František Salzer

František Salzer
František Salzer (okolo roku 1960)
František Salzer (okolo roku 1960)
Narození30. srpna 1902
Sušice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí23. prosince 1974 (ve věku 72 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVinohradský hřbitov
Alma materPražská konzervatoř
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Salzer (30. srpna 1902, Sušice[1] – 23. prosince 1974, Praha[2]) byl český herec, režisér, pedagog a překladatel.

Rodina a život

Rodinné foto Sušice 1927 – František Salzer sedící vlevo ve světlém obleku

Narodil se v Sušici na Šumavě v rodině vrchního komisaře finanční stráže I. tř. Františka Salzera (1854–1935) a jeho choti Žofie, rozené Mottlové (1865–1942), jako nejmladší dítě v rodině. Staršími sourozenci mu byli sestry Marie (1888–1969) a Amálie (1895–1977) a bratr Ladislav, narozený v roce 1898, který se stal později majorem československé armády a tragicky zemřel v roce 1943.

Několik desítek let byl ženat s Marií (Evou), roz. Adamcovou (1895–1972), herečkou[3][4] a překladatelkou, dcerou pražského továrníka Adamce. Manželství bylo bezdětné, manželka zemřela náhle v roce 1972.

Rok po smrti své manželky vstoupil v závěru života ještě do druhého manželství s Eliškou Novotnou. Manželství trvalo necelý rok a on zemřel izolován od svých přátel a původní rodiny, od svého divadla a školy, nečekaně den před Štědrým dnem roku 1974 ve svém domě na pražské Ořechovce. Je pochován na Vinohradském hřbitově.

Hrob na Vinohradském hřbitově

Kromě divadla, kterému se po celý život věnoval, byl i vášnivým filatelistou a rovněž sběratelem umění (obrazy, grafika, plastiky). Po II. světové válce prodal dva činžovní domy ve Škrétově ulici v Praze, které obdržela jako věno manželka Eva, a získaný finanční obnos uložil do rozšíření své sbírky známek. Od třicátých let již bydlel ve svém domě na pražské Ořechovce. Léto často trávil mimo Prahu, na chatě v obci Felbabka, o kterou se dělil s hercem Otomarem Korbelářem. V meziválečném období navíc často cestoval po Evropě (Vídeň, Paříž, italská města, aj.); při opakovaných cestách do Paříže s dalšími pražskými umělci (např. J. Štěpničková, Václav Wasserman) obdivovali mj. představení v divadle M. Chevaliera (v roce 1939). Na Ořechovce se scházela umělecká společnost, divadelní a filmové hvězdy meziválečného a válečného období. S některými z tehdejších ženských hvězd navázal i úzké soukromé vztahy (Zorka Janů [5][6], Adina Mandlová [7], Jiřina Štěpničková, aj.).

Chata na Felbabce (okr.Beroun), kterou Salzerovi užívali společně s rodinou Otomara Korbeláře (foto kolem roku 1944)

Studium

Již jako student sušického gymnázia se výrazně zapojil do kulturního života města [8]. V roce 1924 absolvoval dramatické oddělení Pražské konzervatoře [9][10], kde byl žákem profesora Jaroslava Hurta [11], který sám patřil do roku 1925 k předním umělcům Národního divadla. Jaroslav Hurt vychoval i další známé herce a režiséry, např. Otomara Korbeláře, Jarmilu Horákovou, Miloslava Jareše či Jana Škodu. Ve dvacátých letech probíhala v pražských Holešovicích ve studiu „Legie malých" veřejná představení posluchačů a absolventů třídy J. Hurta, kterých se Salzer účastnil spolu s tehdejšími začínajícími kolegy, jako byli například Jiřina Šejbalová, Jiří Frejka, Bohuš Záhorský, Václav Trégl, výtvarníci František Zelenka, František Muzika a další. Již v době studií (1921–1924) působil také na scéně Národního divadla, jako jeden z členů "sboru elévů ND".

