Fu Cuo-i

Fu Cuo-i
傅作义

Narození2. června 1895
Lin-ji, Šan-si, Říše Čching
Úmrtí19. dubna 1974 (ve věku 78 let)
Peking, Čína
ChoťLiu Yunsheng
DětiFu Dong
Fu Heng
Vojenská kariéra
Hodnost Generál
Doba služby1911–1949
SloužilČínská republikaČínská republika Čínská republika
Čína Čínská lidová republika
Složka Národní revoluční armáda
Velel59. sbor
7. skupina armád
12. vojenská oblast
Generalní velitelství pro potlačení povstalců v severní Číně
VálkySeverní pochod
Válka v centrální planině
Suej-jüanská kampañ
Druhá čínsko-japonská válka
Čínská občanská válka
BitvyBitva o Tchaj-jüan
Bitva o Wu-jüan
Tažení Ta-tchung – Ťi-ning
Bitva o Pching-ťin
VyznamenáníŘád modrého nebe a bílého slunce
Řád národní slávy
Řád osvobození
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Fu Cuo-i (čínsky pchin-jinem Fù Zuòyì, znaky zjednodušené 傅作义, tradiční 傅作義) (2. června 188519. dubna 1974) byl čínský generál a politik. Svou vojenskou kariéru začal ve službách Jen Si-šana a zasloužil se o obranu provincie Suej-jüan před Japonci. Během druhé světové války zastával četné velitelské posty na severu Číny. V lednu 1949, na konci čínské občanské války, se Fu se svojí armádou vzdal početným komunistickým silám, a umožnil jim tak získat Peking zcela bez boje. Následně v Čínské lidové republice zaujímal množství politických funkcí a byl členem vlády.

Životopis

Počátky vojenské kariéry

Fu Cuo-i začal svou vojenskou kariéru jako důstojník v armádě generála Jen Si-šana, jednoho z čínských militaristů a vládce provincie Šan-si. Poté, co Jen Si-šan slíbil věrnost Kuomintangu, se Fu v letech 1927–1928 účastnil Severního pochodu, vojenského tažení kuomintangské Národní revoluční armády s cílem znovusjednotit Čínu. Následně v letech 1929–1930 Fu Cuo-i bojoval na straně koalice Jen Si-šana a dalších militaristů ve válce v centrální planině, kdy se Jen Si-šan pokusil zformovat ústřední vládu, v níž by zastával post prezidenta. Jen Si-šanova armáda ale byla poražena jednotkami Čankajška a Jen Si-šan byl následně donucen krátkodobě žít v exilu.

Obrana provincie Suej-jüan

Po Jen Si-šanově návratu z exilu do Šan-si v roce 1931 Fu Cuo-i vedl Jenovo úsilí osídlit a převzít kontrolu nad provincií Suej-jüan, v současnosti částí autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko. V této době Fu také pěstoval blízký vztah s Čang Süe-liangem, s cílem zvýšit legitimitu Jen Si-šanovy kontroly nad provincií Suej-jüan.

V březnu 1936 byl severovýchod provincie Suej-jüan napaden mandžuskými jednotkami, které okupovaly provincii Čachar; zabraly město Paj-ling-miao na severovýchodě provincie Suej-jüan, kde sídlila pro-japonská Autonomní politická rada Vnitřního Mongolska. O tři měsíce později se Demčigdonrov prohlásil vládcem nezávislého Mongolska (Mengkukuo) a s japonskou pomocí, zajišťující vybavení a trénink, začal organizovat armádu. V srpnu 1936 se Demčigdonrova armáda pokusila podniknout invazi do Suej-jüanu, ale byla poražena Jen Si-šanovou armádou pod velením Fu Cuo-iho. Po porážce se Demčigdonrov uchýlil k plánování další invaze s pomocí japonských agentů, kteří zmapovali obranné prvky provincie Suej-jüan.

V listopadu 1936 Fu Cuo-i obdržel od Demčigdonrova ultimátum požadující kapitulaci. Poté, co Fu odpověděl, že Demčigdonrov je pouhou loutkou „určitých kruhů“ a měl by se podvolit ústřední vládě, zahájila Demčigdonrova armáda další, ambicióznější útok; jeho síly čítaly přibližně 15 000 vojáků a byly vyzbrojeny japonskými zbraněmi, podporovány japonským letectvem a často byly vedeny japonskými důstojníky.

