Fucinské jezero
| Fucinské jezero | |
|---|---|
 Území bývalého Fucinského jezera (2008) | |
| Poloha | |
| Světadíl | Evropa |
| Stát |  Itálie |
| Region | Abruzzo |
| Provincie | L'Aquila |
  Fucinské jezero | |
| Zeměpisné souřadnice | 42°0′30″ s. š., 13°28′48″ v. d. |
| Rozměry | |
| Rozloha | přibližně 140 km² |
| Délka | 17,28 km |
| Šířka | 10,85 km |
| Ostatní | |
| Typ | bývalé bezodtoké jezero |
| Nadm. výška | 661 m n. m. |
| Odtok vody | umělý kanál |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Fucinské jezero (italsky Lago Fucino nebo Lago di Celano, latinsky Lacus Fucinus) bylo velké endorheické jezero na území západního Abruzza ve střední Itálii, rozprostírající se od Avezzana na severozápadě až po Ortucchio na jihovýchodě a dotýkající se Trasakka na jihozápadě. Kdysi třetí největší jezero v Itálii bylo zcela vysušeno v roce 1878.
Římský básník Vergilius se zmínil o jezeru v 7. knize své Aeneidy, kde jezero i blízký posvátný háj marsické bohyně Angitie pláčí nad knězem a léčitelem Umbrem, který tragicky zahynul v bitvě s Trójany.[1]
Římské odvodnění
Římané znali jezero jako Lacus Fucinus a v jeho okolí zakládali kolonie, jako například Marruvium. Na jeho břehu se v roce 89 př. n. l. strhla jedna z bitev spojenecké války. Ačkoliv jezero poskytovalo u svých břehů úrodnou půdu a velké množství ryb, stávalo se semeništěm malárie, a jelikož nemělo žádný přirozený odtok, opakovaně zaplavovalo obdělávaná pole ve svém okolí. Císař Claudius se pokusil stabilizovat maximální hladinu jezera prokopáním 5,6 km dlouhého odvodňovacího tunelu přes masiv Monte Salviana, což si vyžádalo po jedenáct let práci 30 000 lidí, přesto s nejistým úspěchem.[2] Zřícení jednoho z tunelů popsal historik Cassius Dio takto:
Když se kanál z Fucinského jezera zhroutil, byl z toho těžce obviňován přední Claudiův propuštěnec Tiberius Claudius Narcissus. Byl to on, kdo měl na starosti tento podnik, a mělo se za to, že poté, co utratil mnohem méně, než dostal, úmyslně způsobil sesuv, aby nebylo možno odhalit jeho provinění.Cassius Dio, Římská historie, LXI.33.5
Původní jezero mělo proměnlivou rozlohu asi 140 km², kterou mohlo Claudiovo odvodnění snížit na přibližně 90 km². Sběrný kanál byl Hadriánem prohlouben a o 4,5 km prodloužen, následkem čehož se plocha jezera zmenšila na přibližně 57 km². Větší tunel vyražený v 19. století podél stejné trasy jako jeho předchůdce zničil většinu dochovaných stop Claudiova tunelu, a proto je úspěch dřívějšího Claudiova plánu tak nejistý. Hlubší Hadriánův kanál zanechal jasné pozůstatky, které ukazují, že 1 km od jezera byl tunel 7,5 m hluboký, 19,5 m široký nahoře a 4,5 m u základny. Tunel měl spád 0,05 % (jedna ku dvěma tisícům).
Zanesení odtoku
S úpadkem římské říše se postupně zastavila i údržba odvodňovacích systémů. Sběrné kanály ucpaly usazeniny a vegetace. Zemětřesení na zlomu procházejícím sběrným kanálem snížilo úroveň země na straně jezera o 30–35 cm vzhledem ke vstupu do tunelu. Vyšetřování, kde zlom protíná kanál, odhalilo, že před zemětřesením se v kanálu nahromadilo velké množství usazenin. Za předpokladu, že toto zemětřesení mohlo tehdy poškodit Řím, se zdá velmi pravděpodobné, že k němu došlo krátce před rokem 508, kdy byly opraveny zemětřesením způsobené škody na Koloseu. Jezero se do své neregulované podoby před Claudiem vrátilo asi ke konci 5. století a zcela jistě před koncem 6. století.
Několik návrhů nebo i pokusů o obnovení římského odvodňovacího systému se objevilo ve 13. a 15. století, ale ani jeden neuspěl.
Novodobé vysušení
V 19. století pověřil kníže Alessandro Torlonia vypuštěním jezera švýcarského inženýra Jeana Mayora de Montricher. Práce na 6,3 km dlouhém a 21 m širokém kanálu byly zahájeny v roce 1862 a po více než 13 letech bylo jezero zcela odvodněno. Výsledná rovina je jednou z nejúrodnějších oblastí Itálie. Starožitné nálezy z období prvního římského odvodňovacího systému se staly součástí sbírky knížecího rodu Torlonia.