Divadlo

V sezóně 1924/1925 zahájil svoji hereckou dráhu v Olomouci. Společně s ním přišla do Olomouckého divadla i Eva Adamcová [12], jeho budoucí manželka. Zde působil až do roku 1930, přičemž v posledních letech pracoval i jako režisér a šéf činohry. Současně působil i jako rozhlasový herec [9]. Z Olomouce přešel do Vinohradského divadla a zde se stal v roce 1939 i vrchním režisérem.[13] Ve Vinohradském divadle pak působil až do roku 1945. Nastudoval zde přes 120 inscenací.[14] Zaměřil se zde především na komedie Williama Shakespeara, ale uváděl na scénu i hry dalších světových autorů (např. Oscar Wilde, Carlo Goldoni, G.B.Shaw, Friedrich Schiller, A. N. Ostrovskij, Stefan Zweig, Gerhart Hauptmann, aj.) a autorů českých (např. Viktor Dyk, V. K. Klicpera, Jiří Mahen, F. X. Svoboda, Fráňa Šrámek, Emil Synek, J. K. Tyl, aj. ), včetně tehdy soudobých mladých autorů (Frank Tetauer, Olga Scheinpflugová, aj.). Za svého působení na Vinohradech spolupracoval úzce z výtvarníků především s Františkem Zelenkou [15] a rovněž s Josefem Wenigem a Františkem Trösterem, získal pro spolupráci však i jako hosty např. Jana Zrzavého a Františka Tichého.

Městská divadla pražská měla kromě Vinohradského divadla od roku 1929 navíc i pobočnou scénu (Městské komorní divadlo) a od roku 1941 ještě dřívější divadlo D41 (přejmenované pak na Městské divadlo na Poříčí), jehož se František Salzer stal uměleckým šéfem poté, co byl nacisty uvězněn Emil František Burian a divadlo bylo přičleněno rozhodnutím Zemského úřadu k Městským divadlům pražským.[16] Jeho působení v období války byl následně přešetřováno disciplinární komisí odborové Rady divadelníků. Byla mu však vystavena dobrozdání herců a pracovníků divadla, mj. Jindřicha Plachty, přesto byl odsouzen k pokutě 10 000 Kčs.[17] Po válce se stal členem KSČ.

V letech 1945[18] až 1947 působil v Divadle 5. května, zprvu jako režisér a později i jako šéf činohry za odvolaného Antonína Kurše.[19] Od roku 1947 [20] působil v Národním divadle jako režisér činohry a to až do roku 1963, kdy odešel do důchodu a věnoval se pak již především pedagogické činnosti. V Národním divadle zahájil svoji činnost režií hry Noci hněvu od Armanda Salacroua, která měla premiéru v září 1947. V Národním divadle spolupracoval mj. s výtvarníky F. Trösterem a J. Svobodou, v jejichž výpravě byly uvedeny hry jako Bílá nemoc, Král Lear nebo Kupec benátský, se Zdeňkem Štěpánkem v hlavní roli.

Kromě režijní činnosti v Národním divadle vystupoval zde mezi lety 1918 až 1929 a pak znovu v letech 1947 až 1962 příležitostně v drobných rolích (po válce především ve hrách, které sám režíroval) [21].

Pedagogická činnost

Jeho pedagogická činnost zahrnovala profesorské působení na Pražské konzervatoři (k jeho žákům patřili např. Radovan Lukavský a Antonie Hegerlíková) a v roce 1945 ve spolupráci s Jiřím Frejkou, Františkem Trösterem a Josefem Trägrem připravoval založení divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze, kde poté působil až do své smrti, jako profesor, vedoucí katedry i děkan.[22] K jeho úspěšným žákům patřili mj. Jan Přeučil, Hana Maciuchová, Naďa Konvalinková, Milan Neděla, Miroslav Nohýnek, režisér Václav Hudeček, Ladislav Smoček a další.

