French Open

French Open
Tournoi de Roland-Garros
Court Philippe-Chatrier
Základní informace
Založeno	1891
Místo	Paříž (16. obvod) Francie
Dějiště	Stade Roland-Garros (od 1928)
Souřadnice	48°50′50″ s. š., 2°14′57″ v. d.
Povrch	červená antuka / venku (zahatahovací střecha centru)
Dotace	49 600 000 EUR
Období	květen a červen
Ředitelka	Amélie Mauresmová (2022–2024)[1]
Poznámka	jediný grandslam na antuce, považovaný za fyzicky nejnáročnější turnaj světa,[2][3]
Soutěže mužů	128 dvouhra (128 kval.) / 64 čtyřhra
Soutěže žen	128 dvouhra (128 kval.) / 64 čtyřhra
Smíšená soutěž	64 hráčů (32 párů)
Vítězové French Open 2023
Dvouhra mužů	Novak Djoković
Dvouhra žen	Iga Świąteková
Čtyřhra mužů	Ivan Dodig Austin Krajicek
Čtyřhra žen	Sie Šu-wej Wang Sin-jü
Smíšená čtyřhra	Miju Katová Tim Pütz
Grand Slam
Australian Open • French Open   Wimbledon • US Open
rolandgarros.com Některá data mohou pocházet z datové položky.

French Open, známý pod názvem Roland Garros (oficiálně francouzsky Les Internationaux de France de Roland Garros nebo Tournoi de Roland-Garros, také Mezinárodní mistrovství Francie v tenise), je druhý ze čtyř tenisových turnajů nejvyšší kategorie – Grand Slamu, každoročně hraný na přelomu května a června. Pojmenování získal po francouzském válečném letci Rolandu Garrosovi, který roku 1913 jako první přeletěl Středozemní moře. Úvodní ročník se konal v roce 1891 pod názvem Championnat de France. Až do počátku otevřené éry tenisu se v angličtině jmenoval French Championships. V sezóně 1968 byl pak turnaj jako první z grandslamů otevřen profesionálním tenistům, což odráží část „Open“ v názvu.

Od roku 1928 je dějištěm události osmihektarový tenisový areál Stade Roland-Garros ležící na území 16. městského obvodu Paříže v sousedství Buloňského lesíka.^[4] Představuje jediný ze čtyř nejvýznamnějších turnajů velké čtyřky hraný na otevřených antukových dvorcích. Největším z dvaceti tří kurtů je Court Philippe-Chatrier s kapacitou 15 tisíc diváků, jenž získal název po sportovním funkcionáři Philippu Chatrierovi. V roce 2020 byl opatřen zatahovací střechu. Druhý hlavní dvorec pro deset tisíc osob nese jméno Court Suzanne-Lenglen po tenisové legendě Suzanne Lenglenové a měl by být zastřešen pro letní olympiádu 2024. V březnu 2019 byl otevřen třetí stadion, Court Simonne-Mathieu pro 5 tisíc diváků, pojmenovaný po šampionce turnaje a člence hnutí odporu Simonne Mathieuové.^[5]

Grandslam je nejsledovanější francouzskou událostí ve světě.^[6][7] Pro pomalý antukový povrch, sedm kol a mužskou dvouhru na tři vítězné sety, je French Open považován za fyzicky nejnáročnější tenisový turnaj světa.^[8][9] V roce 2022 byl za stavu her 6–6 v rozhodující sadě všech zápasů zaveden tiebreak do 10 bodů, s nutností minimálně dvoubodového rozdílu.^[10][11]

Program zahrnuje soutěže mužské i ženské dvouhry, mužskou, ženskou a smíšenou čtyřhru, soutěže juniorů, legend a vozíčkářů. Na počest čtyř francouzských tenistů první poloviny 20. století označovaných jako „čtyři mušketýři“ získává vítěz mužské dvouhry Pohár mušketýrů. Vítězka ženské dvouhry je oceněna Pohárem Suzanne Lenglenové. V sezóně 2006 finanční odměny žen vyrovnaly prémie mužů.

Rafael Nadal získal mezi roky 2005–2022 rekordních čtrnáct trofejí, což znamená nejvyšší počet titulů z dvouhry jediného grandslamu. Jako první profesionální tenista rovněž vyhrál jeden turnaj čtrnáctkrát. Na Roland Garros se stal prvním startujícím s alespoň 100 vítěznými zápasy, i prvním hráčem historie, jenž podesáté obhájil titul z jediného grandslamu. Rekordmankou v ženské dvouhře se stala Chris Evertová se sedmi trofejemi.

