František Michl

František Michl
František Michl (foto Jindřich Eckert)
Narození	9. srpna 1850 Korouhev u Poličky Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	2. srpna 1900 (ve věku 49 let) Korouhev u Poličky Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtí	rakovina
Povolání	lékař a pedagog
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Michl (9. srpna 1850 Korouhev u Poličky^[1] - 2. srpna 1900 tamtéž) byl český lékař, jeden z nejlepších pražských chirurgů. Začínal jako asistent profesorů Blažiny a Weisse. Roku 1883 jmenován docentem na české lékařské fakultě, r. 1891 profesorem. S profesorem Neureutterem zakládal Českou dětskou nemocnici na Karlově. Autor odborných článků, knižně vydal reportáž Z vědecké cesty. Uznávaný pro svůj přínos pacientům i studentům, vlídné vystupování a humanismus. Rozsáhlý majetek odkázal na dobročinné účely.

Život

Pocházel z obce Korouhev u Poličky. V dětství ztratil otce, ale výchova, které se mu dostalo od matky i na obecní škole, v něm zakořenila pracovitost, trpělivost, soběstačnost v chudobě i hlubokou křesťanskou víru.^[2]

Absolvoval gymnázium v Hradci Králové a lékařskou fakultu v Praze. Během studia pomáhal jako „fiškus“ či „elév“ profesoru Blažinovi — posluhoval u operací, psal chorobopisy, pomáhal asistentům apod. Roku 1874 získal doktorský titul a stal se asistentem profesora Blažiny ve Všeobecné nemocnici.^[3] Tento významný chirurg ale měl už svá nejlepší léta za sebou, ztrácel životní energii i zájem o své povolání. Větší inspirací pro Michla byl jeho nástupce Vilém Weiss, jemuž také dělal asistenta. Oba učitelé byli konzervativní, nedůvěřiví k inovacím; Michl naopak nové postupy studoval a snažil se je zavádět, i když jejich širší prosazení bylo nakonec zásluhou dr. Maydla.^[2] Vedle práce ve všeobecné nemocnici působil také jako asistent na gynekologii u profesora Strenga.^[3]

Roku 1883 se habilitoval jako docent, jeden z prvních na obnovené české lékařské fakultě. O rok později uskutečnil na stipendium pražské obce studijní cestu do Německa, Londýna, Edinburghu a Paříže.^[3] Svá pozorování pak shrnul do knihy Z vědecké cesty (1887).^[4]

Byl mimořádně aktivní. Po náročném dnu ve Všeobecné nemocnici nebo u Alžbětinek vedl mezi 18. a 20. hodinou večerní přednášky o chirurgii a pak ještě občas zadarmo prováděl operace v dětské nemocnici. Měl velkou snahu pomáhat, jak pacientům tak i studentům. Na svých přednáškách si dával velmi záležet na tom, aby si studenti jeho výklad zapamatovali. Zůstal svobodný, jeho největší mimopracovní zálibou bylo umění-malířství, zejména krajinomalba. České malíře podporoval i finančně.^[2]

2. prosince 1891 byl jmenován c. k. mimořádným profesorem chirurgie na české lékařské fakultě.^[5]

Společně s profesorem Neureutterem se zapojil do úsilí o založení samostatné české dětské nemocnice v Praze.^[6] 27. listopadu 1898 pronesl proslov při kladení základního kamene k její stavbě.^[7] Po smrti prof. Neureuttra (1899) byl jmenován ředitelem, jejího otevření se ale nedožil.^[5]

Neměl zájem stát se společenskou celebritou. Na rozdíl od jiných slavných chirurgů té doby, jako byli Karel Maydl a Alexandr Pavlík, ho nebylo vidět v divadle či restauraci, ale téměř všechen čas trávil u nemocných a studentů, často zadarmo.^[2] K jeho pacientům ale patřily i slavné osobnosti, jako např. Jan Neruda^[8] nebo novinář Josef Hubáček.^[9] Svou úspěšnou praxí velmi zbohatl. Za vydělané peníze zrekonstruoval rodný dům v Korouhvi, do kterého pak jezdil na léto. Podporoval také umělce a chudé. Byl dopisujícím členem Tovaryšstva lékařského ve Varšavě.^[2]

Zemřel na rakovinu krátce před padesátými narozeninami.^[2] Asi čtyři dny před smrtí se v Praze setkal s novináři z Národních listů, kteří pozorovali jeho špatný zdravotní stav. Poté odjel do rodné obce, kde zakrátko zemřel za příznaků perforativní peritonitidy (zánětu pobřišnice).^[5] Pohřben byl do rodinné hrobky. Zanechal rozsáhlou pozůstalost, z níž věnoval 100 tisíc korun spolku na výstavbu dětské nemocnice, 30 tisíc korun na opravu korouhevského kostela a další částky jiným dobročinným organizacím (nemocnice Alžbětinek, Ústřední matice školská, Národní jednota severočeská, Spolek českých mediků, Jednota pro dostavění chrámu sv. Víta aj.). Na jeho památku byla v korouhevském kostele vystavena jeho busta, kterou vytvořil sochař V. Schaff.^[2]

Dílo

František Michl přispíval do odborných časopisů (Časopis českých lékařů, Odborná pathologie a therapie).^[6] Známé byly například jeho články:^[5]

• O kamenech trubice močové
• Příspěvky k léčení pseudoarthros
• Zprávy lékařské z nemocnice Alžbětinek za léta 1865 až 1889
• O přišití jater bloudivých
• Nemoci vaječníků, část operativní

Výsledky stáže z roku 1884 v několika evropských zemích shrnul do knihy Z vědecké cesty (vydána 1887). Navzdory krátkému času (pobyt v zahraničí trval jen asi tři a půl měsíce) shromáždil bohatý materiál, popisující léčebné postupy, organizaci nemocniční péče a vysokoškolského studia, ale také postřehy z místní politiky a prostředí. Rozsah publikace je dokladem Michlovy pracovitosti a její obsah byl zajímavý pro odbornou veřejnost i laiky.^[4]

Další rozsáhlejší dílo, Všeobecná chirurgie, nedokončil.^[5]

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu František Michl na Wikimedia Commons
• Autor František Michl ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je František Michl