Citát

„Salzer je nejen režisér, Salzer je i výborný pedagog. Je nekompromisní, nesleví nic, a veškeré debaty, které jsou teď při zkouškách v módě, odbude důrazným poukazem na styl představení a kompozici vztahů jednotlivých postav, vzájemně žijících a jednajících v daných situacích dramatu. Rád vzpomínám na tyto práce. František, dokonale připraven, objasňuje nám tenkrát ještě neobvyklou metodou moderní dnešní přípravy se sborem dramaturgů, reálných odborníků a celým štábem, který zahajuje první čtenou zkoušku, sám styl komedie, zaměření a cíl. A vychází to. U Františka měl člověk naprosté spolehnutí.“
— Vladimír Hlavatý [23]

Vybrané divadelní režie

Filmografie

Překladatelská činnost

Překlady vlastním jménem:

Překlady pod pseudonymem František Slánský nebo B. Slánský:[25]

  • 1931 Peter Hell: Dceruška
  • 1932 Lászlo Fodor: Ruleta
  • 1932 Ferenc Molnár: Labuť
  • 1932 Otto Bastian: Pařížský model
  • 1933 Ernest Enderline: Nová láska, nový život
  • 1934 H. J. Rehfisch: Tajemství lékařovo
  • 1934 Frederick Lonsdale: Manželství na zkoušku
  • 1935 Noel Coward: Padlí andělé

Rozhlasová činnost

Pedagogická činnost

Ocenění[9]

Divadelní a filmové osobnosti o Františku Salzerovi

Jaroslav Průcha

  • To tehdy do našeho repertoáru vrostla Durchova hra Kvas na Boleslavi k svatováclavskému miléniu. František Salzer, poučený z hilarovských režií, dokázal představení úderné, v tempu, v rytmu až překotné. Nic takového jsem neviděl ani na Kladně, ani v Osvobozeném. Salzer se ve škole i mimo ni v Praze hodně naučil. Uměl se dívat, uměl i brát, a křivdil bych mu, kdybych nepřiznal, že, ač mladý, už také dával.[26]

Hana Maciuchová

  • Ve druhém ročníku přišel pan profesor František Salzer, režisér Národního divadla, ten mi velmi pomohl. Působil dříve také v Olomouci, mluvili jsme spolu o mém městě. Citlivě mě nasměroval, navigoval, setřásl ze mě pochyby. Vysvětlil nám, že temperament je předpoklad a jak důležitá je herecká představivost.[27]

Adina Mandlová

  • Dodatečně jsem se soukromě dozvěděla od Fr. Salzera, šéfa divadla Na Poříčí, že mezi těmi, kdo mají být zbaveni vedoucích funkcí je šéf Městského divadla B. Stejskal, Fr. Salzer a dramaturg Dr. Frank Tetauer. Poněvadž všemi členy divadla byl Salzer považován za nejschopnějšího, a já sama jsem věděla přímo od něj – tehdy jsem se s ním soukromě stýkala – že by v divadle nezůstal, čímž bychom ztratili nejschopnějšího režiséra, pozvala jsem Dra Oehmkeho k sobě do bytu dne 10. XII. 1942 večer. On přišel a já této návštěvy jsem použila k intervenci za Salzera a Tetauera.[28]
  • Na podzim 1942 si mě pozval František Salzer, tehdy šéf divadla Na Poříčí, a nabídl mi roli v kuse, kterou pro mne napsala Vlasta Petrovičová–Neffová, moje kdysi velmi dobrá přítelkyně. Neměla jsem tehdy žádné filmové závazky, tak jsem s velkou radostí přijala a hned jsme začali zkoušet. ...Byl to velký kasovní úspěch, a protože kritika mě opět přijala velmi vlídně, začalo se uvažovat o mém dalším pohostinském vystupování v některém z Městských divadel.[29]