Japonští agenti, očekávající druhou čínsko-japonskou válku, zničili velké zásobovací sklady v Ta-tchungu a provedli další sabotážní operace. Jen Si-šan umístil své nejlepší jednotky a nejschopnější generály, včetně Čao Čcheng-šoua a svého zetě, Wang Ťing-kuoa, pod velení Fu Cuo-iho. Během následujícího měsíce bojů utrpěla armáda Mengkukuoa značné ztráty. Fuovy jednotky 24. listopadu 1936 úspěšně obsadily Paj-ling-miao a byl zvažován postup do Čacharu. Před tím je ale varovala japonská Kuangtungská armáda a pohrozila útokem japonského vojska. Následně se Demčigdonrova armáda několikrát pokusila znovuobsadit Paj-ling-miao, což však pouze vedlo k vyprovokování Fu Cuo-iho, který poslal své jednotky na sever provincie, kde zničili poslední Demčigdonrovy základny a v podstatě tak zcela zničili jeho armádu. V reakci na zjištění, že Japonci pomáhali Demčigdonrovým silám, Jen Si-šan veřejně obvinil Japonsko z napomáhání vetřelcům. Fu Cuo-iho vítězství nad Japonskem podporovanými silami ve Suej-jüanu byla vyzdvihována a chválena čínským tiskem, stejně jako dalšími militaristy a politickými vůdci, mnohými studenty a čínskou veřejností; zajistila prestiž nejen Fu Cuo-imu, ale také Jen Si-šanovi.

Obrana proti Japoncům a komunistům

Během druhé čínsko-japonské války Fu Cuo-i zastával četné velitelské posty v severní Číně. Jako velitel 7. skupiny armád se zúčastnil Čacharské operace, bitvy o Tchaj-jüan a zimní ofenzívy v letech 1939–1940, během které se zasloužil o vítězství v bitvě o Wu-jüan. Na konci války byl Fu velitelem 12. válečné oblasti, sestávající z provincií Džehol (Že-che), Čachar a Suej-jüan.

Během následující druhé fáze (1945–1949) čínské občanské války Fu velel jednotkám kontrolující kriticky důležitý koridor Suej-jüen – Bej-pching, který odděloval Mandžusko od vnitřní Číny. Poté, co komunisté obsadili mandžuské provincie (tedy provincie v severovýchodní Číně) na konci roku 1948, úspěšně infiltrovali Fu Cuo-iho nejbližší okolí, skrze které na něj vyvíjeli nátlak, aby s nimi vyjednal mírové řešení komunistického převzetí moci. Ve stejnou dobu začal Fu ztrácet své iluze o Čankajškovi. Fuovo osobní odcizeníse od Čankajška dosáhlo vrcholu v říjnu 1948, kdy se Čankajšek stáhl z kritického jednání o obraně území pod Fuovým velením, a to bez jakékoliv bezprostředního vysvětlení.

Okolnosti Čankajškova náhlého odchodu byly zjištěny až později: v rámci širšího úsilí o potrestání hospodářských a finančních zločinů Čankajškův syn, Ťiang Ťing-kuo, zatknul a odmítal propustit svého bratrance, Kchung Ling-kchana. Když se o situaci, která mohla s vysokou pravděpodobností vyústit v popravu jejího synovce, dozvěděla Sung Mej-ling, Čankajškova žena, začala naléhat na svého manžela a prosila jej, aby okamžitě odletěl do Šanghaje a zachránil Kchung Ling-kchana. Čankajšek souhlasil a odešel uprostřed nejdůležitější fáze plánování obrany. To způsobilo kuomintangské morálce značný šok a na mnohých účastnících jednání, včetně Fu Cuo-iho, zanechalo dojem, že Čankajšek upřednostňuje blaho své rodiny před blahem národa.

Komunističtí agenti působící ve Fuově nejbližším okolí zahrnovali jeho vlastní dceru, Fu Tung-ťü, a jeho nejdůvěřovanějšího osobního tajemníka, generálmajora Jen Jou-wena, který pocházel ze stejného města jako Fu sám (Žung-che, Jün-čcheng). Fu Tung-ťü, Jen Jou-wen a další tlačili na Fu Cuo-iho, aby se vzdal a opakovaně předávali důležité informace rozvědného charakteru komunistům. Fu přistoupil na tajná vyjednávání s Lin Piaem, ve kterých byla dohodnuta kapitulace Pej-pchingské (Pekingské) posádky, čítající čtvrt miliónu vojáků (25 divizí)[1], ke 31. lednu 1949. Jen Jou-wen působil jako Fuův představitel při komunikaci s Lin Piaem, přičemž Fu nevěděl o Jen Jou-wenově skutečné loajalitě až do vzniku Čínské lidové republiky.

Život v komunistické Číně

Fu Cuo-iho zásluhy Komunistické straně Číny byly odměněny vysokými posty, a to včetně pozice ministra vodních zdrojů, v níž Fu setrval od roku 1949 až do roku 1958. Zastával také posty v Čínském lidovém politickém poradním shromáždění, jehož byl i místopředsedou[1]. V době kulturní revoluce (1966–1976) Fu Cuo-i patřil na seznam chráněných osob, který sestavil Čou En-laj a schválil Mao Ce-tung. Fu byl následně kvůli ochraně přesunut do hotelu Ťing-si. Událostmi kulturní revoluce nebyla postižena ani Fuova dcera, Fu Tung.

Zemřel 19. dubna 1974, jeho pohřbu se účastnil i Čou En-laj.[1]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Fu Zuoyi na anglické Wikipedii.

  1. a b c Fu Tso‐yi, Who Surrendered Peking in '49, Dies. The New York Times. 1974-04-25. Dostupné online [cit. 2021-05-22]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce