František Cuřín

prof. PhDr. František Cuřín, DrSc.[1]
Narození30. ledna 1913
Bechyňská Smoleč
Úmrtí13. září 1988 (ve věku 75 let)
Praha
Povolánívysokoškolský učitel a jazykovědec
StátČeskoČesko Česko
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Tématačeština, dialektologie a onomastika
Významná dílaVývojové tendence současné spisovné češtiny a kultura jazyka (1981, společně s doc. Jiřím Novotným)
VlivyVladimír Šmilauer
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

František Cuřín (30. ledna 1913, Bechyňská Smoleč (u Tábora) – 13. září 1988, Praha) byl český vysokoškolský učitel a jazykovědec,[2] zabývající se v rámci oboru bohemistiky jak historií, vývojovými tendencemi a dialektologií českého jazyka, tak i českou toponomastikou.

Život a dílo

František Cuřín studoval na táborském gymnázium, kde i pod vlivem tamějšího filologa a učitele Josefa Straky (1876–1963)[3][4] obrátil svoji studijní pozornost k jazykovědě (např. místní toponomastice).[5] Následně vystudoval v 30. letech 20. století – jako žák indoevropeisty Oldřicha Hujera, slavisty Miloše Weingarta, bohemisty Emila Smetánky a bohemisty a onomastika Vladimíra Šmilauera – na Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, posléze se až do roku 1954, kdy se navrátil opětovně na univerzitu a započal pedagogicky působiti na Pedagogické fakultě UK, věnoval od svého ukončení univerzitního studia středoškolské učitelské dráze.[6]

Publikační činnost (výběr)

Dle Souborného katalogu Národní knihovny České republiky (NK ČR) je František Cuřín autorem těchto níže uvedených knih:

Česká dialektologie a toponomastika

  • Kapitoly z dějin českých nářečí a místních i pomístních jmen. 1. vyd. Praha: Universita Karlova, 1969. 150 S. (pozn.: 500 výtisků)
  • Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1967. 186 S. (pozn.: 500 výtisků)
  • Historický vývoj označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. 69 S. (pozn.: vydáno 800 výtisků)

Vývoj českého jazyka a slavistika

  • Cuřín, František; Cirklová, Marie. Základy slavistiky: určeno pro posluchače pedagogických fakult. České Budějovice: Pedagogická fakulta, 1981. 155 S. (pozn.: 700 výtisků)
  • Vývoj spisovné češtiny: vysokoškolská učebnice pro studenty filozofických a pedagogických fakult. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985. 180 S.
  • Cuřín, František; Novotný, Jiří. Vývojové tendence současné spisovné češtiny a kultura jazyka. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1974. 106 S.
  • Cuřín, František a kol. Vývoj českého jazyka a dialektologie: učebnice pro pedagogické fakulty. (několikero vydání)
    • (Pozn.: 2. vyd. Praha: SPN, 1971. 212 S.; 3. vyd. Praha: SPN, 1975. 212 S.; 4. vyd. Praha: SPN, 1977. 213 S.)

Výbor z uveřejněných článků

  • Stručná charakteristika prvních obrozeneckých gramatik. Práce z dějin slavistiky X, 1985. 191-198 S.[7]
  • Nejstarší obrozenecké divadlo a obrozenecká čeština. Naše řeč, ročník 68 (1985), číslo 5, 225-229 S.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Cuřín, František, 1913-1988 - Bibliografie dějin Českých zemí
  2. ↑ Osobnost: František Cuřín In: Příjmení.cz
  3. ↑ CLERCQ, Jan De; DESMET, Piet. Florilegium historiographiae linguisticae: études d'historiographie de la linguistique et de grammaire comparée : à la mémoire de Maurice Leroy. [s.l.]: Peeters Publishers 524 s. Dostupné online. ISBN 9789068315783. (francouzsky) 
  4. ↑ Badatelna.eu | Státní okresní archiv Tábor - Straka Josef, Dr.. badatelna.eu [online]. [cit. 2017-12-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-09. 
  5. ↑ ŠMILAUER, Vladimír. Šedesátiny Františka Cuřína. In: Naše řeč, ročník 56 (1973), číslo 2, 104-105 S.
  6. ↑ RACKOVÁ, Marie. František Cuřín sedmdesátiletý. In: Naše řeč, ročník 66 (1983), číslo 2, 96-99 S.
  7. ↑ Bachmannová, Jarmila. František Cuřín (1913—1986). In: Naše řeč, ročník 72 (1989), číslo 2, 101-102 S.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“