František Viktor Mokrý

Prof. akad. mal. František Viktor Mokrý
Narození	8. dubna 1892 Praha Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	29. října 1975 (ve věku 83 let) Praha Československo Československo
Vzdělání	Akademie výtvarných umění v Praze
Alma mater	Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání	malíř, pedagog, teoretik umění
Manžel(ka)	Zdeňka Burghauserová (1920–1927)
Děti	Jarmil Burghauser
Příbuzní	Anna Köhlerová-Mokrá (sourozenec)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

František Viktor Mokrý (8. dubna 1892 Praha^[1] – 29. října 1975 Praha) byl český malíř, grafik, pedagog, redaktor a teoretik umění.

Absolvoval reálku v Praze a v letech 1910–1913 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesorů Emanuela Dítěte, Arnošta Hofbauera a Jana Preislera. Poté v letech 1913–1915 pokračoval ve studiu u profesora Preislera na pražské Akademii výtvarných umění a do roku 1917 k němu dojížděl na soukromé konzultace. Některé přednášky z teoretických předmětů absolvoval i na České vysoké škole technické a na Filozofické fakultě UK. Přátelil se s redaktorem časopisu Náš směr Josefem Vydrou, který Mokrého podporoval v jeho směřování k pedagogické práci. Roku 1920 se oženil se Zdeňkou Burghauserovou, absolventkou UPŠ a zakladatelkou a vůdčí osobností Kruhu výtvarných umělkyň. Měl s ní syna Jarmila, ale pro neshody se roku 1927 rozvedl a znovu oženil s knihovnicí Jarmilou Tejkalovou.^[2]

Pobýval ve Veltrusích a blízkém okolí, kde čerpal inspiraci ke své tvorbě. Často navštěvoval Terst (1912–1942), v letech 1912–1914 byl opakovaně v Dalmácii, Istrii, Dubrovníku, Mostaru, Sarajevu, Černé Hoře, Boce Kotorské. Roku 1923 podnikl studijní cesty do Paříže, Mnichova, Berlína, Hamburku. Prošel všemi význačnými moderními ateliéry v Paříži, kde se stýkal i s kralupským rodákem Jiřím Karsem. Po návratu se usadil v Praze - Bubenči.

V letech 1915–1942 působil jako středoškolský profesor v Klatovech, Plzni a 1942–1946 byl profesorem Střední průmyslové školy grafické v Praze. Byl vynikajícím odborníkem v oboru výtvarné pedagogiky i organizátorem, který zajišťoval mj. spolupráci se švýcarským centrem mezinárodní federace (FEA) pro kreslení a uměleckou výchovu. Roku 1928 byl generálním tajemníkem 6. mezinárodního kongresu pro kreslení a uměleckou výchovu v Praze.^[3]

V letech 1921–1935 byl členem výboru a 1923–1924 předsedou Výtvarného odboru Umělecké besedy.^[4] Byl výtvarným kritikem v různých denících a 1921–1925 redaktorem revue Náš směr. Přispíval články do časopisů Veraikon, Salon, Bibliofil, Estetická výchova, Náš směr, Umělecký list, Výtvarná výchova, Výtvarné snahy, Život a do novin Národní listy a venkov. Vyměňoval si korespondenci s Janem Zrzavým.^[5]

Po válce vstoupil do KSČ a roku 1946 byl jedním ze zakladatelů, od roku 1948 ředitelem Ústavu výtvarné výchovy Univerzity Palackého v Olomouci, kde zároveň učil figurální kresbu a malbu. V roce 1950 se prof. Mokrý stal obětí kádrové politiky a svého působení na olomoucké univerzitě se vzdal. V letech 1950–1958 byl pedagogem a později ředitelem Vyšší školy uměleckoprůmyslové v Praze a jednatelem Svazu kreslířů.^[6] Byl členem Umělecké besedy a poté Sdružení jihočeských výtvarníků, 11. února 1948 zakladatelem a prvním předsedou spolku Pražský Aleš (od roku 1950 Svaz českých výtvarných umělců, IV. středisko Aleš, 1957 Tvůrčí skupina Aleš). Roku 1952 se podílel na zřízení galerie a památníku Mikoláše Alše v Křižanech v místě, kde původně stával malířův rodný dům (vyhořel r. 1901). Po zrušení spolků roku 1956 marně protestoval proti zabavení jejich majetku. Po odchodu do důchodu roku 1958 v závěru svého života sepisoval své paměti.