Název

Oficiální název grandslamu ve francouzštině zní „Les internationaux de France de Roland-Garros“, ve zkrácené podobě pak „Tournoi de Roland-Garros“. Běžnými názvy jsou anglický „French Open“ a případně také jednoduchá mezinárodně používaná forma „Roland Garros“. Ve francouzštině je spojovník do jmen vkládán po úmrtí osoby, a proto korektní forma zápisu jména letce je „Roland-Garros“.^[12] Malá encyklopedie tenisu uvádí český název grandslamu ve formě „Mezinárodní mistrovství Francie“.^[13]

Historie

Championships éra

1891–1924: Uzavřený šampionát

Na první ročník grandslamu, který se uskutečnil v roce 1891, měli přístup pouze hráči registrovaní ve francouzských tenisových oddílech. Mezi ně patřil také Brit H. Briggs, jenž si odnesl debutovou výhru. Počátečnímu období dominoval Francouz Max Decugis s rekordními osmi amatérskými tituly. Název turnaje zněl Championnat de France. V angličtině se používal překlad „French Championships“. Premiérový ročník ženské části proběhl v roce 1897 a vítězkou se v prvních třech letech stala Francouzka Adine Massonová, která získala celkem pět titulů.

Uzavření soutěží výlučně pro tenisty francouzských klubů trvalo do roku 1924. V této počáteční fázi se dějištěm konání staly postupně čtyři lokality:

• Île de Puteaux v Puteaux – hrálo se na pískovém povrchu se štěrkovým podkladem
• Racing Club de France v pařížském Buloňském lesíku – hrálo se na antuce
• Société Athlétique de la Villa Primrose v Bordeaux – ročník 1909, hrálo se na antuce
• Tennis Club de Paris, v pařížské čtvrti Auteuil – hrálo se na antuce

Současně s tímto turnajem se v období 1912–1914 a v letech 1920, 1921 a 1923, konala na antukových dvorcích Stade français v Saint-Cloud druhá tenisová soutěž World Hard Court Championships (WHCC; česky Mistrovství světa na tvrdých dvorcích). Roku 1922 proběhla její soutěž v Bruselu. Někdy je právě tento turnaj považován za skutečného předchůdce druhého grandslamu sezóny, protože byl od počátku otevřen i zahraničním tenistům. Dvakrát tuto událost vyhrála novozélandská světová jednička Tony Wilding (1913, 1914), a později také první hráč světa Američan Bill Tilden (1921). V roce 1924 již WHCC neproběhl v důsledku konání pařížských letních olympijských her.

1925–1945: Otevření světu a čtyři mušketýři

V roce 1925 byl Championnat de France poprvé otevřen i zahraničním amatérským tenistům. V letech 1925 a 1927 se uskutečnil na antukových dvorcích Stade français v Saint-Cloud, kde se předtím odehrávalo Mistrovství světa na tvrdých dvorcích. Roku 1926 turnaj hostil Racing Club de France v Buloňském lesíku, tedy místo, na němž se v předchozích letech konal uzavřený francouzský šampionát.

Po francouzském vítězství „čtyř mušketýrů“ – René Lacosta, Jeana Borotry, Henri Cocheta a Jacquese Brugnona, nad družstvem Spojených států v Davis Cupu 1927 konaném ve Filadelfii, se Francouzi rozhodli rychle vybudovat nový sportovní areál, na kterém by obhajovali ve vyzývacím finále salátovou mísu. Tak vznikl záměr vzniku Tenisového areálu Rolanda Garrose, který byl otevřen již v roce 1928 ve čtvrti Autiel na jihu Paříže. Od tohoto data se v něm každoročně koná grandslam French Open, do roku 1968 hraný pod názvem French Championships.^[15] Pojmenování tenisový areál získal po francouzském letci Rolandu Garrosovi, který 23. září 1913 jako první přeletěl Středozemní moře a poté se účastnil v roli bojového pilota první světové války.

Antukový povrch na dvorcích je relativně pomalý, což vede k možnosti rozvinutí obranného stylu hry. Vítězové jsou obvykle vnímání jako nejlepší tenisté na antuce pro dané období.^[16] Turnaj se neuskutečnil v obdobích první (1915–1919) a druhé světové války (1940–1945). Ve vichistickém režimu byl v letech 1941–1945 hrán turnaj Tournoi de France, tenisové mistrovství uzavřené jen pro francouzské tenisty, jehož dvojnásobným šampiónem se stal Bernard Destremau a třikrát na něm triumfoval Yvon Petra. Francouzská tenisová federace jej však nezahrnuje do historie grandslamu.^[17]

Ve dvacátých letech ovládli mužské soutěže čtyři mušketýři, přesto se žádnému z nich nepovedlo titul obhájit. Francouzskou dominanci přerušil v roce 1933 Australan Jack Crawford. Do roku 2013 pak grandslam vyhráli pouze dva další domácí hráči, a to v roce 1946 Marcel Bernard, který v pětisetové finálové bitvě porazil československého tenistu Jaroslava Drobného, a podruhé roku 1983 Yannick Noah po výhře nad Švédem Matsem Wilanderem.

Ve třicátých letech byli hlavními postavami grandslamu Crawford, Němec Gottfried von Cramm a Brit Fred Perry. Roku 1938 zvítězil v boji o titul nad Čechoslovákem Roderichem Menzelem první Američan Don Budge, jenž danou sezónu také získal premiérový čistý grandslam v historii tenisu.

