František Antonín III. z Thun-Hohensteinu

František Antonín z Thun-Hohensteinu
František hrabě z Thun-Hohenštejna, litografie z roku 1893
1. kníže Thun-Hohenstein
Ve funkci: 1911 – 1. listopadu 1916
Předchůdce	titul udělen
Nástupce	Jaroslav František z Thun-Hohensteinu
16. předseda vlády Předlitavska
Ve funkci: 7. březen[zdroj?] 1898 – 2. říjen 1899
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Paul Gautsch
Nástupce	Manfred Clary-Aldringen
13. ministr vnitra Předlitavska (správce)
Ve funkci: 7. březen[zdroj?] 1898 – 2. říjen 1899
Panovník	František Josef I.
Předseda vlády	František z Thun-Hohensteinu (zároveň)
Předchůdce	Paul Gautsch (jako správce)
Nástupce	Ernest von Koerber
11. a 13. český místodržitel
Ve funkci: 1911 – 1915
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Karl Maria Coudenhove
Nástupce	Max Julius Coudenhove
Ve funkci: 1889 – 1896
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Alfred Kraus
Nástupce	Karl Maria Coudenhove
Poslanec Českého zemského sněmu
Ve funkci: 1901 – 1911
Panovník	František Josef I.
Ve funkci: 1883 – 1895
Panovník	František Josef I.
Člen rakouské Panské sněmovny
Ve funkci: 1881 – 1916
Panovník	František Josef I.
Poslanec Říšské rady
Ve funkci: 1879 – 1882
Panovník	František Josef I.
Stranická příslušnost
Členství	Český klub (Str. konzervativního velkostatku)
Narození	2. září 1847 Děčín Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	1. listopadu 1916 (ve věku 69 let) Děčín Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Thunská rodinná hrobka pod kaplí sv. Jana Nepomuckého v (Děčíně)-Chrástu, od roku 1995 krypta kostela Povýšení svatého Kříže v Děčíně
Titul	1911 kníže s primogeniturou titulu
Choť	I. (1874) Anna Marie Vilemína Leopoldina Evženie ze Schwarzenbergu (1854–1898) II. (1901) Arnoštka Gabriela z Thun-Hohensteinu (1858–1948)
Rodiče	Bedřich František z Thun-Hohensteina (1810–1881) Leopoldina z Lambergu (1825–1902)
Děti	Anna Marie (1903–1943)
Příbuzní	Jaroslav František z Thun-Hohensteinu (sourozenec) Conrad Christoph Freiherr von Thienen-Adlerflycht (vnuk)
Alma mater	Vídeňská univerzita Akademické gymnázium
Ocenění	Řád zlatého rouna
Commons	Franz von Thun und Hohenstein (politician)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František de Paula Antonín kníže z Thun-Hohensteinu (německy Franz Fürst von Thun und Hohenstein, 2. září 1847 Děčín^[1] – 1. listopadu 1916 tamtéž^[2][3]) byl rakouský a český šlechtic z rodu Thun-Hohensteinů a politik, dlouholetý místodržitel v Čechách a od 5. března 1898 do 2. října 1899 též ministerský předseda Předlitavska. Do knížecího stavu byl povýšen císařem Františkem Josefem roku 1911.

Narodil se jako nejstarší syn hraběte Bedřicha Františka z Thun-Hohensteinu (1810–1881) a jeho manželky Leopoldiny z Lambergu (1825–1902). Studoval práva ve Vídni. Sloužil v rakouské armádě u 14. dragounského pluku.^[3] V Praze se 18. května 1874 oženil s princeznou Annou Marií ze Schwarzenbergu (Anna Maria Wilhelmina Leopoldina Eugenie princezna ze Schwarzenbergu, 1. května 1854 – 24. prosince 1898), dcerou Karla III. ze Schwarzenbergu. Po její smrti se František Thun-Hohenstein 21. ledna 1901 v Praze oženil podruhé. Jeho manželkou se stala hraběnka Arnoštka Vratislavová z Mitrovic (Ernestina Gabriele hraběnka z Thunu a Hohensteinu, 24. listopadu 1858 – 13. května 1948), rozená Thunová (dcera Osvalda Thuna).^[3]

Thun byl velmi nepopulární mezi českými vlastenci a v dobovém tisku lze nalézt řadu narážek na jeho mimomanželské milostné poměry, zejména s umělkyněmi z Národního divadla. Konkrétně tanečnice Enrichetta Grimaldi a herečka Marie Pospíšilová byly často zmiňovány^[4]. Když se v roce 1895 při pokusu o svůj návrat do Národního divadla dostala Pospíšilová do ostrého sporu s ředitelem divadla Františkem Šubertem, Thun ji podporoval a s mezi ním a ředitelem divadla zavládl silný spor, který se naplno projevil při zahajování Národopisné výstavy českoslovanské, jejíž byl Šubert iniciátorem. Ve svém románu Prsty Habakukovi.^[5] popisuje detaily poměru mezi Thunem a Pospíšilovou spisovatel Viktor Dyk.

