Fravitta

Fravitta
Narození4. století
Úmrtí402
Konstantinopol
Povolánímagister militum a politik
Nábož. vyznánípohanství
Funkceřímský konzul
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Flavius Fravitta také Fravittus[1] (? - 402/404?) byl germánský vůdce tervingských Gótů a člen vizigótské aristokracie, který sloužil v nejvyšších řadách východořímské armády jako magister militum.[2][3]

V 80. letech 4. století se na území Thrákie Gótové rozdělili na dvě znepřátelené skupiny. První skupinu, která vyznávala ariánské náboženství a samostatnost Gótů vedl Eriulf. Druhou skupinu Gótů, kteří chtěli zůstat věrni smlouvě s Východořímskou říší a přijmout římský způsob života vedl Fravitta, který stále uctíval pohanství.[4] V roce 391 při stolování s římským císařem Theodosiem I. došlo mezi znepřátelenými vůdci k hádce při níž Fravitta zabil Eriulfa,[3][2] před pomstou jeho doprovodu Fravittu ochránila císařova stráž. V roce 382 Vizigóti podepsali smlouvu s římským císařem Theodosiem I., podle kterého bylo Vizigótům povoleno žít v ústí Dunaje na území východořímské říše. Jako foederati poskytovali vojáky pro římskou armádu. Později se Fravitta oženil s římskou ženou z aristokratické společnosti, tím pomohl sobě i jeho lidu k asimilaci do římské společnosti.

V římské armádě byl loajální a dosáhl hodnosti Magister militum. S římskou armádou v roce 395 potlačil povstání na východě. Podle Zosima byl Fravitta zodpovědný za to, že osvobodil celý východ od Kilíkie do Fénicie a Palestiny před morem banditů.[5]

V roce 400 vedl vojsko východořímského císaře Arcadia do Thrákie proti ariánskému Gótovi Gainasovi, kterého porazil, při jeho pokusu proniknout z území Malé Asie.[6] Za odměnu požádal o svolení k uctívání pohanských bohů. Císař mu splnil jeho přání a zvolil ho konzulem v následujícím roce 401.[5] Po jeho konzulátu v roce 401 upadl v nemilost, hlavně kvůli intrikám ve funkci konzula. Imperiální politika vůči Gótům se změnila kvůli povstání Gainase. Fravitta byl následně obviněn ze zrady a popraven.[3]

Reference

  1. ↑ CREUZER, Georg Friedrich. Zur römischen geschichte und alterthumskunde [online]. Lipsko: Carl Wilhelm Leske, 1836 [cit. 2015-11-17]. Dostupné online. (německy) 
  2. ↑ a b HINDS, Kathryn. Goths (Barbarians! Series). New York: Marshall Cavendish, 2010. 80 s. Dostupné online. ISBN 9780761445166. Kapitola Gothic Generals, s. 44 a 49. (anglicky) 
  3. ↑ a b c http://referenceworks.brillonline.com/entries/brill-s-new-pauly/fravitta-e414670?s.num=55&s.start=40
  4. ↑ WOLFRAM, Herwig. History of the Goths. [s.l.]: University of California Press, 1992. 580 s. Dostupné online. ISBN 978-0520069831. Kapitola Forty-Yers Migration and Formation of the Visigoths, s. 147. (anglicky) 
  5. ↑ a b CAMERON, Alan. Barbarians and Politics at the Court of Arcadius. [s.l.]: University of California Press, 1993. 456 s. Dostupné online. ISBN 978-0520065505. Kapitola De Providentia and the Barbarians, s. 245 a 237. (anglicky) 
  6. ↑ BURNS, Thomas S. Barbarians Within the Gates of Rome: A Study of Roman Military Policy and the Barbarians, Ca.375-425 A.D. (1. vydání). [s.l.]: Indiana University Press, 1995. 444 s. Dostupné online. ISBN 978-0253312884. S. 345. (anglicky)