Mezi ženami se ve dvacátých letech prosadila Francouzka Suzanne Lenglenová se šesti tituly, následována čtyřmi výhrami Američanky Helen Willsové Moodyové a v letech 1935–1937 třemi trofejemi Němky Hilde Krahwinkel Sperlingové.

1946–1967: Dominance Australanů a Američanek

První dva ročníky pařížského grandslamu konané po druhé světové válce, v letech 1946 a  1947, se hrály až po londýnském Wimbledonu, jako třetí událost ze čtyř.

(c) I, Steff, CC BY 2.5

V roce 1947 získal titul Maďar Jozsef Asboth a v 50. letech se mezi hlavní osobnosti zařadil československý tenista, jenž později získal egyptské občanství od krále Farúka, Čech Jaroslav Drobný. Po finálových nezdarech z let 1946, 1948 a 1950, vyhrál následující dva ročníky 1951 a 1952. V roce 1953 pak v semifinále nestačil na nastupujícího australského tenistu Kena Rosewalla, který se stal v osmnácti letech a sedmi měsících věku, do té chvíle nejmladším vítězem French Championships.

Ženskou část v poválečné etapě ovládly Američanky, když si v letech 1946–1960 připsaly vítězství Margaret Osborneová duPontová, Patricia Canningová Toddová, Doris Hartová, Shirley Fryová Irvinová, Maureen Connollyová Brinkerová a konečně v roce 1960 tuto zámořskou šňůru zakončila Darlene Hardová. V roce 1958 se Maďarka Zsuzsa Körmöczyová stala vůbec nejstarší šampiónkou pařížské události, když vyhrála ve věku třiceti tří let a devíti měsíců.

Od roku 1956 následovalo třináctileté období dominance australských hráčů, které po titulech Roye Emersona, Rosewalla a Freda Stolla v roce 1969 titulem završil Rod Laver, který v dané sezóně získal druhý čistý grandslam v mužském tenisu. Nesnadné soupeře Australanů v této éře představovali Ital Nicola Pietrangeli a Španěl Manuel Santana, oba se dvěma vítězstvími.

V šedesátých letech si mezi ženami po dvou titulech připsaly Australanka Margaret Courtová a Britka Ann Haydonová-Jonesová.

Open éra

V sezóně 1968 došlo k otevření turnaje pro profesionály a od tohoto roku název grandslamu zní French Open.

Protože otevření Australian Open proběhlo až v roce 1969, stal se French Open 1968 historicky prvním grandslamem, na němž mohli startovat profesionální hráči. Tento ročník vyhrál Australan Ken Rosewall, jenž v boji o titul zdolal krajana Roda Lavera. Ve finále ženské dvouhry triumfovala americká tenistka Nancy Richeyová, na jejíž raketě ve finále skončila Haydonová-Jonesová. V roce 1969 pak potřetí triumfovala Margaret Courtová, která v dané sezóně zkompletovala jako první tenistka otevřené éry čistý grandslam ve dvouhře. Celkově pařížskou dvouhru vyhrála pětkrát (z toho 3× v otevřené éře).

70. a 80. léta: Nástup Borga a opět Američanek

Od počátku sedmdesátých let, po ukončení australské nadvlády, se začali prosazovat evropští tenisté. Dva tituly v řadě si připsal československý hráč Jan Kodeš, následován Španělem Andrésem Gimenem, který se v roce 1972 stal ve věku třiceti čtyř let a deseti měsíců, vůbec nejstarším vítězem French Open v historii. Od roku 1974 nastala dominantní etapa Švéda Björna Borga, jehož šest trofejí nasbíraných do roku 1981 dokázali přerušit pouze Ital Adriano Panatta (1976), jenž ho porazil v prvním kole a Argentinec Guillermo Vilas (1977). Osmnáctiletý Börg se vítězstvím v roce 1974 stal nejmladším šampiónem turnaje, když překonal věkový rekord Rosewalla.

Tiebreak do 7 bodů byl zaveden v roce 1973. Do roku 2022 se nehrál v rozhodující sadě zápasů,^[18] kdy všechny rozhodující sady za stavu her 6–6 začala uzavírat zkrácená hra do 10 bodů.

Od sezóny 1972, kdy titul získala Billie Jean Kingová, nastoupila druhá perioda dominance amerických tenistek, která skončila až rokem 1986. Během této etapy vytvořila rekord v počtu sedmi titulů Chris Evertová, dvě výhry zaznamenala také Martina Navrátilová, která již v Paříži startovala s americkým občanstvím. Od roku 1987 se prosazovaly Evropanky, nejvíce pak Němka Steffi Grafová s šesti vítězstvími, která v roce 1988 navíc dosáhla na čistý grandslam.

Tři tituly v osmdesátých letech přidali Švéd Mats Wilander a Čech Ivan Lendl. V roce 1989 se stal vůbec nejmladším mužským vítězem dvouhry na jakémkoli Grand Slamu Američan Michael Chang, když ve věku sedmnácti let a tří měsíců dokázal nejdříve ve čtvrtém kole porazit světovou jedničku Lendla v pětisetové bitvě, v níž už prohrával 0–2 na sety. Ve finále opět v pěti dějstvích zdolal Švéda Stefana Edberga. Překonal tak věkový rekord Matse Wilandra, který Roland Garros 1982 vyhrál v sedmnácti letech a devíti měsících.