Později byl dlouhodobě politicky aktivní. V zemských volbách v roce 1883 se stal poslancem Českého zemského sněmu. Reprezentoval velkostatkářskou kurii, svěřenecké velkostatky.^[6] Mandát obhájil ve volbách v roce 1889. Byl zde zástupcem konzervativních velkostatkářů.^[7] Na zemský sněm se vrátil ve volbách v roce 1901.^[8] Mandát obhájil i ve volbách v roce 1908.^[9][10] Rezignoval roku 1911.^[11]

Působil i jako poslanec Říšské rady (celostátního parlamentu Předlitavska), kam usedl ve volbách roku 1879 za kurii velkostatkářskou v Čechách. Rezignaci oznámil na schůzi 20. ledna 1882.^[12] Ve volebním období 1879–1885 se uvádí jako hrabě Franz Anton Thun-Hohenstein, statkář, bytem Peruc.^[13]

Do parlamentu nastoupil jako konzervativní poslanec.^[14] Rodem a národností byl Němec^[zdroj?], česky neuměl, ale hlásil se k českému státnímu právu, byl zemským vlastencem a stoupencem rovnoprávnosti obou zemských národů. Byl přesvědčeným monarchistou, hluboce věřícím katolíkem a oddaným příznivcem vládnoucí dynastie. Představoval tu část konzervativní politiky, která usilovala o urovnání národnostních rozporů a smírné řešení tohoto problému v rámci prosperující mnohonárodní monarchie.^[15] Na Říšské radě patřil do Strany konzervativního velkostatku.^[3] Po volbách v roce 1879 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).^[16][11]

Po smrti otce nastoupil roku 1881 i do Panské sněmovny (nevolená horní komora Říšské rady) jako její dědičný člen.^[3][11]

Od roku 1889 byl místodržitelem Čech. Jeho nástup do funkce měl být signálem, že vláda si přeje klid v Čechách. V první fázi svého působení se snažil o vstřícná gesta. Podporoval punktace tedy vyjednávání o česko-německém vyrovnání. Povolil také konání Jubilejní zemské výstavy v Praze roku 1891. Dosáhnout smíru mezi Čechy a Němci se mu ovšem nezdařilo a v září 1893 vyhlásil po nepokojích v Praze výjimečný stav. Potlačení opozice (proces s Omladinou) bylo také neúspěšné. Když v zemských volbách v Čechách roku 1895 výrazně uspěli opoziční mladočeši, proti kterým byl výjimečný stav a další represe namířeny, Thun-Hohenstein ze své funkce v únoru 1896 odstoupil.^[3]

Na přání císaře se potom stal vrchním hofmistrem následníka trůnu Franze Ferdinanda, kvůli vzájemnému odporu tento pracovní poměr ale trval jen několik měsíců.

Jeho kariéra vyvrcholila 5. března 1898, kdy se stal ministerským předsedou Předlitavska. Funkci vykonával do 2. října 1899. V této vládě zároveň jako správce rezortu zastával funkci ministra vnitra.^[17] Snažil se zformovat silnou vládu s parlamentní oporou a překonat nacionální polarizaci předchozích let. Kabinet sestavil průřezově. Do vlády Františka z Thun-Hohensteinu tak byl povolán jako ministr financí vlivný mladočeský politik Josef Kaizl, ale usedl v ní i jeden z předáků německorakouských centralistů Josef Maria Baernreither. Trojice Thun, Kaizl a Baernreither měla být pilířem zamýšlené provládní většiny, která měla izolovat extrémní proudy v předlitavské politice. Ambice ovšem překazil trvale opoziční postoj dvou silných německých politických stran. Liberální Německá pokroková strana a nácionálně radikálnější Německá lidová strana totiž odmítaly Thunovu vládu podpořit, dokud nebudou odvolána Badeniho jazyková nařízení i modifikovaná Gautschova jazyková nařízení, která posilovala úřední status češtiny. V květnu 1899 pak obě německé strany představily tzv. Svatodušní program, ve kterém prezentovaly národní požadavky rakouských Němců. Thunova vláda po jistou dobu vládla s využitím § 14 prosincové ústavy, který umožňoval vydávat provizorní nařízení s platností zákona. Dlouhodobě ale nešlo o životaschopný způsob vládnutí a proto Franz Thun und Hohenstein v září 1899 rezignoval.^[18][3] Jedním z posledních činů jeho vlády bylo zřízení české techniky v Brně (c. k. česká technická vysoká škola Františka Josefa v Brně).^[3]

Jako uznání za jeho politickou činnost, především za snahu o národnostní vyrovnání, jej císař v roce 1911 povýšil do knížecího stavu s primogeniturou titulu.^[11][19] V letech 1911–1915 byl opět místodržitelem Čech. Jeho úkolem bylo znovu dosáhnout národnostního smíru mezi Čechy a Němci, ale ani tentokrát nebylo zadání možno splnit.^[3]

Byl v kontaktu s T. G. Masarykem, upozornil jej, že je sledován a varoval jej před zatčením při zahájení Masarykovy zahraniční akce v roce 1914.^[20]

Zemřel v listopadu 1916 na zámku v Děčíně po delší nemoci, kvůli které se koncem března 1915 musel vzdát postu místodržitele. Trpěl kornatěním cév a od své rezignace se několikrát podrobil operaci očí (trpěl odchlípnutím sítnice) a na jedno oko prakticky oslepl. V létě roku 1916 se dočasně zotavil na léčebném pobytu v Poděbradech, ale na podzim přišlo zhoršení stavu. V říjnu 1916 ho postihla mozková mrtvice, podle dobových zpráv v přímém důsledku rozčílení poté, co se dozvěděl, že ministerský předseda Karl von Stürgkh se stal obětí atentátu.^[3]

Mladočeská strana, která v 90. letech 19. století proti místodržiteli Thunovi ostře vystupovala, vydala k jeho úmrtí prohlášení, ve kterém stálo, že „den úmrtí knížete Thuna jest dnem smutku pro celý český národ.“^[3]

• Vláda Franze Thuna

• Obrázky, zvuky či videa k tématu František Antonín III. z Thun-Hohensteinu na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je František Antonín III. z Thun-Hohensteinu
• Rodokmen (Miroslav Marek)