Jaroslav Marvan

  • Iniciátorem všeho byl František Salzer, režisér a po E. F. Burianovi šéf Divadla Na poříčí. Přes spojení této scény s Městskými divadly jí chtěl uchovat jistou nezávislost, aby Emil Burian, až se vrátí, nalezl soubor ve stavu, s nímž by mohl realizovat své zajímavé představy a nápady. Nicméně Salzer věděl, že musí soubor oživit a vyburcovat z útlumu po všech těch událostech kolem zatčení E. F. Buriana. Potřeboval proto nějakou populární osobnost. V té době jsem mu padl do oka a nabídl mi hostování, které nakonec způsobilo, že jsem odešel od Vlasty Buriana.[30]
  • No, a František Salzer se mnou sám začal zkoušet. Bylo pro mne svým způsobem vyznamenání, když jsem viděl, jaký má tenhle režisér zájem, aby představení dopadlo co nejlíp. Taky já jsem tušil, že by mi mohlo otevřít cestu do Městských divadel.[30]

Milan Neděla

  • Pan profesor Salzer patřil ke slavným režisérům Národního divadla a náš ročník měl to štěstí, že ho zažil jako profesora režisérů. Kromě již zmíněných Tomšovského a Hudečka patřili k jeho posluchačům např. Láďa Smoček, Míla Švarc, Honza Bartoš a my, všichni studující herectví.[31]
  • Možná, že si některý z tehdy přítomných diváků vzpomene ještě na naše blbnutí. Trvalo to jen ten jediný večer, ale my jsme se náramně bavili. Naštěstí se to pan profesor Salzer nikdy nedozvěděl. Byli jsme rádi, protože jsme ho milovali a protože jsme si ho vážili. Jeho velké režisérské srdce by bývalo asi velmi zklamáno a pohoršeno nad naší troufalostí.[32]

Jan Bor

  • ...František Salzer, úměrně vyvážený umělec, technicky bezpečný, osobitý svým sklonem k pointované režii dialogické i prostorové, dobře vyzbrojený svou hereckou minulostí, s živým smyslem pro uvolnění dramatických zdvihů, zřejmě se přiklánějící k oblasti soudobého dramatu civilního.[33]

Jan Port

  • Proto byl jmenován režisér František Salzer samostatným uměleckým šéfem tohoto divadla. František Salzer opravdu neobyčejně umělecky vyspěl, když mu byla dána příležitost plně se uplatnit, hned po nastoupení ředitele Jahna. Hlavně při „Literárním cyklu“ komorních her.[34]

Alena Kožíková

  • Mezi nové inscenace patřily i Dobře utajené housle Miroslava Horníčka……a Zweigova Ovečka chudého v režii legendy českého divadla Františka Salzera.[35]

Otomar Korbelář

  • Abych neodešel z Olomouce jako utržený od boudy, přemluvil jsem svého kolegu z konzervatoře a kamaráda Františka Salzera, aby šel do olomouckého divadla, že tam místo mne potřebují milovníka. Nejdřív nechtěl, že prý on není žádný „milas“, ale potom pochopil, že jako milovník začít musí. On však využil příležitost po svém – začal režírovat a udělal dobře.[36]
  • V třicátém roce se režisér František Salzer ujal režie hry amerických autorů Fultona Ourslera a Lowella Brentana „Pavouk“...Režisér Salzer přišel na nápad využít filmové projekce. Objednal techniku a pronajal na jeden den ateliér ve vinohradské pivovarské zahradě a tu scénu s kyticí a dítětem jsme tam velmi rychle natočili. Kritika i diváci nápad přijali s nadšením. Tak vidíte, předběhli jsme Laternu magiku o pěkných pár let...[37]

