František Josef Battenberský

František Josef Battenberský
princ Battenberský
Princ z Battenbergu v roce 1897
Úplné jméno	František Josef Karel Alexandr Battenberský
Tituly	Jeho Jasnost princ
Narození	24. září 1861 Padova, Itálie Itálie
Úmrtí	31. července 1924 (ve věku 62 let) Territet, Švýcarsko Švýcarsko
Pohřben	Královské pohřebiště v Cetinje
Manželka	Anna Petrović-Njegoš
Potomci	bezdětný
Rod	Battenbergové
Otec	Alexandr Hesensko-Darmstadtský
Matka	Julie von Hauke
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Josef Battenberský (24. září 1861 – 31. července 1924) byl německý princ z morganatického rodu Battenbergů (vedlejší linie dynastie Hesenských).

Franz Joseph Karl Alexander Ludwig von Battenberg se narodil 24. září 1861 v italské Padově jako pátý a poslední potomek prince Alexandra Hesensko-Darmstadského a hraběnky Julie von Hauke. Jméno získal po svém kmotru Františku Josefovi I., císaři rakouském. V zemi svých předků, Německu však z důvodů neoblíbenosti^[zdroj?] morganatického rodu Battenbergů na tamním území nevyrůstal. Později ale, stejně jako jeho starší bratři, i František Josef vystudoval vojenskou akademii v Postupimi. Dětství trávil především v Itálii, Francii a málokdy ve Vídni a Londýně.

Rod Battenbergů byl výsledkem morganatického manželství, ale i přesto byli jeho členové velice uznáváni (především díky úzkým vazbám se Spojeným královstvím - Františkův bratr Jindřich Mořic se oženil s princeznou Beatrix, dcerou královny Viktorie). Battenbergové byli velice známí pro svůj dobrý vzhled, šarm, inteligenci a co je možná nejdůležitější, pro jistou politickou neutralitu, která jim vynesla mnoho prospěchu od členů ruské carské rodiny.

V roce 1878 zvolila bulharská elita a evropské mocnosti pod silným vlivem Ruského impéria Františkova bratra Alexandra I. Josefa knížetem obnoveného autonomního Bulharského státu. Během srbsko-bulharské války bojoval František Josef v prvním jízdním pluku bulharské armády jako velice úspěšný generál. Po vojenském převratu v roce 1886 byli František Josef i s bratrem Alexandrem zatčeni a nuceni uprchnout ze země. Po skončení revoluce a náhlé smrti Alexandra I. byl František Josef pokládán za hlavního následníka bulharského trůnu.^[zdroj?] Ten ale, na rozdíl od svých bratrů, projevoval větší zájem o akademické a vědecké vzdělání, než o vojenskou kariéru, a bulharský trůn odmítl.

Po odmítnutí bulharské koruny se František Josef začal plně věnovat svému akademickému vzdělání. V roce 1894 se na rodinné sešlosti v Londýně setkal s Consuelo Vanderbilt, dědičkou velké americké železniční společnosti, členkou prominentní zbohatlé americké rodiny Vanderbiltů. Okouzlen požádal Consuelo o ruku. Ta jej však odmítla a z nevysvětlitelných důvodů jím později hluboce opovrhovala, i přes nesouhlas své matky.

O dva roky později, v listopadu 1896 se František Josef během pobytu ve Francii u svého bratra Ludvíka Alexandra setkal s Annou Marií Antonií Petrović-Njegoš, princeznou černohorskou, dcerou knížete a později krále Černé Hory, Nikoly I. Petroviće-Njegoše. Anna jím byla údajně velmi okouzlena; František Josef také podlehl půvabu, šarmu a inteligenci slovanské princezny. Během podzimního odpoledne si malá skupinka, tvořená britskou královnou Viktorií Hannoverskou, kněžnou Alicí Battenberskou, princeznou Annou a Františkem Josefem a hrstkou dalších členů královských rodin vyrazila na projížďku do La Turbie, aby zhlédli tamější cameru obscuru. Jenže zatím co šli všichni do kabiny camery obscury, Anna s Františkem se nenápadně vytratili a již pár týdnů poté Františkův bratr Ludvík veřejnosti oznámil zasnoubení princezny Anny a Františka. Touto správou byla velmi potěšena královna Viktorie, členové ruské carské rodiny, ale především Annini rodiče.