Od 90. let: Úspěch Evropanů – Nadal a Heninová

V devadesátých letech získali dva tituly za sebou Američan Jim Courier a Španěl Sergi Bruguera. Následovaly tři vítězství světové jedničky Gustavo Kuertena, prvního brazilského vítěze turnaje.

Od začátku nového milénia začala španělská éra, kdy po výhrách Alberta Costy a Juana Carlose Ferrera, přišlo do roku 2012 sedm titulů Rafaela Nadala, jehož dominanci od sezóny 2004 přerušil pouze v roce 2009 Švýcar Roger Federer, který tím doplnil sbírku titulů ze všech čtyř grandslamů. V roce 2012 pak Nadal sedmou výhrou překonal Borgův rekord a současně vyrovnal nejvyšší počet vítězných grandslamů ve dvouhře z jediného turnaje, když se zařadil po bok sedmi wimbledonských výher Američana Peta Samprase (později se k nim přidal i Roger Federer, který v to samém roce posedmé vyhrál Wimbledon).

Čistý grandslam v sezóně 1997 unikl Švýcarce Martině Hingisové, když vyhrála tři zbylé grandslamy, ale ve finále French Open 1997 odešla poražena od Chorvatky Ivy Majoliové a nikdy singlový titul na turnaji nezískala. V devadesátých letech dosáhla hattricku – tří výher v řadě Jugoslávka Monika Selešová. Při prvním z nich v roce 1990, kdy jí bylo šestnáct let a šest měsíců, se stala nejmladší vítězkou celé historie French Open.

V sezóně 2002 vyhrála dvouhru Mary Pierceová, první Francouzka od titulu Françoise Durrové z roku 1967. Do konce první dekády nového tisíciletí se nejvýraznější postavou ženské části Roland Garros stala belgická světová jednička Justine Heninová, která triumfovala celkem čtyřikrát, z toho třikrát v řadě. French Open 2011 pak vyhrála Číňanka Li Na a stala se historicky prvním tenistou z asijské země, jenž dokázal vyhrát dvouhru na jakémkoli grandslamu. Maria Šarapovová si připsala v roce 2012 první titul a jako desátá žena historie tenisu zkompletovala kariérní Grand Slam. Druhou trofej přidala o dva roky později po vítězství nad Simonou Halepovou.

Rafael Nadal se finálovou výhrou nad Davidem Ferrerem v roce 2013 stal prvním mužem historie, kterému se podařilo jediný grandslam vyhrát osmkrát. Serena Williamsová na stejném ročníku triumfovala podruhé, když titul získala po 11 letech, což představovalo nejdelší prodlevu mezi dvěma grandslamovými vítězstvími v open éře. V následujícím ročníku 2014 vylepšil Španěl svůj rekordní zápis, když získal devátou trofej poté, co ve finále zdolal Djokoviće. Od prvního startu v roce 2005 prohrál během dalších jedenácti odehraných ročníků dva zápasy – v osmifinále 2009 se Švédem Söderlingem a ve čtvrtfinále 2015 s Djokovićem, když ze 70 zbylých klání vyšel vítězně.^[19] V ženském deblu 2014 dosáhla na premiérovou trofej z pařížského grandslamu asijská dvojice, kterou tvořily čínská světová jednička Pcheng Šuaj a tchajwanská druhá hráčka žebříčku Sie Šu-wej. Novak Djoković v roce 2016 zkompletoval jako osmý tenista kariérní Grand Slam, stal se třetím hráčem, který vyhrál čtyři majory v řadě.^[20] a jako první vydělal na odměnách více než 100 milionů dolarů, když hranici překonal postupem do čtvrtfinále.^[21] Druhou španělskou šampionkou z dvouhry se ve stejném ročníku stala nastupující světová dvojka Garbiñe Muguruzaová.^[22] Premiérový titul na majorech v roce 2018 vybojovala Rumunka Simona Halepová. Poprvé od roku 1992 tak v obou singlových soutěžích zvítězili světové jedničky.^[23]