Bedřich Jahn

  • František Salzer byl mým věrným spolupracovníkem a nejlepším uměleckým rádcem.[38]
  • Režisér František Salzer byl v uznání své vynikající režisérské činnosti jmenován vrchním režisérem. Frant. Salzer působil v Městských divadlech od roku 1930 a při svých režijních kreacích kolísal z počátku mezi avantgardou a zjemnělým civilismem. Za mého ředitelství měl možnost umělecky se volněji vyvíjeti a vynikl zejména krásnou režií Shakespearova „Večera tříkrálového“, kteréžto představení pokládám režijně a umělecky nejdokonalejší z doby mého ředitelství...Vedle režie Shakespearova „Večera tříkrálového“ pokládám za jeho nejlepší umělecký výkon režii Wilderova „Našeho městečka“ v pátém literárním cyklu Komorního divadla, která jednomyslně celou divadelní kritikou byla uznána za umělecky nejhodnotnější.[38]

Ladislav Boháč

  • Národní divadlo angažovalo režiséra Františka Salzera. Po vystudování konzervatoře byl u nás Salzer krátký čas hereckým elévem, ale když viděl, že z toho jeho hraní moc slávy nekouká, odešel do Olomouce a tam se začal věnovat režii. Stal se z něho znamenitý moderní režisér. Později přešel do Vinohradského divadla, kde vytvořil představení vysoké úrovně. Národní divadlo si libovalo, že jeho získáním se vyplní mezera, která vznikla odchodem Jiřího Frejky. A první představení, které na našem jevišti inscenoval, nasvědčovalo, že tomu tak bude. Byla mu svěřena režie „Nocí hněvu“ Armanda Salacroua.[39]
  • „Noci hněvu“ citlivému, jemnému režisérovi Salzerovi přesně vyhovovaly...Inscenace se stala událostí. Salzer pronikl do dramatické a lidské plnosti díla, jevištně ji oslovil a dosáhl mistrovství, jak se to podaří jenom málokdy a málokomu. Divadlo mohlo být šťastno, že získalo takového režiséra. Škoda, že později – nikoli jen svou vinou – začal Salzer pracovat v duchu tehdejších, často schematických názorů na realistickou režii. Tato metoda už mu nebyla tak blízká, aby mohl vytvořit průkazná umělecká díla.[40]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Dálnopisem, poštou, telefonem. Rudé právo. 24. 12. 1974, s. 2. Dostupné online. 
  3. ↑ J.L.Fischer: Olomoucká činohra, In: Miroslav Rutte, Josef Kodíček: Nové české divadlo 1928–1929, vyd. Dr. Ot. Štorch-Marien, Aventinum, Praha, 1929, str. 110
  4. ↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str.  178, 649
  5. ↑ Lída Baarová: Života sladké hořkosti, 1991, str. 113
  6. ↑ Josef Škvorecký: Útěky - Lída Baarová, 2009, str. 22
  7. ↑ Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, 2006, str. 277–8 (Výslech Adiny Mandlové-Tůmové, Praha-Pankrác, 19.6.1945, Disciplinární komise Odborové rady divadelníků)
  8. ↑ Věra Holá–Tůmová: Omamná vůně líčidel (3), In: Sušické noviny 16/2010, 10.9.2010, str. 5
  9. ↑ a b c Kolektiv autorů Academia Praha: Národní divadlo a jeho předchůdci, 1988, str. 427
  10. ↑ Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 514
