Franz Xaver von Schönaich

Franz Xaver von Schönaich
Ministr zeměbrany Předlitavska
Ve funkci: 9. dubna 1905 – 24. října 1906
Panovník	František Josef I.
Předseda vlády	Paul Gautsch, Konrad Hohenlohe, Max Wladimir von Beck
Předchůdce	Zeno Welsersheimb
Nástupce	Julius von Latscher
Ministr války Rakousko-Uherska
Ve funkci: 24. října 1906 – 20. září 1911
Panovník	František Josef I.
Předchůdce	Heinrich von Pitreich
Nástupce	Moritz von Auffenberg
Velitel 9. armádního sboru
Ve funkci: 1902 – 1905
Předchůdce	Hugo von Klobus
Nástupce	Julius von Latscher-Lauendorf
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál pěchoty (1908), polní zbrojmistr (1904), polní podmaršál (1895), generálmajor (1891)
Narození	27. února 1844 Vídeň Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	26. ledna 1916 (ve věku 71 let) Vídeň Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Hietzingský hřbitov
Alma mater	Tereziánská voj. akademie
Profese	politik
Ocenění	Řád železné koruny
Commons	Franz von Schönaich
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Franz Xaver svobodný pán von Schönaich (německy Franz Xaver Vinzenz Karl Freiherr von Schönaich) (27. února 1844 Vídeň – 26. ledna 1916 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. Jako absolvent vojenské akademie sloužil v c. k. armádě od roku 1862 a byl účastníkem několika vojenských tažení. Poté vystřídal službu u různých posádek, byl štábním důstojníkem a úředníkem na ministerstvu války. V letech 1902–1905 zastával funkci velitele armádního sboru v Josefově a v roce 1904 byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra. V letech 1905–1906 byl ministrem zeměbrany Předlitavska, pak v letech 1906–1911 rakousko-uherským ministrem války. V roce 1908 získal hodnost generála pěchoty a téhož roku byl povýšen do stavu svobodných pánů. Z funkce ministra války byl odvolán vlivem následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este a na podzim 1911 odeslán do penze.

Byl synem státního úředníka Franze Schönaicha (1790–1848), měl čtyři bratry, z nichž dva zemřeli v dětství.^[1] Ve věku deseti let nastoupil do kadetní školy v Hainburgu, od roku 1858 přešel na Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě.^[2] Do armády vstoupil v roce 1862 jako poručík k 11. praporu polních myslivců v Brucku. Zúčastnil se tažení v rámci dánsko-německé války v roce 1864 i bojů během prusko-rakouské války roku 1866, kdy byl účastníkem bitvy u Hradce Králové. Mezitím si v letech 1865–1867 doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni a v hodnosti nadporučíka byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu.^[3] V roce 1870 byl povýšen na kapitána a mimo jiné působil jako úředník na 5. oddělení ministerstva války.^[4] V roce 1878 se podílel na hladkém průběhu mobilizace během okupace Bosny a Hercegoviny. Téhož roku byl povýšen na majora (1878) a v následujících letech byl štábním důstojníkem u 24. pěší divize v Přemyšlu.^[5] Jako podplukovník (1882) byl přidělen přímo ke generálnímu štábu ve Vídni.^[6]

V roce 1885 dosáhl hodnosti plukovníka a stal se šéfem štábu 4. armádního sboru v Prešpurku.^[7] V letech 1887–1895 byl jako jeden z pobočníků přidělen k úřadu generálního armádního inspektora arcivévody Albrechta.^[8][9], mezitím byl k datu 1. listopadu 1891 povýšen do hodnosti generálmajora.^[10] V roce 1895 obdržel hodnost polního podmaršála a stal se velitelem 8. pěší divize v Innsbrucku.^[11] V roce 1899 nastoupil na post sekčního šéfa a zástupce říšského ministra války.^[12][13] V letech 1902–1905 byl velitelem 9. armádního sboru v Josefově.^[14][15] V této funkci byl k datu 1. května 1904 povýšen do hodnosti polního zbrojmistra.^[16]

