František Antonín II. z Thun-Hohensteinu

František Antonín II. z Thun-Hohensteinu
František Antonín z Thun-Hohensteinu, fotoportrét od Franze Hanfstaenga
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci: 1861 – 1867
Panovník	František Josef I.
Stranická příslušnost
Členství	Str. konzervativního velkostatku
Narození	13. května 1809 Praha Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	22. listopadu 1870 (ve věku 61 let) Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Choť	(1846) Maria Magdalena König (1810–1899)
Rodiče	František Antonín I. z Thun-Hohensteinu (1786–1873) a Terezie Marie Anna z Brühlu (1784–1844)
Příbuzní	bratr: Bedřich František z Thun-Hohensteinu (1810–1881) bratr: Leopold Lev z Thun-Hohensteinu (1811–1888) sestra: Anna Marie z Thun-Hohensteinu, provd. Lumbeová (1812–1885) setra: Josefina Alžběta "Juža" z Thun-Hohensteinu (1815–1895) děd: Václav Josef z Thun-Hohensteinu (1737–1796) babička: Marie Anna Libštejnská z Kolowrat (1750–1828)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Antonín II. z Thunu a Hohensteinu (počeštěně z Thunu a Hohenštejna, (německy Franz Anton II. von Thun und Hohenstein, celým jménem František de Paula Filip Antonín II. Thun-Hohenstein^[1], uváděn též jako Franz Thun Sohn^[2], / František Thun syn^[3], 13. června^[4] 1809 Praha – 22. listopadu 1870 Praha^[2]), byl rakouský a český šlechtic z rodu Thun-Hohensteinů, podporovatel umění a politik, v 60. letech 19. století poslanec Českého zemského sněmu.

Jeho otec byl hrabě František Antonín I. z Thun-Hohensteinu (1786–1873). Bratr Leopold Lev z Thun-Hohensteinu (1811–1888) působil jako český místodržící a rakouský ministr, další bratr Bedřich František z Thun-Hohensteinu (1810–1881) byl diplomatem a politikem. Roku 1846 se František Antonín oženil s Marií Magdalenou Königovou (1810–1899). Žil na rodovém sídle v Děčíně.^[1] Měli tři dcery a tři syny.^[2] Kvůli mesaliančnímu sňatku s Königovou^[5] i dalším rozporům s otcem se František Antonín II. vzdal nástupnických práv pro své potomky.^[1]

V mládí působil spolu s otcem na správě panství. V době před rokem 1848 zasedal na původním stavovském zemském sněmu, kde tvořil stavovskou opozici. V roce 1839 se stal vrchním ředitelem pražského ústavu pro chudé a zasloužil se o rozvoj sociální péče v hlavním městě Českého království. Zajímal se o literaturu a umění, byl členem Společnosti vlasteneckých přátel umění a roku 1839 se stal ředitelem, později prezidentem české Krasoumné jednoty. Zasloužil se o vznik profesionální památkové péče.^[2][6] Od konce 30. let provozoval ve svém Thun-Hohenštejnském paláci v Praze umělecký salon, kam zval pražské aristrokraty a umělce.^[5] Sám obstojně maloval a kreslil. Zajímala ho rovněž frenologie (dobově populární nauka o souvislosti mezi tvarem lebky a povahovými vlastnostmi lidí).^[5]

Během revolučního roku 1848 se zapojil do politického života. V březnu 1848 se stal členem Národního výboru (původně Svatováclavský výbor).^[2] Byl jedním ze tří jeho šlechtických členů.^[7] Působil taky jako jeden z velitelů Národní gardy. Poté, co se jeho bratr Leopold Lev Thun-Hohensteinu stal ministrem vyučování, nastoupil na jeho rezort jako ministerský rada do vedení referátu umění. Ve funkci vysokého úředníka ministerstva setrval po devět let, do odchodu bratra z čela rezortu.^[2]

Po obnovení ústavního života v Rakouském císařství počátkem 60. let 19. století se zapojil i do zemské politiky. V zemských volbách v Čechách v roce 1861 byl zvolen v kurii venkovských obcí (volební obvod Děčín – Benešov – Česká Kamenice) do Českého zemského sněmu. Jako nezávislý kandidát.^[8][9] Byl rovněž členem zemského výboru, kde setrval po celé šestileté funkční období sněmu. Politicky patřil do frakce konzervativního velkostatku, kterou vedl jeho bratr Leopold Lev Thun-Hohenstein a Jindřich Jaroslav z Clam-Martinic.^[2] Šlo o konzervativní a federalistickou formaci, která podporovala české státoprávní požadavky.

Po roce 1867 opustil politický život. Věnoval se pak převážně podpoře umění. Předsedal Spolku pro dostavbu chrámu svatého Víta.^[2]

Zemřel v listopadu 1870, náhle, bez výraznějších předchozích zdravotních problémů.^[2] Příčinou smrti byla mrtvice.^[3]

V letech 1842-43 docházel na setkání umělců na nedělních večerech pořádaných hrabětem Thunem německý malíř a karikaturista Engelbert Seibertz. Karikatury, které zde vytvořil, vyšly knižně v roce 1928 v pražském nakladatelství Láďa Ehrlich a Ota Lebenhart.^[10] Na nich mezi jiným zobrazil i Antonína a Josefa Mánese, kteří se večerů též zúčastňovali.

František Kožík zachytil v životopisném románu Josef Mánes fiktivní setkání Engelberta Seibertze a Josefa Mánese na večeru umělců u hraběte Thuna, kde vznikla i Mánesova karikatura. Seibertz zde měl vyslovit názor, že Mánes je velmi podobný Ferenci Lisztovi.^[11]

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je František Antonín II. z Thun-Hohensteinu