  11. ↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, 1981, str. 31
  12. ↑ Miroslav Rutte, Josef Kodíček: Nové české divadlo 1928–1929, vyd. Dr. Ot. Štorch-Marien, Aventinum, Praha, 1929, str. 109
  13. ↑ Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, 1984, str. 157
  14. ↑ V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 38
  15. ↑ J. M. Kvapil: Jaro Národního divadla 1945, vyd. Sirotčí, vdovský a podpůrný spolek členů Národního divadla v Praze, Praha, 1946, str. 186–193
  16. ↑ V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 37, 61, 130
  17. ↑ Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, 2006, str.289
  18. ↑ Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 69
  19. ↑ Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, 1984, str. 177
  20. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce - Divadlo a společnost 1945-1955, Academia, Praha, 2007, str. 131, ISBN 978-80-200-1502-0
  21. ↑ Oficiální stránky Národního divadla v Praze
  22. ↑ a b Kolektiv autorů: AMU 60. let (Publikace k 60. výročí založení AMU v Praze), 2006, str. 28
  23. ↑ Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 152
  24. ↑ Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 159
  25. ↑ V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 130–164
  26. ↑ Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str.  185–6
  27. ↑ Michaela Matuštíková: Já bych jenom děkovala (Hana Maciuchová vypráví o učitelích svého života ), In: týdeník Vlasta, 9/2008, str.  11
  28. ↑ Z výslechu svědkyně Adiny Mandlové–Tůmové před Disciplinární komisí Odborové rady divadelníků ve věznici na Pankráci dne 19.VI.1945, In:Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, vyd. Rybka Publishers, 2006, str. 274–5, ISBN 80-86182-51-7
  29. ↑ Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd.  Čs. filmový ústav, 1990, str. 116
  30. ↑ a b Jiří Tvrzník: Jaroslav Marvan vypravuje, vyd. Novinář, 1975, str. 124
  31. ↑ Petr Hořec, Milan Neděla: Rozpomínky, Goldstein & Goldstein, Praha, 1997, str. 36, ISBN 80-86094-12-X
  32. ↑ Petr Hořec, Milan Neděla: Rozpomínky, Goldstein & Goldstein, Praha, 1997, str. 37, ISBN 80-86094-12-X
  33. ↑ Jan Bor: Režie a herectví v Městském divadle, In: Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1932, str. 56–7
  34. ↑ Jan Port–Žuk: Inscenace sedmi sedmiletek, In: V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 37
  35. ↑ Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 164, ISBN 80-7243-121-8
  36. ↑ Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 56, ISBN 978-80-7388-552-6
  37. ↑ Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 114–5, ISBN 978-80-7388-552-6
  38. ↑ a b Bedřich Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Melantrich, Praha, 1940, str. 34
  39. ↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 198–9
  40. ↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 199

