František Vnouček

František Vnouček
Narození27. prosince 1903
Benešov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí24. června 1960 (ve věku 56 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Vnouček (27. prosince 1903 Benešov[1] – 24. června 1960 Praha) byl český herec a pedagog.

Život

V divadle působil profesionálně od roku 1925. Byl angažován v letech 1926 až 1930 v Českém divadle v Olomouci, v letech 1930 až 1932 v Osvobozeném divadle a od roku 1932 v Národním divadle v Bratislavě.[2] V roce 1934 jej odtud angažoval do pražského Divadla na Vinohradech umělecký šéf Dr.Jan Bor.[3] Zde pak působil až do roku 1945.[4] Po 2. světové válce úzce spolupracoval např. s E. F. Burianem. Byl výrazně levicově orientovaný a byl znám také coby velký propagátor sovětského divadelního umění. Stal se po Jindřichu Honzlovi redaktorem časopisu Sovětské divadlo.[5] Dne 25. února 1948 podepsal výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok podporující komunistický převrat.[6]

Vytvořil i několik desítek filmových rolí, z nichž patrně vůbec nejznámější je postava mladého středoškolského profesora Voříška ve známém filmu Cesta do hlubin študákovy duše.

Dle pamětí Nataši Gollové byl homosexuál.[zdroj⁠?!]

Ocenění

Divadelní role, výběr

  • 1926 G.B.Shaw: Svatá Jana, král Karel, divadlo v Olomouci, režie František Salzer
  • 1930 V+W: Sever proti Jihu, Buffalo Bill, Osvobozené divadlo, režie V+W
  • 1931 V+W: Golem, hvězdopravec Břeněk, Osvobozené divadlo, režie Jindřich Honzl
  • 1931 V+W: Don Juan a comp., Juan, Osvobozené divadlo, režie V+W
  • 1935 František Langer: Jízdní hlídka, Soukup, Divadlo na Vinohradech, režie Jan Bor
  • 1936 Vítězslav Nezval: Nový Figaro, titul.role, Komorní divadlo, režie Bohuš Stejskal
  • 1937 František Langer: Dvaasedmdesátka, Ludvík, Divadlo na Vinohradech, režie Bohuš Stejskal
  • 1946 Edmond Rostand: Cyrano z Bergeracu, Raguenau, D46, režie E. F. Burian
  • 1947 E. F. Burian (volně dle H.Ch.Andersena): Císařovy nové šaty, tovaryš, D47, režie E. F. Burian
  • 1948 E. F. Burian: Krčma na břehu, dělník Jan, D49, režie E. F. Burian
  • 1949 K. Simonov: Cizí stín, ředitel, D50, režie Ivan Weiss
  • 1951 Sergej Michalkov: Jarní vody, generálmajor, Déčko, režie E. F. Burian
  • 1951 M. J. Lermontov: Maškaráda, Arbenin, Déčko, režie E. F. Burian
  • 1952 Honoré de Balzac: Farář z Tours, farář Birotteau, Armádní umělecké divadlo (AUD), režie E. F. Burian
  • 1953 N. F. Pogodin: Muž s puškou, V. I. Lenin, AUD, režie E. F. Burian
  • 1955 J. P. Sartre: Holá pravda (Někrasov), šéfredaktor Palotin, obnovené D34[7], režie František Štěpánek

Odkazy

Reference

  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti Benešov
  2. ↑ Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih- a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 606
  3. ↑ V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd.Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 180
  4. ↑ V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 180
  5. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 384, ISBN 978-80-200-1502-0
  6. ↑ VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 327. 
  7. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 437, ISBN 978-80-200-1502-0

Literatura

  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 31, 44, ISBN 80-7023-118-1
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 66, 74–5, 77, 209, 211, 244–7
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 200, 240, 266
  • František Černý: Theater – Divadlo, Orbis, Praha, 1965, str. 119, 123
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 76–7, 128, 146, 171, 222–3, 303, 355, 384, 405, 410, 437–8, 474, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str. 597
  • Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 172, ISBN 80-207-0419-1
  • Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 127
  • Václav Holzknecht: Jaroslav Ježek & Osvobozené divadlo, SNKLHU, Praha, 1957, str. 114–7, 220–1
  • Bedřich Jahn: Pět let ředitelem Městských divadel pražských, Melantrich, Praha, 1940, str. 15, 31, 61
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 156
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 178, 224, 266, 367, 369, 402, 592, 597, 652
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 204, 251, 255–6
  • Adina Mandlová: Dneska už se tomu směju, vyd. Čs. filmový ústav, 1990, str. 91, 117, 125, 129
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 60, 135, 180
  • Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str. 80–82, 224–5
  • Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, str. 96–8
  • Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
  • Miroslav Rutte, Josef Kodíček: Nové české divadlo 1928–1929, vyd. Dr. Ot. Štorch–Marien, Aventinum, Praha, 1929, str. 110
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 52–4, 57, 194, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 38, 46
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 55, 181
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 46, 52, 208, 248, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 72, 125, 133, 148, ISBN 80-207-0485-X
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 51, ISBN 80-85625-19-9

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
František Vnouček 1935.jpg
František Vnouček, český herec