French Open 2020 probíhal kvůli pandemii covidu-19 na přelomu září a října s hygienickými omezeními. Premiérově od roku 1947 byl hrán mimo tradiční jarní termín a sezónní grandslam poprvé v historii uzavřel. Maximální denní návštěvnost byla snížena na tisíc diváků a smíšená soutěž zrušena.^[24] Rafael Nadal na něm od roku 2017 získal čtvrtou trofej v řadě. V Paříži se stal prvním tenistou s alespoň 100 vyhranými zápasy a po Federerovi celkově druhým mužem na jednom z majorů. Představoval rovněž prvního muže otevřené éry, který počtvrté triumfoval na grandslamu bez ztráty setu a prvního tenistu historie, jemuž se podařilo podesáté obhájit titul z jediného grandslamového turnaje.^[25][26][27] Titul z ženské dvouhry si v roce 2021 odvezla Češka Barbora Krejčíková, která jako šestá pařížská šampionka v řadě vybojovala na Roland Garros premiérový singlový grandslam. Navíc se stala první hráčkou od Mary Pierceové z roku 2000, jež triumfovala během jednoho ročníku i ve čtyřhře.^[28] V roce 2022 Nadal navýšil vlastní rekordy, když vyhrál počtrnácté dvouhru a jako první muž získal 22. grandslam.^[29] Třetí trofejí v roce 2023 se Srb Novak Djoković stal prvním mužem s dvaceti třemi grandslamy z dvouhry a jako první potřetí zkompletoval kariérní grandslam. Ve 36 letech a 20 dnech vyhrál rovněž jako nejstarší šampion.^[30] Sedmnáctou účastí ve čtvrtfinále překonal Nadalův rekord.^[31]

Stade Roland-Garros

Tenisový areál Stade Roland-Garros (česky Stadion Rolanda Garrose nebo Tenisový areál Rolanda Garrose) leží v 16. městském obvodu Paříže u Buloňského lesíka.^[32] První ročník Roland Garros se v něm odehrál v roce 1928. Po modernizaci z přelomu druhé a třetí dekády 21. století má 18 kurtů s hlavními stadiony Philippa Chatriera, Suzanne Lenglenové a Simonne Mathieuové. S plochou dvanácti hektarů se jedná o nejmenší ze všech grandslamových areálů.^[33] Sídlí v něm tenisový svaz Fédération Française de tennis, Národní tréninkové centrum (CNE) a muzejní expozice Tenniseum, mapující dějiny tenisu.^[34] Stal se i dějištěm tenisového turnaje a finálové fáze boxu na Letních olympijských hrách 2024.^[35]

Přehled dvorců

Hlavní dvorce		kapacita		otevření	střecha
Court Philippe-Chatrier (dříve Center Court)		15 225	[36]	1928	zatahovací
Court Suzanne-Lenglen (dříve Court A)		10 056	[36]	1994	zatahovací
Court Simonne-Mathieu		5 000	[37]	2019	není
Court n°14 (v roce 2018 Court n°18)		2 200	[38]	2018	není

Panoráma – Court Philippe-Chatrier během zápasu na French Open 2010

Sběrači míčků

Na French Open působí 250 sběračů míčků (francouzsky ramasseurs de balles). Jedná se o 12–16leté francouzské chlapce a dívky hrající tenis, kteří během zápasů nosí stejnokroj udělovaný od roku 1979. Jejich výběr probíhá na základě podané žádosti, kterých v roce 2010 přišlo okolo 2 500.^[39] Vybraní adepti podstupují před grandslamem vícetýdenní přípravu.

Poháry pro vítěze a finanční odměny

Poháry pro vítěze

Jména vítězů soutěží dvouher jsou vyryta na poháry. Všechny jsou vyrobeny z čistého stříbra:

• vítězce ženské dvouhry náleží pohár „Coupe Suzanne Lenglen“, pojmenovaný po šestinásobné šampionce Suzanne Lenglenové, udělován od roku 1979,
• vítězi mužské dvouhry náleží pohár „Coupe des Mousquetaires“ (Pohár mušketýrů), pojmenovaný v roce 1927 po čtyřech mušketýrech francouzského tenisu,
• vítězům mužské čtyřhry náleží „Coupe Jacques Brugnon“, pojmenovaný po Jacquesi Brugnonovi,
• vítězkám ženské čtyřhry náleží pohár „Coupe Simone Mathieu“, pojmenovaný po šestinásobné šampionce a člence Hnutí odporu Simone Mathieuové,
• vítězům smíšené čtyřhry náleží pohár „Coupe Marcel Bernard“, pojmenovaný po šampionu Marcelu Bernardovi

Všichni vítězové obdrží nepatrně menší stříbrné repliky pohárů vyrobené firmou Maison Mellerio, sídlící na pařížské ulici Rue de la Paix.

Galerie

Dotace turnaje

Celková dotace French Open 2023 činil 49 600 000 eur, což představovalo meziroční nárůst o 12,3 %. Rozpočet soutěží dvouher se zvýšil o 9,1 %. Vyřazení v prvních kolech dvouher obdrželi 69 tisíc eur. Poražení z prvních tří kol si vůči roku 2022 odvezli částky o 11–13 % vyšší. Vítězové dvouher získali 2,3 miliony eur, o sto tisíc více než v předchozím ročníku.^[40]

Bodové hodnocení

Tabulka uvádí zisk bodů do žebříčků ATP, WTA a ITF vozíčkářů.^[41][42]

Vítězové 2023

Galerie

• 
  Novak Djoković
  mužská dvouhra
• 
  Iga Świąteková
  ženská dvouhra
• 
  Ivan Dodig
  mužská čtyřhra
• 
  Austin Krajicek
  mužská čtyřhra
• 
  Sie Šu-wej
  ženská čtyřhra
• 
  Wang Sin-jü
  ženská čtyřhra
• 
  Miju Katová
  smíšená čtyřhra
• 
  Tim Pütz
  smíšená čtyřhra