Literatura

  • Lída Baarová: Života sladké hořkosti, Sfinga, Ostrava, 1991, str. 113, ISBN 80-900578-5-3
  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 28, 37–8, 50
  • Bohumil Bezouška: Jak jsem proskotačil život, Lunarion, Praha, 1993, str. 174, 336, ISBN 80-85774-08-9
  • Bohumil Bezouška: Tajnosti zákulisí, vyd. Panton, 1977, str. 53, 66
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 139, 141, 143, 146, 156, 160, 227, 239–40, 254, 258
  • Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 145, 461, 462, 464, 514
  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 31, 86, 198–9, 249
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930 – 1945, Orbis, Praha, 1966, str. 260
  • František Cinger: Tiskoví magnáti Voskovec a Werich, Akropolis, Praha, 2008, str. 25, ISBN 978-80-7304-099-4
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 144, 155, 162, 171, 174, 218, 289, 291–2, 294, 329–30
  • František Černý: Kalendárium dějin českého divadla, Svaz českých dramatických umělců a Český literární fond, Praha, 1989, str. 76, ISBN 80-85096-02-1
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 351, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 221, 253, 255
  • František Černý: Pozdravy za divadelní rampu, Divadelní ústav, Praha, 1970, str. 73–4
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 65, 71, 117, 119, 123, 144, 368–370, 378–9, 409
  • Jindřich Černý: Jiřina Štěpničková, Brána, Praha, 1999, str. 114, 126, 131–2, 137, 143, 163, ISBN 80-7243-037-8
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 16, 28, 50–1, 88, 112,114, 131, 155–6, 159, 204, 211, 247–8, 290, 304, 307, 353, 408, 410, 413, 415, 454, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Jindřich Černý: Národní divadlo (1883 – 1983) – stručný průvodce sto lety jeho umělecké práce, vyd. Národní divadlo, Praha, 1983, str. 47, 53
  • Divadelní zápisník, ročník I, 1945 – 1946, Sdružení pro divadelní tvorbu v Umělecké besedě, Praha, 1946, str. 201, 425
  • Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 469–470
  • Vladimír Dostál: Opona se zvedá, vyd. Blok, 1973, str. 179–180
  • Antonín Dvořák: Jiří Plachý, Orbis, Praha, 1964, str. 66, 93, 101–4
  • Antonín Dvořák: Saša Rašilov, Orbis, Praha, 1965, str. 112, 125–6
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 215, 220–23, 245, 259, ISBN 80-207-0419-1
  • Adam Georgiev: Deník sestry Lídy Baarové, vyd. Petrklíč, 2007, str. 125, ISBN 978-80-7229-165-6
  • Jakub Hladký: Hana Maciuchová, Ethanum, Praha, 2011, str. 25, ISBN 978-80-904771-1-7
  • Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 85, 121, 127, 143, 148, 151–4, 157–9, 175–8
  • Šárka Horáková: Jan Přeučil, muž taktní k uzoufání, Alpress, Frýdek-Místek, 2007, str. 57, 62–3, 65, 67, ISBN 978-80-7362-511-5
  • Petr Hořec: Herecká ohlédnutí, Západočeské nakladatelství, Plzeň, 1977, str. 113, 184
  • Petr Hořec: Stanislav Neumann, Orbis, Praha, 1963, str. 60–61
  • Petr Hořec: Úsměvy paní Thálie, vyd. Daniel, 1992, str. 31
  • Petr Hořec, Milan Neděla: Rozpomínky, Goldstein & Goldstein, Praha, 1997, str. 30, 35-7, ISBN 80-86094-12-X
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 391
  • Igor Inov: Jak to všechno bylo, pane Werichu ?, XYZ, Praha, str. 127, ISBN 978-80-87285-09-1
  • Bedřich Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Melantrich, Praha, 1940, str. 8, 12–3, 19, 22–3, 25–7, 31, 33–46, 48
  • Kabinet pro studium českého divadla: Pražský divadelní almanach – 230 let Stavovského divadla, Institut umění – Divadelní ústav, Praha, 2013, str. 155, ISBN 978-80-7008-293-5
  • Jan Kačer: Jedu k mámě, Eminent, Praha, 2003, str. 60, 61
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 82, 122, 178, 262, 277, 367, 369, 371, 373, 417, 478–9, 484–6, 504, 508, 512, 525, 610, 619, 626, 628, 635, 649, 659, 665–7
  • Kolektiv autorů: AMU 60. let (Publikace k 60. výročí založení AMU v Praze), 2006, str. 28
  • Kolektiv autorů: Kniha o Národním divadle 1883–1963, Orbis, Praha, 1964, str. 61
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 427–8
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 220, 221, 321, 398
  • Miroslav Kouřil: O malém jevišti, Orbis, Praha, 1953, str. 217, 221, 251, 300, 320, 335
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 203–4, 214, 216, 225, 245, 247, 251, 253–7, 264, 290, 308
