František Karel Přehořovský z Kvasejovic

František Karel hrabě Přehořovský z Kvasejovic
Nejvyšší zemský sudí Českého království
Ve funkci: 1705 – 1717
Předchůdce	Jan Václav hrabě Vratislav z Mitrovic
Nástupce	Jan Arnošt hrabě Schaffgotsch
Prezident rady nad apelacemi
Ve funkci: 1704 – 1705
Předchůdce	Maxmilián Norbert hrabě Krakovský z Kolovrat
Nástupce	Jan Josef hrabě z Vrtby
Nejvyšší mincmistr Českého království
Ve funkci: 1689 – 1699
Předchůdce	Jindřich Burghard ze Schneidau
Nástupce	Petr Kokořovec z Kokořova
Narození	1645
Úmrtí	6. listopadu 1723 (ve věku 77–78 let) Praha
Titul	hrabě (1694)
Profese	úředník
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Karel hrabě Přehořovský z Kvasejovic (1644/1645 – 6. listopadu 1723 Praha^[1]) byl český šlechtic, právník, finančník a politik. Jako ambiciózní příslušník šlechtického rodu, nedávno uvedeného do panského stavu, a absolvent právnické fakulty, zastával od mládí funkce v ekonomické správě Českého království. V roce 1694 získal spolu s otcem hraběcí titul. Nakonec zastával úřad nejvyššího zemského soudce (1705–1717) a patřil k nejvlivnějším osobnostem v Čechách. Byl vlastníkem několika panství v různých částech Čech (Konopiště) a v Praze nechal postavit honosný palác (dnes Lobkovický) na Malé Straně. Kvůli vysokému zadlužení musel na nátlak věřitelů vyhlásit bankrot (1714) a v exekuci ztratil většinu majetku. Následným vyšetřováním vyšla najevo i zpronevěra státních financí a v roce 1717 byl odvolán i ze svých úřadů v zemské správě.

Životopis

Pocházel z českého šlechtického rodu Přehořovských z Kvasejovic, který byl původně měšťanskou rodinou v Táboře a v roce 1511 dosáhl nobilitace.^[2][3] Byl jediným synem Kryštofa Karla Přehořovského (†1695) a jeho manželky Lidmily, rozené Chrtové ze Rtína (†1662).^[4] František Karel studoval práva a filozofii na Univerzitě Karlově a poté absolvoval kavalírskou cestu po evropských zemích, doložený je například jeho pobyt na univerzitě v Sieně.^[5] Po návratu z cest se zapojil do státní správy a začal zastávat nižší úřady spojené především s hospodářskou správou a výběrem daní. V letech 1689–1699 byl nejvyšším mincmistrem Českého království a v roce 1694 byl spolu s otcem povýšen do hraběcího stavu. Poté byl viceprezidentem české komory (1699–1704)^[6] a v letech 1704–1705 krátce prezidentem apelačního soudu. Nakonec v letech 1705–1717 zastával funkci nejvyššího sudího Českého království.^[7]

Počátkem 18. století navázal přátelství s nejvyšším purkrabím Heřmanem Jakubem Černínem a spolu s ním patřil za vlády Josefa I. k nejvlivnějším osobnostem v Čechách. Byl také císařským komorníkem a skutečným tajným radou,^[8][9] z titulu svých zemských úřadů byl též členem sboru královských místodržících. Několikrát byl také pověřen zastupováním císaře na zasedáních českého zemského sněmu (1701, 1710–1711, 1713–1714).^[10] Zhruba od roku 1706 ohrožovala jeho postavení řada věřitelů, kteří si u zemských úřadů stěžovali na neplnění Přehořovského závazků. Úmrtím Heřmana Jakuba Černína ztratil mocného patrona v Čechách, a i když svým třetím sňatkem získal příbuzenské vazby na mocný uherský rod Pálffyů, nenašel zastání ani u dvora. Po vyhlášení bankrotu (1714) a exekučnímu prodeji statků následoval i pád v zemské správě. V roce 1717 byl odvolán z postu nejvyššího sudího a zbytek života strávil v ústraní.

Majetkové poměry a stavební aktivity

Po otci zdědil jen menší statky, teprve koncem 17. století jako zdatný finančník a spekulant začal budovat majetkové zázemí většího rozsahu. Spolu s druhou manželkou Julianou Doroteou koupil v roce 1695 panství Dobřejovice, k němuž byla v roce 1696 připojena Kamenice^[11] a několik dalších vesnic. V Dobřejovicích byl koncem 17. století postaven barokní zámek^[12], celé panství ale bylo v roce 1706 prodáno Karlu Arnoštovi z Valdštejna.^{[pozn. 1][13][14]} V roce 1700 si Přehořovský pronajal komorní panství Zbiroh, Točník a Králův Dvůr, které získal jako zástavu za půjčku 200 000 zlatých poskytnutou dvorské komoře.^[15]. Zde dal průchod svým podnikatelským aktivitám a v Dobřívi založil hamr.^[16] V roce 1701 koupil menší panství Petrovice u Prahy.^[17] Zde měl hospodářský význam především pivovar, který zásoboval řadu obcí v okolí Prahy. Největší akvizici podnikl v roce 1701, kdy za 221 000 zlatých koupil panství Konopiště od hrabat Sinzendorfů.^[18][19][20] Od Konopiště oddělil později několik vesnic, které prodal k tloskovskému panství Jeronýma Colloreda. Na zámku Konopiště zřídil velkou knihovnu^[21], k plánovaným stavebním úpravám konopišťského zámku ale nedošlo kvůli finančnímu úpadku. Význam panství se Přehořovský snažil zvýšit založením piaristické koleje v Benešově, kterou spolu s kostelem sv. Anny projektoval G. B. Alliprandi.^[22][23]