Finále soutěží

Vítězové a finalisté French Open 2022
Soutěž	vítězové	finalisté	výsledek
mužská dvouhra	Novak Djoković	Casper Ruud	7–6(7–1), 6–3, 7–5
ženská dvouhra	Iga Świąteková	Karolína Muchová	6–2, 5–7, 6–4
mužská čtyřhra	Ivan Dodig Austin Krajicek	Sander Gillé Joran Vliegen	6–3, 6–1
ženská čtyřhra	Sie Šu-wej Wang Sin-jü	Leylah Fernandezová Taylor Townsendová	1–6, 7–6(7–5), 6–1
smíšená čtyřhra	Miju Katová Tim Pütz	Bianca Andreescuová Michael Venus	4–6, 6–4, [10–6]

Panoráma – Court Suzanne-Lenglen během zápasu 3. kola na French Open 2010

Přehled rekordů

Přehled rekordů podle titulů na French Open

Rekord	Éra	Tenista	Počet	Roky
Muži od roku 1891
Nejvíce titulů ve dvouhře	do 1925	Max Decugis[p 1]	8	1903, 1904, 1907, 1908, 1909, 1912, 1913, 1914
	1925–67	Henri Cochet	4	1926, 1928, 1930, 1932 titul na WHCC: 1922
	od 1968	Rafael Nadal	14	2005, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2017, 2018, 2019, 2020, 2022
Nejvíce titulů ve dvouhře v řadě	do 1925	Paul Aymé[p 1]	4	1897, 1898, 1899, 1900
	1925–68	Frank Parker Jaroslav Drobný Tony Trabert Nicola Pietrangeli	2	1948, 1949 1951, 1952 1954, 1955 1959, 1960
	od 1968	Rafael Nadal	5	2010, 2011, 2012, 2013, 2014
Nejvíce titulů ve čtyřhře	do 1925	Max Decugis[p 1]	13	1902, 1903, 1904, 1905, 1906, 1907, 1908, 1909, 1911, 1912, 1913, 1914, 1920
	1925–67	Roy Emerson	6	1960, 1962, 1961, 1963, 1964, 1965
	od 1968	Max Mirnyj Daniel Nestor	4	2005, 2006, 2011, 2012 2007, 2010, 2011, 2012
Nejvíce titulů ve čtyřhře v řadě	do 1925	Max Decugis[p 1]	13	1902, 1903, 1904, 1905, 1906, 1907, 1908, 1909, 1910, 1911, 1912, 1913, 1914
	1925–67	Roy Emerson	6	1960, 1961, 1962, 1963, 1964, 1965
	od 1968	Daniel Nestor	3	2010, 2011, 2012
Nejvíce titulů v mixu mezi muži	do 1925	Max Decugis[p 1]	7	1904, 1905, 1906, 1908, 1909, 1914, 1920
	od 1968	Jean-Claude Barclay	3	1968, 1971, 1973
Nejvíce titulů celkově mezi muži (dvouhra, čtyřhra, mix)	do 1925	Max Decugis	29	1902–1920 (8 dvouhra, 14 čtyřhra, 7 mix)
	1925–67	Roy Emerson	8	1960–1967 (2 dvouhra, 6 čtyřhra)
	od 1968	Rafael Nadal	14	2005–2022 (14 dvouhra)
Ženy od roku 1897
Nejvíce titulů ve dvouhře	do 1967	Suzanne Lenglenová	6	1920, 1921, 1922, 1923, 1925, 1926 tituly na WHCC: 1914, 1921, 1922, 1923
	od 1968	Chris Evertová	7	1974, 1975, 1979, 1980, 1983, 1985, 1986
Nejvíce titulů ve dvouhře v řadě	do 1967	Jeanne Mattheyová Suzanne Lenglenová	4	1909, 1910, 1911, 1912 1920, 1921, 1922, 1923
	od 1968	/ Monika Selešová Justine Heninová	3	1990, 1991, 1992 2005, 2006, 2007
Nejvíce titulů ve čtyřhře	do 1967	Simone Mathieuová	6	1933, 1934, 1936, 1937, 1938, 1939
	od 1968	/ Martina Navrátilová	7	1975, 1982, 1984, 1985, 1987, 1988, 1986
Nejvíce titulů ve čtyřhře v řadě	do 1967	Simone Mathieuová Doris Hartová Shirley Fryová	4	1936, 1937, 1938, 1939 1950, 1951, 1952, 1953 1950, 1951, 1952, 1953
	od 1968	Martina Navrátilová Gigi Fernándezová	5	1984, 1985, 1987, 1988, 1986 1991, 1992, 1993, 1994, 1995
Nejvíce titulů v mixu mezi ženami	do 1967	Suzanne Lenglenová	7	1914, 1920, 1921, 1922, 1923, 1925, 1926
	od 1968	Françoise Durrová Katarina Srebotniková	3	1968, 1971, 1973 1999, 2006, 2010
Nejvíce titulů celkově mezi ženami (dvouhra, čtyřhra, mix)	do 1967	Suzanne Lenglenová	15	1919–1926 (6 dvouhra, 2 čtyřhra, 7 mix)
	od 1968	/ Martina Navrátilová	11	1974–88 (2 dvouhra, 7 čtyřhra, 2 mix)

