Friedrich von Beck-Rzikowsky

Friedrich hrabě von Beck-Rzikowsky
Náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády
Ve funkci: 1881 – 1906
Předchůdce	Anton von Schönfeld
Nástupce	Franz Conrad von Hötzendorf
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generálmajor (1874), polní podmaršál (1878), polní zbrojmistr (1888), generál pěchoty (1908), generálplukovník (1916)
Narození	21. března 1830 Freiburg im Breisgau
Úmrtí	9. února 1920 (ve věku 89 let) Vídeň
Profese	důstojník a politik
Ocenění	Řád černé orlice
Commons	Friedrich von Beck-Rzikowsky
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Friedrich hrabě von Beck-Rzikowsky (německy Friedrich Ludwig Georg Ignaz Graf von Beck-Rzikowsky) (21. března 1830 Freiburgu im Breisgau – 9. února 1920 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. Od roku 1846 sloužil v rakouské armádě a vynikl účastí v několika vojenských taženích. Uplatnil se jako štábní důstojník a působil ve vojenské administraci. Nakonec zastával řadu let funkci náčelníka generálního štábu rakousko-uherské armády (1881–1906) a patřil k blízkým spolupracovníkům císaře Františka Josefa.^[1] Díky tomu získal značný vliv i mimo oblast armády a patřil k důležitým osobnostem Rakouska-Uherska na přelomu 19. a 20. století.^[2] V armádě nakonec dosáhl hodnosti generálplukovníka a byl povýšen na hraběte.

Životopis

Pocházel z Hesenska a narodil se ve Freiburgu v rodině profesora chirurgie a oftalmologie Karla Josepha Becka (1794–1838).^[3] Friedrich nejprve studoval na gymnáziu ve Freiburgu, ale v roce 1846 vstoupil do císařské armády jako kadet, mezitím studoval na ženijní škole v Tullnu (1846–1848). Jako poručík a nadporučík sloužil u pěchoty a ženistů. V revolučních letech 1848–1849 se zúčastnil bojů v Itálii a Uhrách, kde byl zraněn. Poté studoval na vojenské školy pro vyšší důstojníky ve Vídni a po jejím dokončení vojenské školy byl v roce 1854 povýšen na kapitána v generálním štábu, od roku 1855 byl pobočníkem generála Hesse. Vynikl svou účastí ve válce se Sardinií a byl zraněn v bitvě u Magenty (1859). V letech 1859–1861 působil jako šéf protokolu vojenské komise Němekého spolku ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se také oženil. V roce 1861 byl povýšen na majora, o dva roky později byl přidělen k císařově vojenské kanceláři (1863) a od té doby se datuje jeho blízký osobní vztah k Františku Josefovi. Postupoval v hodnostech (podplukovník 1865, plukovník 1867), mezitím byl nepřímým účastníkem prusko-rakouské války, kdy jako styčný důstojník vykonal několik cest z Vídně do hlavního stanu vrchního velitele Benedeka ve východních Čechách.

Jako plukovník byl od roku 1867 přednostou císařské vojenské kanceláře (Vorstand der Militär-Kanzlei Seiner Majestät des Kaisers)^[4][5] V roce 1873 byl povýšen do hodnosti generálmajor. Jako šéf vojenské kanceláře byl od roku 1874 spolu s generálem Mondelem zároveň císařovým generálním pobočníkem. V době okupace Bosny a Hercegoviny byl pověřen tajnou diplomatickou misí do Bosny a téhož roku získal hodnost polního podmaršála (1878). Nakonec byl jmenován do funkce náčelníka generálního štábu rakousko-uherské armády, kterou vykonával čtvrt století (1881–1906).^[6] Zároveň byl od roku 1882 majitelem štýrského pěšího pluku č. 47. Roku 1888 získal hodnost polního zbrojmistra. Zasloužil se o modernizaci rakousko-uherské armády, proslul jako prostředník mezi reformátory a konzervativním vrchním velením v čele s arcivévodou Albrechtem. Vynikl jasným úsudkem a v personální politice armády prosazoval objektivní názory. Vzhledem k dlouholeté službě v nejvyšších funkcích si dokázal vybudovat osobní blízký vztah k císaři, což u rezervovaného Františka Josefa nebylo příliš obvyklé. Beckův vliv díky tomu přesahoval i do vnitřní a zahraniční politiky a v armádě se mu přezdívalo Vizekaiser (místocísař). Z funkce náčelníka generálního štábu byl s ohledem na svůj věk odvolán proti vůli císaře až na nátlak následníka trůnu Františka Ferdinanda a nahrazen progresívnějším Franzem Conradem (1906).^[7] Po odvolání obdržel čestnou hodnost kapitána císařské osobní gardy harcířů (Arcierenleibgarde).^[8] V roce 1908 získal hodnost generála pěchoty a nakonec byl ještě za první světové války povýšen do nově zřízené hodnosti generálplukovníka (1916). Formálně penzionován byl až po zániku monarchie k datu 1. prosince 1918.^[9]

Rodina

V roce 1861 se ve Frankfurtu nad Mohanem oženil s baronkou Annou Marií Alžbětou Říkovskou z Dobrčic (1839–1900), dcerou c. k. polního podmaršála Leopolda Jana Říkovského z Dobrčic (1810–1867). Ten byl posledním mužským potomkem staré české šlechtické rodiny Říkovských z Dobrčic a Friedrich Beck po ovdovění požádal o rozšíření svého jména do podoby Beck-Rzikowsky (1913). Z jejich manželství pocházel jediný syn Friedrich (1872–1942), který v rakousko-uherské armádě dosáhl hodnosti plukovníka.^[10]

Ocenění a tituly

V roce 1861 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem rytíř, v roce 1878 získal titul svobodného pána a nakonec byl při příležitosti propuštění z funkce náčelníka generálního štábu povýšen na hraběte (1906). V roce 1913 obdržel majestát na sloučení svého jména s příjmením vymřelého rodu své manželky Říkovských z Dobrčic (Beck-Rzikowsky). V roce 1874 získal titul c. k. tajného rady^[11] a v roce 1885 byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny.^[12]

Za účast ve válce v Itálii zíkal Vojenský záslužný kříž a Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací (1859), později se stal nositelem rytířského kříže Leopoldova řádu (1868). V roce 1878 obdržel Řád železné koruny I. třídy, poté se stal nositelem velkokříže Leopoldova řádu (1885) a nakonec získal velkokříž uherského Řádu sv. Štěpána (1896).^[13]

Vzhledem k dlouholeté funkci náčelníka generálního štábu byl dekorován také řadou vyznamenání od zahraničních hlav států. Ve spojeneckém Německu obdržel Řád červené orlice I. třídy (1888) a rytířský kříž Řádu černé orlice (1893). Dále získal Řád čestné legie (Francie), Řád sv. Anny, Řád sv. Stanislava, Řád sv. Alexandra Něvského (Rusko), Řád lva a slunce (Persie), Řád Spasitele (Řecko, Řád Karla III. (Španělsko), Řád italské koruny, Řád sv. Mořice a Lazara (Itálie), Řád vycházejícího slunce (Japonsko), Řád rumunské hvězdy (Rumunsko), Řád Medžidie, Řád Osmanie (Osmanská říše), Řád bílého slona (Siam). Další řády získal v několika německých zemích (Bavorsko, Württembersko, Sasko).

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Friedrich von Beck-Rzikowsky na Wikimedia Commons
• Friedrich von Beck-Rzikowsky in: Österreichisches Biographisches Lexikon