Mezi jeho žáky na střední škole byli např. Jiří Mrázek nebo Miloš Nesvadba. K Mokrého životním jubileím uspořádal SČSVU v letech 1962 a 1972 souborné výstavy jeho díla.^[7]

Z díla F.V. Mokrého je ceněna především jeho předválečná tvorba. Jako krajinář portrétista a figuralista byl ve 20. letech představitelem neoklasicistní malby.^[8] Při založení spolku Pražský Aleš dával důraz na hodnotnou uměleckou práci a spolkovou příslušnost. Jen o něco později, roku 1949, byl autorem programu Spolku Aleš, který zavrhl buržoazní dekadentní formalismus a přiklonil se k socialistickému realismu. V 50. letech se přizpůsobil ideologickým požadavkům a maloval témata vyžadovaná režimem (např. Nástup strojů na poli). Ještě v době uvolnění politického útlaku na počátku 60. let viděl západní moderní umění jako zkomírající a do nihilismu upadající dekadentní zoufalství a v polovině 60. let se obracel k umění 19. století a francouzskému umění přelomu 19. a 20. století. Pražský Aleš zanikl na konci 60. let.^[9]

• Národní galerie v Praze
• České muzeum výtvarných umění
• Galerie hlavního města Prahy
• Galerie moderního umění v Hradci Králové
• Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
• Galerie výtvarného umění v Chebu
• Galerie výtvarného umění v Náchodě
• Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně
• Oblastní galerie Liberec
• Východočeská galerie v Pardubicích

• Život a dílo Jaroslava Čermáka, 219 s., Výtvarný odbor Umělecké Besedy, 1930 (s V. Černým a V. Náprstkem)
• O figurální kresbě podle živého modelu, podle sádry a předlohy, Praha 1939^[10]
• Alois Moravec, Česká grafická Unie, a.s., Praha 1940
• Josef Richard, František Marek, 62 s., Česká grafická Unie, Praha 1940
• Národ svým výtvarným umělcům, katalogy výstav, Praha 1940, Olomouc 1940, Praha 1942
• Bohumil Ullrych, Česká grafická Unie, Praha 1946
• Realismus v českém malířství, Orbis, Praha 1948
• Jaroslav Čermák, SNKLHU Praha 1953

• Jubilejní výstava Jaroslava Čermáka 1878–1928, 67 s., Výtvarný odbor Umělecké besedy 1928
• Obrazy Stanislava Ježka, Topičův salon, Praha 1940
• Cyril Chramosta: Souborná výstava obrazů, Salon výtvarné dílo, Praha 1942 (s R G Šimkem)
• Karel Tondl: Výstava olejů, temper, monotypů a kreseb, Galerie Hollar Praha 1943
• Ota Matoušek: Jihočeská krajina, Salon výtvarné dílo, Praha 1945
• Adolf A. Zahel: Krajinářský soubor z let 1913–1953, ALEŠ – Spolek výtvarných umělců moravskoslezských, 1953 (s F. Rysem)
• spoluautor – Aljo Beran: Výběr z díla 1932–1987, Oblastní galerie výtvarného umění v Olomouci 1987

• PAŘÍZKOVÁ ČEVONOVÁ, Jana. František Viktor Mokrý 1892–1975. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci, 2022. 364 s. ISBN 978-80-244-6246-2. 

• Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008), Sv. 1, s. 941, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
• Veronika Jurásková, Historie spolku Pražský Aleš (1946 – 1968) a tvorba jeho členů, dipl. práce, FF UP Olomouc 2011
• Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2002. Vyd. 1. IX. díl, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava 2002, s. 41
• Alena Kavčáková, František Viktor Mokrý – umělec a výtvarný pedagog, dizertační práce, FF UP Olomouc 1995
• Alena Kavčáková, František Viktor Mokrý, in: Anděla Horová (ed.), Nová encyklopedie českého výtvarného umění, Praha 1995, s. 529
• Alena Kavčáková, Prof. akad. mal. F. V. Mokrý – umělec a výtvarný pedagog, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Facultas Paedagogica, Aesthetica VII, Výtvarná výchova 6, 1991, s. 81–125
• Alena Kavčáková, K historii Ústavu výtvarné výchovy při Palackého univerzitě v Olomouci, in: Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Paedagogica, Aesthetica VII, Výtvarná výchova 6, 1991, s. 6–26
• Alena Kavčáková,Z poválečné korespondence F. V. Mokrého, in: Historická Olomouc a její současné problémy, Olomouc 1989, s. 243–257
• 2016–2019 Fakultní grant FPVČ František Viktor Mokrý (1892–1975). Osobnost umělce, organizátora a výtvarného pedagoga v kontextu evropské avantgardy 20. století (FPVC2016/12), hlavní řešitelka Alena Kavčáková

• Obrázky, zvuky či videa k tématu František Viktor Mokrý na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je František Viktor Mokrý
• František Viktor Mokrý v informačním systému abART
• Galerie Platýz: František Viktor Mokrý