 a dále byl Frank Childerich I. jedním z několika vojenských vůdců, kteří veleli římským silám různé etnické příslušnosti v římské galii (zhruba v moderní Francii). Childerich a jeho syn Chlodvík I. čelili konkurenci Římana Aegidia jako soupeře o „místo krále“ Franků spojenými s římskými silami. (Podle Řehoře z Tours, držel Aegidius královskou moc nad Franky po 8 let, zatímco byl Childerich ve vyhnanství.) Tento nový způsob kralování, možná inspirovaný Alarichem I.,[6] reprezentuje začátek merovejské dynastie, která uspěla v dobývání většiny Galie během 6. století a také si vybudovala vedení ve všech franských královstvích na hranici Rýna. Právě na základě tohoto merovejského impéria v roce 800 vyvstali Karlovci jako noví císaři v západní Evropě.
Ve středověku se termín Frank stal synonymem pro západní Evropu. Karolinští Frankové vládli na většině území západní Evropy a založili politický řád známý jako Ancien régime, který skončil až s francouzskou revolucí. Západní Evropa sdílela svou oddanost římskokatolické církvi a jako spojenci se podíleli na křížových výpravách v Levantě, kde založili franská knížectví. Například v roce 1099 byla křižácká populace Jeruzaléma tvořena většinou francouzskými osadníky, kteří se v té době sami nazývali Frankové, a dalšími Evropany jako Španělé, Němci a Maďaři.[7] Toto mělo v mnoha jazycích trvalý dopad na jména pro západní Evropany.[8][9][10] Peršanům byla Západní Evropa známá jako „Frangistán“ a západní Evropané Arabům jako „franjī“.[11]
Od začátku byla franská království politicky a právně rozdělena na východní část (více germánskou) a západní část, kterou Merovejci založili na římské půdě. Východofranské království se začalo považovat za novou „Svatou říši římskou“ a od počátku se příležitostně nazývalo „Německo“. V samotné „franské“ západní Evropě se původní merovejské nebo „sálské“ západofranské království, založené v římské Galii a mluvící románskými jazyky, dodnes označuje jako „Francie“ – jméno odvozené přímo od Franků.
Doba římská
Počátky dějin Franků jsou zachyceny pouze v dílech, jež nesepsali Frankové a která se proto vyznačují neznalostí a nepochopením franských poměrů. Prvním dochovaným písemným pramenem, jehož autorem jsou Frankové samotní, je až Lex Salica z počátku 6. století.[12] V římských pramenech se Frankové poprvé objevují v polovině 3. století v souvislosti s útoky germánských kmenů na římskou hranici. Frankové se také stávali žoldnéři římského vojska a byli také jako váleční zajatci usazováni na římské půdě. Za vlády Konstantina Velikého (306–337) Frankové vstupovali do římské armády stále více, získávali vysoké hodnosti a někteří se dokonce pokusili v 2. polovině 4. století uzurpovat postavení císaře (Magnentius, Silvanus). Životy většiny Franků, kteří žili na západ od Rýna, však římské prameny nezachytily.[13]
V 2. polovině 4. století se rovněž obnovily franské vpády do římské říše. Císař Julianus sice roku 357 Franky zatlačil a se sálskými Franky dokonce uzavřel mír, boje s ostatními franskými kmeny však pokračovaly. Římané nebyli schopni franské vpády zcela zvládnout, a proto se snažili s Franky (podobně jako s ostatními germánskými kmeny) vyjednávat a začleňovat je jakožto foederati do svých služeb – výměnou za vojenskou pomoc se Frankové mohli usazovat na území římské říše a sami si vládnout. Takové podmínky ovšem moc Franků příliš neumenšovaly, takže se situace stávala stále nestabilnější. Franský král Childerich I. byl sice zároveň správcem římské provincie Belgia secunda se sídlem v Tournai, svou moc však posiloval na úkor slábnoucí západořímské říše, jež se roku 476 rozpadla.[14]
Franská říše
Franský král Chlodvík I. (481–511) je považován za zakladatele Franské říše. Za jeho vlády rovněž došlo k christianizaci. Frankové pod Chlodvíkovým vedením porazili Sygaria, jenž vládl na území dnešní severozápadní Francie, a podmanili si některé své sousedy. Do poloviny 6. století ovládli zhruba území dnešní Francie, kde porazili Vizigóty (roku 507 u Voillé) a Burgundy, přičemž anektovali území jejich říší. Expandovali také na germánská území, ležící východně od řeky Rýna, kde sídlili Alamani a Bavoři. Ve druhé polovině 6. století začala moc franských králů stagnovat a upadat. To bylo především důsledkem sporů mezi jednotlivými franskými králi, kterých bývalo více najednou, neboť ve franské společnosti bylo zvykem, že moc dědili všichni synové krále a měli se o ni podělit. Ve skutečnosti však začalo docházet již mezi syny Chlodvíka I. a poté hlavně mezi jeho vnuky ke krvavým rozbrojům, kterých využívala ve svůj prospěch sílící šlechta (situaci v říši podrobně zaznamenával kronikář Řehoř z Tours). Říše Franků se začala rozpadat na dílčí království: Neustrii, Austrasii, Burgundsko a Akvitánii, která se z vlády franských králů zcela vymanila, stejně jako germánské oblasti za Rýnem (například Alemanie). Zatímco slábla moc jednotlivých franských králů, dostávali se stále více do popředí správcové jejich dvora, majordomové.
