Franz Hruschka

Franz Hruschka
Narození	24. června 1900 Vídeň
Úmrtí	11. dubna 1982 (ve věku 81 let) Mnichov
Povolání	architekt
Příbuzní	Emanuel Hruška (bratranec)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Franz Hruschka, též Hruška (24. června 1900 Vídeň^[1] – 11. dubna 1982 Mnichov), byl česko-německý architekt a výtvarník.

Narodil se ve Vídni inženýrovi Johannovi Hruschkovi a jeho ženě Marii, rozené Havelkové, od čtyř let žil s rodinou v Praze. Ovládal tak češtinu stejně dobře jako němčinu, československé občanství získal však kvůli svému místu narození až v roce 1930. V roce 1932 si změnil jméno na Hruška.^[1] Byl bratrancem českého projektanta Emanuela Hrušky.^[2]

V roce 1923 absolvoval pražskou německou techniku a získal doktorát technických věd. Pracoval následně pro stavební firmu Bohumíra Kozáka,^[2] kde se seznámil s pozdějším spolupracovníkem Janem Šebánkem. Na počátku 30. let se osamostatnil a účastnil se četných veřejných soutěží, často spolu se Šebánkem, např. na budovu zemského úřadu v Bratislavě nebo civilního letiště na Ruzyni. Tyto návrhy se zpravidla nedočkaly realizace, Hruška se tak živil především menšími soukromými zakázkami. Spolupracoval i s architektem Adolfem Foehrem a společně s ním byl významným členem spolku německých architektů Gemeinschaft deutscher Architekten in der Tschechoslowakischen Republik (GDA);^[3] před válkou byl jeho místopředsedou. Na konci 30. let navrhl velký bytový dům v pražských Bubnech, pozdější Malý Berlín, kam se i s rodinou přestěhoval. Na Světové výstavě v New Yorku 1939 měl navrhnout interiér restaurace navazující na československý výstavní pavilon, avšak kvůli mnichovské dohodě z realizace sešlo.^[1]

Od roku 1940 byl kandidátem členství v NSDAP, patrně kvůli tlaku gestapa a možnosti pomáhat svému okolí.^[1] Během 2. světové války pracoval na pražských urbanistických projektech,^[4] mezi jiným na přijímací síni náměstka primátora ve Staroměstské radnici.^[5] V roce 1942 však musel svou kancelář zavřít a začít pracovat u říšské inspekce zbrojní výroby.^[1]

Po válce nebyl odsunut a bylo mu ponecháno československé občanství; byl mu však zabaven byt a zakázáno pracovat v pozici architekta. V dubnu 1946 se proto s transportem UNRRA přesunul do Mnichova, kde získal místo architekta u městského podniku pro správu a výstavbu obecních bytů; mezi roky 1949 a 1963 byl členem představenstva podniku. O rok později se k němu připojila i žena Christina a jejich děti, které do té doby zůstávaly v Praze. Jeho další osud není znám.^[1]

• neoklasicistní portál na nároží Staroměstského náměstí a Železné ulice v Praze na Starém Městě^[2]
• obytný dům pro Bohumíra Kozáka v Praze-Střešovicích (1927–1928)^[1][4]
• obytný dům pro Karla Duška v Praze-Bubenči (později portugalské velvyslanectví)^[1]
• obytný blok Malý Berlín v Praze 7-Holešovicích (1937–1939)^[2][4][6]
• dvě funkcionalistické vily v Praze-Braníku (Vlnitá 19, Na Usedlosti 11)^[2]
• poštovní úřad v Děčíně-Podmoklech^[1]

• 

  (c) Matěj "Dědek" Baťha, CC BY-SA 4.0
  Obytný blok Malý Berlín v Praze 7-Holešovicích
• 

  (c) Matěj "Dědek" Baťha, CC BY-SA 4.0
  Obytný blok Malý Berlín – detail fasády
• 
  Vila Bohumíra Kozáka v Praze-Střešovicích

• KERDOVÁ, Lenka. Malý Berlín ve Velké Praze. Řevnice: Arbor Vitae, 2022. 280 s. ISBN 978-80-7467-163-0. 
• LUKEŠ, Zdeněk. Splátka dluhu: Praha a její německy hovořící architekti 1900 – 1938. Praha: Fraktály Publishers, 2002. 217 s. ISBN 80-86627-04-7. Kapitola Franz Hruschka, s. 67–71. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Franz Hruschka na Wikimedia Commons