Přehořovský absolvoval rychlou kariéru v zemských úřadech i postup ve šlechtické hierarchii a počátkem 18. století zaměřil své úsilí na vybudování honosné rezidence v Praze, která by dostatečně reprezentovala jeho společenské postavení. Prostor pro výstavbu paláce získal po roce 1694 skoupením několika pozemků strahovského kláštera pod Petřínem. K projektu byl přizván G. B. Alliprandi, kterého Přehořovský souběžně zaměstnával v Benešově. Palác byl postaven v letech 1702–1704, práce na něm probíhaly ale ještě několik dalších let. Vzhledem k Přehořovského neskromným ambicím vznikl jedna z nejhodnotnějších objektů pražské palácové architektury v době baroka doplněný velkoryse koncipovanou zahradou.^[24] Budování paláce přišlo na 100 000 zlatých a díky pozdějšímu projednávání Přehořovského bankrotu jsou jmenovitě doloženi i nejobyčejnější řemeslníci, kterým hrabě dlužil za provedené práce v paláci.^[25]

Přibližně od roku 1706 se začaly objevovat stížnosti řady věřitelů na Přehořovského neschopnost splácet dluhy. Mezi věřiteli byli židovští bankéři, měšťané, zemští úředníci, ale i příslušnici nejvyšší šlechty (Adam František Schwarzenberg, Václav Norbert Oktavián Kinský, Jan Václav Vratislav z Mitrovic nebo již zmíněný Karel Arnošt z Valdštejna). Především z iniciativy největšího věřitele, bohatého úředníka dvorské komory Josefa Bartolottiho, došlo k vyhlášení konkurzu nad Přehořovského majetkem (1713). Ten se mezitím snažil zlepšit svou situaci přenecháním zástavního práva na Zbirohu a Točníku knížeti Janu Adamovi z Lichtenštejna (1711).^[26] V roce 1713 byl prodán pražský palác, získaná suma ale nestačila pokrýt požadavky věřitelů, a proto v roce 1716 došlo i na prodej Konopiště (v dražbě koupil panství Jan Josef z Vrtby za 300 000 zlatých).

Vysoké úvěrové zatížení nebylo v 18. století u šlechty ničím výjimečným a jen zřídka ohrožovalo společenské postavení jednotlivců. Jak bylo v té době obvyklé, Přehořovský sám poskytoval půjčky ze získaných úvěrů, takže i on byl věřitelem. Výše jeho dluhů byla nakonec vyčíslena na 340 000 zlatých, a protože jeho závazky vymáhaly i významné osobnosti v Čechách a u císařského dvora, jen těžko hledal konexe pro svou záchranu. Navíc došlo k odhalení jeho finančních spekulací na hranici zákona a obohacování ze státních zdrojů. Proto po vyhlášení bankrotu (1714) přišel nejen o majetek, ale i vysoké postavení v zemské správě (v roce 1717 byl odvolán z funkce nejvyššího sudího). K úhradě mu byla navíc předepsána částka 70 000 zpronevěřená z prostředků české komory.

Rodina

Byl třikrát ženatý a všechny tři sňatky mířily k posílení jeho společenského postavení. Poprvé se oženil s hraběnkou Annou Lamboyovou, dcerou císařského polního maršála Viléma Lamboye. Jeho druhou manželkou byla od roku 1694 hraběnka Juliana Dorothea Jörgerová z Tolletu (†1708) z hornorakouské šlechtické rodiny a byla dcerou Jana Quintina Jörgera z Tolletu (1624–1705), viceprezidenta dvorské komory a místodržitele v Horním Rakousku. Jejich manželství připomíná alianční erb nad vchodem piaristického kostela sv. Anny v Benešově.^[27] Potřetí se v roce 1711 oženil s hraběnkou Marií Annou Pálffyovou (1690–1756), dcerou polního maršála Jana Bernarda Pálffyho.^[28][29] Marie Anna po ovdovění žila ve Vídni jako dvorní dáma u císařovny-vdovy Amálie Vilemíny. Z druhého manželství pocházel jediný syn František Helfried (†1723), který však otce přežil jen o necelé dva měsíce. Zemřel na Štědrý den 1723 v Táboře a jím rod Přehořovských vymřel.

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

• URFUS, Valentin: Nejvyšší zemský sudí František Karel Přehořovský, barokní velmož, právník a ekonom v Čechách na počátku 18. století; Právněhistorické studie Nakladatelství Karolinum Praha, 1990; s. 194–208
• VALENTA, Aleš: Lesk a bída barokní aristokracie, Nakladatelství Veduta České Budějovice, Univerzita Hradec Králové, 2011; 291 s. ISBN 978-80-86829-62-3