Z nich je nutno jmenovat zejména Karla Martela, který porazil Araby v bitvě u Poitiers roku 732, čímž definitivně zastavil jejich útoky na území Francie. Jeho syn Pipin III., řečený Krátký, svrhl posledního merovejského krále a nechal se sám zvolit franskou šlechtou se souhlasem papeže na jeho místo. Nastolil tak dynastii Karlovců. Jeho syn, Karel Veliký (Carolus Magnus), dovedl franskou říši k velkému rozmachu, jemuž odpovídal císařský titul, který získal roku 800 od papeže Lva III. Karel za svého panování vedl na 50 válečných výprav, kterými svoji říši značně rozšířil.
Odkazy
Reference
- ↑ JAMES, Edward. Frankové. 1. vyd. Praha: NLN, 1997. ISBN 80-7106-200-6. S. 5n. Dále jen James (1997).
- ↑ DRINKWATER, John Frederick. The Oxford Classical Dictionary. Redakce Hornblower Simon. 4. vyd. [s.l.]: Oxford University Press, 2012. ISBN 9780191735257. Kapitola Franks.
- ↑ Holy Roman Empire | Encyclopedia.com [online]. Dostupné online.
- ↑ Coronation of Charlemagne [online]. Dostupné online.
- ↑ EDITORS, History com. Charlemagne [online]. Dostupné online.
- ↑ Šablona:Harvtxt
- ↑ Jerusalem in the Crusader Period [online]. Ingeborg Rennert Center for Jerusalem Studies [cit. 2019-10-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-24.
- ↑ Angeliki Laiou; HENRY P. MAGUIRE. Byzantium: A World Civilization. [s.l.]: Dumbarton Oaks, 1992. Dostupné online. ISBN 978-0-88402-200-8. S. 62.
- ↑ Richard W. Bulliett et alii. The Earth and Its Peoples. [s.l.]: Cengage Learning, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-495-91310-8. S. 333.
- ↑ Janet L. Nelson. The Frankist World. [s.l.]: Continuum International, 2003. Dostupné online. ISBN 978-1-85285-105-7. S. xiii.
- ↑ ARTEAGA, Deborah L. Research on Old French: The State of the Art. [s.l.]: Springer Science & Business Media Dostupné online. S. 206.
- ↑ James (1997). S. 15–17.
- ↑ James (1997). S. 37–53.
- ↑ James (1997). S. 53–74.
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Frankové na Wikimedia Commons
- Frankové na antice Archivováno 27. 9. 2007 na Wayback Machine.
Média použitá na této stránce
Autor: No machine-readable author provided. Roke~commonswiki assumed (based on copyright claims)., Licence: CC BY-SA 3.0
Expansion of the Franks, using Library of Texas Frankish power map, Image:843-870 Europe.jpg and Image:Western empire verdun 843.png. (Simplified for the purposes of the animation - Franks were not united in some periods; at many points they had different kings - frankish dominions shown at Image:ClovisDomain.jpg) Note only shows saxony after it was completely subdued (804) although most sources say range (772-98 for instance); some maps show brittany controlled by franks.
Based on blank map of Europe from commonsA.D. 400-600, Franks
Arms and Armours of a typical noble frankish warrior. 5th-6th century (1) Francisca, (2) Spatha, (3) Sax, (4) Segmented helmet (original in Eremitage St. Petersburg), (5) Iron lance head, (6) iron shield boss. Germanisches Nationalmuseum, Nuremberg, Germany.
Autor: Odejea, Licence: CC BY-SA 3.0
Map of the frankish people.
- Legend : green=frankish people ; black=other German people ; brown-orange=Roman Empire