Vrchol jeho kariéry nastal v roce 1905, kdy se za druhé vlády Paula Gautsche stal dodatečně ministrem zeměbrany. Post si udržel i v následující vládě Konrada Hohenloha a vládě Maxe Becka. Funkci zastával v období 9. dubna 1905 – 24. října 1906. Následně přešel na post ministra války Rakouska-Uherska, tedy představitele společné armády celé monarchie. Zde setrval od 24. října 1906 do 20. září 1911.^[17][15] Jako ministr války prosadil významnou generační obměnu na generálním štábu, z jehož čela byl odvolán císařův oblíbenec Friedrich von Beck-Rzikowsky. Následně úzce spolupracoval s nově jmenovaným náčelníkem generálního štábu Franzem Conradem. K datu 15. listopadu 1908 obdržel hodnost generála pěchoty.^[18] Spolu s Conradem se později stal překážkou ve vojensko-politických vizích následníka trůnu Františka Ferdinanda. Po naléhání následníka trůnu odstoupil z funkce ministra války koncem září 1911 a v armádě byl penzionován k datu 1. října 1911.^[19] Franz Conrad byl následně o dva měsíce později odvolán z úřadu náčelníka generálního štábu.^[20] Po odchodu z ministerského postu se Schönaich věnoval zejména za první světové války charitě v péči o vdovy a sirotky padlých vojáků.^[15]

Jako velitel armádního sboru obdržel v roce 1902 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[21] Od roku 1903 byl čestným majitelem 74. pěšího pluku dislokovaného v Liberci.^[22][23] V roce 1908 byl povýšen do stavu svobodných pánů (majestát vystaven císařem Františkem Josefem v Ischlu 1. října 1908).^[24] Během vojenské služby získal řadu vysokých vyznamenání, jako dlouholetý člen vlády obdržel ocenění i od zahraničních panovníků.^[25]

Zemřel ve Vídni 28. ledna 1916 a po pohřbu s vojenskými poctami ve Votivním kostele Božského Spasitele byl pochován v rodinné hrobce na hřbitově v Hietzingu.^[26]

• Vojenský záslužný kříž (1878)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1891)
• Řád železné koruny II. třídy (1895)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• Řád železné koruny I. třídy (1904)
• velkokříž Leopoldova řádu (1906)
• Vojenský jubilejní kříž (1908)
• velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1910)

• Řád pruské koruny I. třídy (Německo)
• Řád červené orlice II. třídy (Německo)
• Řád bílého orla (Rusko)
• velkokříž Řádu Isabely Katolické (Španělsko)
• velkodůstojník Nasavsko-oranžského řádu (Nizozemsko)
• velkokříž Leopoldova řádu (Belgie)
• velkokříž Řádu rumunské hvězdy (Rumunsko)
• velkokříž Řádu Spasitele (Řecko)
• Řád vycházejícího slunce I. třídy (Japonsko)
• velkokříž Řádu Albrechtova (Sasko)
• velkokříž Řádu württemberské koruny (Württembersko)
• Řád vycházejícího slunce I. třídy (1904, Japonsko)

V roce 1908 se oženil s Mathildou Gallovou (1844–1924), vdovou po bankéři Albrechtu Hillerovi. Z jejího prvního manželství pocházeli synové Karl a Johann,^[27] kteří byli Schönaichem adoptováni a na základě císařského diplomu užívali od roku 1909 jméno Hiller-Schönaich.^[28] Starší syn Karl von Hiller-Schönaich (1866–1936) působil ve státních službách a s titulem dvorního rady byl viceprezidentem zemské vlády v Salzburgu. K rodině patřil také Schönaichův nevlastní zeť c. k. polní podmaršál Artur Przyborski.

• Franz von Schönaich in: Österreichisches Biographisches Lexikon
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Franz Xaver von Schönaich na Wikimedia Commons