Fotogalerie
Stará mapa zobrazující jezero před novověkým vysušením
Odvodňovací plán, 1875
Plocha bývalého jezera, pohled z Monte Sirente
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Fucine Lake na anglické Wikipedii.
- ↑ Vergilius 1970, s. 232, VII.755.
- ↑ Suetonius 1974, s. 256, V.20.
Literatura
- ASHBY, Thomas. Encyclopædia Britannica. In: CHISHOLM, Hugh. 11. vyd. [s.l.]: Cambridge University Press, 1911. Dostupné online. Svazek 1. Kapitola Fucino, Lago di, s. 273–274. (anglicky)
- BRISSE, Alexandre; DE ROTROU, Léon. Desséchement Du Lac Fucino, Exécuté Par S.e. Le Prince Alexandre Torlonia: Précis Historique Et Technique. [s.l.]: Arkose Press, 2015. 614 s. ISBN 978-1345516005. (anglicky)
- CAMPANELLI, Adele. Il tesoro del lago: l'archeologia del Fucino e la collezione Torlonia. [s.l.]: Carsa, 2001. 336 s. ISBN 978-8850100163. (italsky)
- CASSIUS DIO COCCEIANUS, Lucius. Roman History (Ῥωμαϊκὴ Ἱστορία) [online]. LacusCurtius [cit. 2023-06-07]. Kniha LXI. (anglicky)
- D'AMATI, Sandro. Il prosciugamento del Fucino. Avezzano: [s.n.], 1960. (italsky)
- LETTA, Cesare. I Marsi e il Fucino nell’antichità. Milano: Cisalpino-Goliardica, 1972. 175 s. (italsky)
- LEVEAU, Philippe. Mentalité économique et grands travaux: le drainage du Lac Fucin. Annales: Économies, Sociérés, Civilizations. Leden–únor 1993, roč. 48, čís. 1, s. 3–16.
- SUETONIUS TRANQUILLUS, Gaius. Životopisy dvanácti císařů (původním názvem: De vita Caesarum). Překlad Jana Nechutová, Bohumil Ryba. 1. vyd. Kniha V. Praha: Svoboda, 1974. 584 s. (Antická knihovna; sv. 24). Kapitola Božský Claudius.
- VERGILIUS MARO, Publius. Aeneis. Překlad Otmar Vaňorný. 1. vyd. Praha: Svoboda, 1970. 428 s. (Antická knihovna; sv. 7). ISBN 80-205-0060-X. Kapitola VII.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Fucinské jezero na Wikimedia Commons - Google Earth
Média použitá na této stránce
Autor: Eric Gaba (Sting - fr:Sting) and NordNordWest, Licence: CC BY-SA 3.0
Blank physical map of Italy including the 08-2009 modification of the boundary between Emilia-Romagna and Marche regions, for geo-location purpose.
Lago Fucino. Tratto da Cenni riassuntivi dei progetti e delle opere intraprese pel prosciugamento e definitivo bonificamento del Lago Fucino e considerazioni su queste ultime
Autor: User:Stemonitis, Licence: CC BY-SA 2.5
Panoramic view of ex Fucino lake, Abruzzo, Italy, from Sirente mountain
.jpg)
Autor: flickr user peet-astn, Licence: CC BY 2.0
Photograph of an old map of unknown provenance, showing Lake Fucino prior to draining.
The light tan oval in this image is the floor of a lake in central Italy that has been drained by a tunnel dug through the surrounding hills. Numerous rectangular fields occupy the former lake bottom—now one of the most fertile regions of Italy. The area is still referred to as “Fucine Lake,” even though the lake has been dry for nearly 150 years.
The city of Avezzano (top right), near the drainage outlet of the basin, lies 80 kilometers east of Řím. The “circumference road” runs around the edge of the former lake; it roughly follows the boundary between green, vegetated fields around the basin and tan fallow fields within. This recent astronaut photograph shows a dusting of snow along mountain ridges to the south (upper and lower left).
The basin of Fucine Lake has no natural outlet. Consequently the level of the original lake fluctuated widely with any higher-than-average rainfall. In Roman times, this variability caused flooding of the fishing communities around the lake. (Some of these towns, with their distinctive red tile roofs, are located around the margin of the lake floor.) Emperors Claudius and Hadrian achieved limited draining of the original lake—to control both flooding and malaria—by digging and then expanding a tunnel through the hills near Avezzano at the top of the image. Claudius used 30,000 workers over a span of ten years to dig the 5.6-kilometer-long tunnel. This engineering work reduced the size of the lake from an original area of about 140 square kilometers to about 57 square kilometers.
After the Roman Empire collapsed and maintenance failed, the tunnel was blocked up with vegetation and sediment. An earthquake—possibly the same event that damaged the Coliseum, somewhat before 508 CE—dropped the lake bottom by 30-35 centimeters. Drainage slowed, and the lake expanded; water filled the basin for the next 1,000 years. A serious draining effort was commissioned by Prince Alessandro Torlonia in 1862. That effort achieved complete emptying of the lake, giving it the modern appearance.