Další rekordy na French Open

Rekord	Soutěž	Tenista	Popis rekordu
Nejmladší vítězové dvouhry	muži	Michael Chang	17 let a 3 měsíce (1989)
	ženy	Monika Selešová	16 let a 6 měsíců (1990)
Nejstarší vítězové dvouhry	muži	Novak Djoković	36 let a 20 dní (2023)
	ženy	Zsuzsa Körmöczyová	33 let a 10 měsíců (1958)
Nejstarší vítěz soutěže	bez rozdílu	Elizabeth Ryanová	42 let a 88 dní (1934, ženská čtyřhra)[43]
Nejdelší zápas	muži	Fabrice Santoro Arnaud Clément	6.33 hod (1. kolo, 2004) 6:4, 6:3, 6:7, 3:6, 16:14[44]
	ženy	Virginie Buissonová N. van Lottumová	4.07 hod (1. kolo, 1995) 6:7, 7:5, 6:2
Nejvíce proher ve finále	muži	Roger Federer	2008, 2014, 2015
	ženy	Simone Mathieuová	1929, 1932, 1933, 1935, 1936, 1937
Nenasazení vítězové dvouhry	muži	Marcel Bernard Mats Wilander Gustavo Kuerten Gastón Gaudio	1946 1982 1997 2004
	ženy	Margaret Scrivenová Jeļena Ostapenková Iga Świąteková Barbora Krejčíková	1933 2017 2020 2021

Nejvíce titulů v otevřené éře

Tenista	Stát	Počet	rok
Mužská dvouhra
Rafael Nadal	Španělsko	14	2005, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011, 2012, 2013, 2014, 2017, 2018, 2019, 2020, 2022
Björn Borg	Švédsko	6	1974, 1975, 1978, 1979, 1980, 1981
Mats Wilander	Švédsko	3	1982, 1985, 1988
Ivan Lendl	Československo	3	1984, 1986, 1987
Gustavo Kuerten	Brazílie	3	1997, 2000, 2001
Novak Djoković	Srbsko	3	2016, 2021, 2023
Ženská dvouhra
Chris Evertová	USA	7	1974, 1975, 1979, 1980, 1983, 1985, 1986
Steffi Grafová	Německo	6	1987, 1988, 1993, 1995, 1996, 1999
Justine Heninová	Belgie	4	2003, 2005, 2006, 2007
Margaret Courtová	Austrálie	3	1969, 1970, 1973
Monika Selešová	Jugoslávie	3	1990, 1991, 1992
Arantxa Sánchezová Vicariová	Španělsko	3	1989, 1994, 1998
Serena Williamsová	USA	3	2002, 2013, 2015
Iga Świąteková	Polsko	3	2020, 2022, 2023

Československá a česká stopa

Pět finále dvouhry si zahrál Jaroslav Drobný. V letech 1946, 1948 a 1950 odešel z boje o titul poražen, poté již jako egyptský občan získal dva tituly. Jan Kodeš se stal od roku 1925 pátým tenistou turnaje, který dosáhl na dvě výhry v řadě, když triumfoval v letech 1970 a 1971. Tři tituly v 80. letech přidal Ivan Lendl, jenž další dvě finále prohrál. Posledním českým singlovým finalistou je Petr Korda, který v roce 1992 podlehl Courierovi. Roku 1990 prohrál s Ivaniševićem také finále debla.

V letech 1957 a 1963 se do semifinále dvouhry probojovala Věra Pužejová-Suková, která roku 1957 zvítězila s Jiřím Javorským ve smíšené čtyřhře. V roce 1975 odešla z boje o titul poražena Martina Navrátilová. Následující sezónu neuspěla také Renáta Tomanová. Premiérový a zároveň jediný československý ženský titul získala roku 1981 Hana Mandlíková. V roce 2015 se do finále dostala Lucie Šafářová, avšak v něm nestačila na Serenu Williamsovou ze Spojených států. V roce 2019 se do závěrečného zápasu dvouhry probojovala 19letá Markéta Vondroušová, jakožto první teenagerka od sezóny 2007, kterou přehrála Australanka Ashleigh Bartyová. V ročníku 2021 získala první singlový grandslam Barbora Krejčíková. Z Paříže si pak jako sedmá tenistka otevřené éry odvezla během jednoho ročníku i deblovou trofej, v níž startovala s Kateřinou Siniakovou.^[45]

Finále mužské čtyřhry si třikrát zahrál Lukáš Dlouhý, z toho jednou v roce 2009 s Leandrem Paesem vyhrál. V letech 1996 a 1997 triumfoval Daniel Vacek spolu s Rusem Kafelnikovem a v roce 2001 odešli z boje o titul poraženi Petr Pála a Pavel Vízner.