Anna a František Josef dostali požehnání nejen Anniných rodičů, ale také od královny Viktorie a ruského cara Mikuláše II. a carevny Alexandry Fjodorovny. 18. května 1897 za přítomnosti celé černohorské královské rodiny a také mnohých významných zahraničních hostů se František Josef v Cetinje s princeznou Annou oženil. Tato svatba byla velkou slavnostní událostí, srovnatelnou se svatbou Annina nejstaršího bratra, černohorského korunního prince Danila Alexandra s vévodkyní Juttou Meklenbursko-Střelickou. Svatební obřady Anny a Františka byly dva, jeden pravoslavný a druhý protestantský. Jako symbol lásky ke své nové ženě přijal František Josef jméno Miomir, přestože nekonvertoval k pravoslavnému vyznání. Princezna Anna jej však do konce života neoslovoval jinak než jménem Franc.^[zdroj?]

Františkova žena Anna dostala od ruského cara věno jeden milion rublů, část peněz si s Františkem Josefem nechali, část Anna darovala své rodině a většina šla na stavbu jejich soukromých rezidencí na jihu Černé Hory a ve Švýcarsku.

Přestože se Anně s Františkem Josefem nikdy nepodařilo zplodit děti, jejich život byl naplněn láskou a spokojeností.^[zdroj?]

Necelý půlrok po svatbě byl František Josef jmenován generálním guvernérem na politicky neklidném řecko-tureckém ostrově Kréta, odkud se vrátil až v zimě. Toto odloučení bylo pro novomanžely velmi skličující.^[zdroj?] Po Františkově návratu žili novomanželé ve své nové vile v malé horské vesničce Mala Gorana na jihu Černé Hory, nedaleko města Ulcinj, kde žili krásným idylickým životem a rádi přijímali společnost tamějších venkovanů.^[zdroj?]

Před první světovou válkou se manželé přestěhovali do německého Darmstadtu, kde pobývali v zámečku Prinz Emils Garten. Avšak po začátku války jim Františkův strýc Ernest Ludvík doporučil zůstat v průběhu války mimo Německo. Anna s Františkem odešli tedy do Itálie na dvůr Anniny sestry princezny Eleny Alexandry, která jako manželka Viktora Emanuela III. byla italskou královnou. Avšak po vstoupení Itálie do války se manželé ocitli v trvalém exilu a usídlili se ve svém dvoupatrovém bytě ve Švýcarsku, kde František Josef pokračoval ve svém akademickém vzdělání a jistou dobu také působil jako přednášející profesor na soukromé vysoké škole. Po té spoustě cest po Evropě po odchodu z Černé Hory a po nákladných vyřizováních dokladů v exilu se Anna s Františkem Josefem ocitli ve značné finanční nejistotě. Avšak záchranou pro ně byl Annin umělecký talent.

Princ František Josef Battenberský zemřel 31. července 1924 v Territet nedaleko Montreux ve Švýcarsku. I když se s ním nikdy nesetkala, jeho neteř Edwina Mountbatten mu opakovaně během svého života posílala finanční příspěvky. Tak to pokračovalo i po Františkově smrti, kdy Edwina posílala peníze i jeho vdově Anně, a to až do Edwininy smrti v roce 1960.

František Josef byl pohřben na hřbitově v Montreux. V roce 2011 byly jeho ostatky převezeny na královské pohřebiště v Cetinje, kde odpočívá v bílé mramorové hrobce po boku princezny Anny.

• Královský vítězný válečný řád

Řád Petrovićů-Njegošů

Řád knížete Danila I.

Bathský řád

Řád železné koruny

Řád italské koruny

Řád svatého Jiří

Řád Františka Josefa

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Prince Francis Joseph of Battenberg na anglické Wikipedii a Franz Joseph von Battenberg na německé Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu František Josef Battenberský na Wikimedia Commons