  • Antonín Král: Národní divadlo 1958 – 1961, Národní divadlo, Praha, 1961, str. 34, 56, 77, 122, 167
  • Kruh solistů MDP: Ročenka k jubileu Městských divadel pražských 1907–1937, Kruh solistů Městských divadel pražských, knihtiskárna Politika, Praha, 1938, str. 73
  • J. M. Kvapil: Jaro Národního divadla 1945, vyd. Sirotčí, vdovský a podpůrný spolek členů Národního divadla v Praze, Praha, 1946, str. 186–193
  • Petr Lotar: ...domov můj, vyd. Primus, Praha, 1993, str. 259–261, ISBN 80-85625-15-6
  • Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 116, 118, 121–2, 283-4
  • Jaroslav Marvan: Nejen o sobě, Melantrich, Praha, 1991, str. 336, 338, 144–5 (fotopřílohy)
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 274–5, 277–8, 289, ISBN 80-86182-51-7
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 15, 36–8, 61, 100, 106–8, 110, 130–164, 180
  • Mirek Novák: Jak jsme začínali, Koršach, Praha, 1994, str. 170, ISBN 80-900346-4-0
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 130
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, str. 159
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 259
  • Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, vyd. Divadelní ústav, Praha, 1975, str. 168, 178–181, 184–6, 259
  • Jaroslav Pucherna a kol.: Přijelo divadlo, vyd. Orbis pro Státní zájezdové divadlo, Praha, 1961, str. 15
  • Redakce umělecké správy divadla: Čtvrtstoletí Městského divadla na Král. Vinohradech, jubilejní sborník, vyd. Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1932, str. 21, 34, 44, 56, 89, 116, 135–7
  • Redakční rada: Jubilejní ročenka Kruhu solistů Městských divadel pražských 1946, Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1946, str. 29, 38, 145
  • Miroslav Rutte, Josef Kodíček: Nové české divadlo 1928–1929, vyd. Dr. Ot. Štorch–Marien, Aventinum, Praha, 1929, str. 105, 109–110
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová: Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 45, 50, 55–9, 61–2, 65, 69, 173–9, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Miloš Smetana: Jan Tříska, nakl. XYZ, Praha, 2004, str. 25, 154, ISBN 80-903399-5-6
  • Josef Škvorecký: Útěky – Lída Baarová, Československý spisovatel, Praha, 2009, str. 22, ISBN 978-80-87391-21-1
  • Zdeněk Štěpánek: Herec, vyd. Mladá fronta, 1964, str. 160–1 (fotopřílohy)
  • Arnošt Tabášek: Adina Mandlová – Fámy a skutečnost, vyd. Formát, 2003, str. 68, 72–3, 97, 119, 123, 133, ISBN 80-86718-16-6
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 45, 56, 72, 96, 100–103, 114–6, 150, 167, 266, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 157, ISBN 80-85837-35-8
  • Ladislav Tunys: Dobrák od kosti Jindřich Plachta, vyd. Ametyst, Praha, 2003, str. 169, ISBN 80-85837-43-9
  • Jiří Tvrzník: Jaroslav Marvan vypravuje, vyd. Novinář, 1975, str. 124–5
  • Jiří Tvrzník: Šest dýmek Františka Filipovského, vyd. Novinář, 1981, str. 267, 274, 281
  • Alena Urbanová: Vítězslav Vejražka, Orbis, Praha, 1963, str. 98–101
  • Pavlína Vajčnerová: Gustav Nezval...oči spíše sympatické, Brána, Praha, 2005, str. 80, 84, ISBN 80-7243-265-6
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 85, 125, 128–9, 132, 135, 138, 164–5, 170, 184, ISBN 80-207-0485-X
  • Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 24, 27, 92, 164, 199, 201, ISBN 80-7243-121-8
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 77, 209, ISBN 80-85625-19-9
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 157, 164, 188, ISBN 978-80-239-9603-6

Externí odkazy

děkani DAMU
Předchůdce:
Vladimír Adámek		František Salzer
1954–1955		Nástupce:
Josef Bezdíček
Předchůdce:
Josef Bezdíček		1958–1961Nástupce:
Antonín Dvořák
Předchůdce:
Antonín Dvořák		1963–1970Nástupce:
Jan Císař

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Felbabka chata 1944.JPG
Autor: photo by David Sedlecký, Licence: CC BY-SA 3.0
Felbabka (okres Beroun) - chata využívaná ve 30. a 40. letech 20.století společně rodinami herce Otomara Korbeláře a režiséra Františka Salzera (foto z roku 1944)
František Salzer - rodinné foto, Sušice r. 1927.JPG
František Salzer (sedící vlevo ve světlém obleku) - rodinné foto, Sušice r. 1927
Prof. František Salzer.JPG
prof. František Salzer
František Salzer hrob Vinohrady.JPG
Autor: David Sedlecký, Licence: CC BY-SA 4.0
Hrob českého divadelního režiséra Františka Salzera na Vinohradském hřbitově v Praze