Roku 1986 si titul připsal také Tomáš Šmíd, když vytvořil pár s Australanem Johnem Fitzgeraldem. První deblovou výhru pro Československo z Roland Garros zajistil v roce 1948 Jaroslav Drobný, který hrál se Švédem Lennartem Bergelinem.

V ženské čtyřhře zvítězila v roce 1975 Martina Navrátilová, když nastoupila s Chris Evertovou. V roce 1977 získala titul Regina Maršíková spolu s Teeguardenovou. V sezóně 1990 pak triumfovaly Jana Novotná a Helena Suková. Novotná si výhru zopakovala další rok s Gigi Fernándezovou a také roku 1998 s Martinou Hingisovou. V sezóně 2011 zvedly vítězný pohár nad hlavu Andrea Hlaváčková a Lucie Hradecká. V letech 2015 a 2017 triumfovala Lucie Šafářová společně s Američankou Bethanie Mattekovou-Sandsovou. V sezónách 2018 a 2021 ovládly debl Barbora Krejčíková s Kateřinou Siniakovou.^[46]

Roku 1974 ovládla soutěž smíšené čtyřhry Martina Navrátilová, když nastoupila s Ivanem Molinou. V sezóně 1978 vyhráli mix Tomanová s Pavlem Složilem a roku 1980 pak v boji o titul Tomanová se Stanislavem Birnerem neuspěli. V sezóně 1991 vyhráli smíšenou čtyřhru také sourozenci Helena a Cyril Sukovi.

Přehled finále

Rok	vítěz	finalista	výsledek
Dvouhra mužů
1938	Don Budge	Roderich Menzel	6–3, 6–2, 6–4
1946	Marcel Bernard	Jaroslav Drobný	3–6, 2–6, 6–1, 6–4, 6–3
1948	Frank Parker	Jaroslav Drobný	6–4, 7–5, 5–7, 8–6
1950	Budge Patty	Jaroslav Drobný	6–1, 6–2, 3–6, 5–7, 7–5
1970	Jan Kodeš	Željko Franulović	6–2, 6–4, 6–0
1971	Jan Kodeš	Ilie Năstase	8–6, 6–2, 2–6, 7–5
1981	Björn Borg	Ivan Lendl	6–1, 4–6, 6–2, 3–6, 6–1
1984	Ivan Lendl	John McEnroe	3–6, 2–6, 6–4, 7–5, 7–5
1985	Mats Wilander	Ivan Lendl	3–6, 6–4, 6–2, 6–2
1986	Ivan Lendl	Mikael Pernfors	6–3, 6–2, 6–4
1987	Ivan Lendl	Mats Wilander	7–5, 6–2, 3–6, 7–63
1992	Jim Courier	Petr Korda	7–5, 6–2, 6–1
Dvouhra žen
1975	Chris Evertová	Martina Navrátilová	2–6, 6–2, 6–1
1976	Sue Barkerová	Renáta Tomanová	6–2, 0–6, 6–2
1981	Hana Mandlíková	Sylvia Haniková	6–2, 6–4
2015	Serena Williamsová	Lucie Šafářová	6–3, 6–7 (2–7), 6–2
2019	Ashleigh Bartyová	Markéta Vondroušová	6–1, 6–3
2021	Barbora Krejčíková	Anastasija Pavljučenkovová	6–1, 2–6, 6–4
2023	Iga Świąteková	Karolína Muchová	6–2, 5–7, 6–4
Čtyřhra mužů
2009	Lukáš Dlouhý Leander Paes	Wesley Moodie Dick Norman	3–6, 6–3, 6–2
Čtyřhra žen
2011	Lucie Hradecká Andrea Hlaváčková	Jelena Vesninová Sania Mirzaová	6–4, 6–3
2015	Lucie Šafářová Bethanie Matteková-Sandsová	Casey Dellacquová Jaroslava Švedovová	3–6, 6–4, 6–2
2017	Lucie Šafářová Bethanie Matteková-Sandsová	Ashleigh Bartyová Casey Dellacquová	6–2, 6–1
2018	Barbora Krejčíková Kateřina Siniaková	Eri Hozumiová Makoto Ninomijová	6–3, 6–3
2021	Barbora Krejčíková Kateřina Siniaková	Bethanie Matteková-Sandsová Iga Świąteková	6–4, 6–2
Smíšená čtyřhra
2013	Lucie Hradecká František Čermák	Kristina Mladenovicová Daniel Nestor	1–6, 6–4, 10–6
2015	Bethanie Matteková-Sandsová Mike Bryan	Lucie Hradecká Marcin Matkowski	7–6(7–3), 6–1

Odkazy

Poznámky

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku French Open na anglické Wikipedii.

Literatura

• LICHNER, Ivan. Malá encyklopedie tenisu. In: Praha: Olympia, 1985. Kapitola mezinárodní mistrovství Francie, s. 183–192.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu French Open na Wikimedia Commons
• French Open – oficiální stránky (anglicky) (francouzsky) (čínsky)
• Historie French Open na iDNES.cz