Fuldamobil

Fuldamobil
Logo
Fuldamobil N-2 (1952–1954)
Základní údaje
Datum založení	9. března 1950
Datum zániku	1969
Charakteristika firmy
Oblast činnosti	automobilový průmysl
Produkty	automobil
Majitel	Elektromaschinenbau Fulda
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Fuldamobil byla německá automobilová značka, která vznikla po druhé světové válce. Název dostala podle města Fulda, kde její minivozy vyráběla společnost Elektromaschinenbau Fulda v letech 1950–1969. Vozy dodávala i jako stavebnice.

Druhá světová válka zvýšila počet lidí s řidičskými zkušenostmi i postižených. Vozový park byl důsledkem přerušení výroby a vojenskému zabavování obstarožní, značně vážně poškozený, mnohdy zničený nebo rozbitý a zbytek většinou opotřebený provozem na náhražková paliva. Ve světě stoupl zájem o nedrahé úsporné vozy.

Norbert Stevenson, jenž studoval krátký čas strojní inženýrství v Berlíně a pracoval jako novinář na volné noze, se za poválečné hospodářské krize rozhodl v Německu navrhnout velmi úsporný a jednoduchý 3kolový minivůz se dvěma místy. Počáteční práce financovaná vydavatelem novin Rhein-Zeitung, pro které Stevenson psal, musela být pro hospodářskou obtíže v létě 1949 přerušena. Po oslovení několika společností přesvědčil nakonec projektem v říjnu 1949 Dipl.-Ing. Karla Schmitta, prodejce Bosch ve Fuldě a provozovatele malé společnosti Elektromaschinenbau Fulda, jehož dílna mohla omezený počet minivozů vyrábět.^[1]

Prototyp představený 9. března 1950 neměl snadný zrod, postrádali výrobní zařízení i zkušenosti a některé díly museli obstarat na černém trhu. Společnosti se přesto podařilo udělat z typu Fuldamobil v různých podobách nejdéle vyráběný německý minivůz. Byl vhodný do měst pro snadné parkování, ale nepříliš pohodlný, náročný na údržbu a s dřevěným rámem. Prošel rozsáhlým zdokonalováním a dík praktičnosti se nakonec licenčně vyráběl na čtyřech kontinentech. Stabilitě vozu při jízdě velmi pomáhal negativní poloměr rejdu předních kol – s podobným řešením přišel až Citroën DS 19 v roce 1955 a používá jej většina automobilů s předním pohonem.

V únoru 1951 přišel na trh první sériový model, Fuldamobil N. Tříkolový trubkový rám s jedním zadním kolem nesl dřevěnou kostru karoserie potaženu překližkou, kterou kryla na rozdíl od ocelového plechu u prototypu umělá kůže. Jednoválcový vzduchem chlazený dvoutaktní motor Baker & Pölling objemu 248 cm³ s 8,5 k umístěný před zadním kolem, které řetězem poháněl, zjednodušoval celý mechanismus. Nahradil obdobný příliš slabý 198 cm³ motor Zündapp u prototypu s 6,5 koní. Maximální rychlost stoupla z 65 km/h na 75 km/h.

V srpnu 1951 změnil Fuldamobil poprvé tvar – s původním dopředu vyrovnaně se svažujícím čelem připomínal nevalně motorové vozidlo.^[2] A obtížně se v něm za jízdy udržovalo čelní sklo nezamlžené. Přestože se motor nalézal vzadu a užitkový prostor nad ním, zákazníci vyžadovali přední kapotu. Vůz s ní delší o 13 cm získal přezdívku „náprsní auto“. Čelní sklo blíže řidiči bylo dosažitelnější.^[3]

Poslední N-1 měly na dřevěnou kostru karoserie přibitý zrnitý hliníkový plech. Lak byl většinou pro úsporu vynechán. Vozům se začalo přezdívat stříbrná blecha.

V září 1952 se zaměnil motor za 359 cm³ Fichtel & Sachs s 9,5 k – předchozí byl příliš nespolehlivý. Přibyla zadní boční okna^[4][5] a obsaditelnost změnila na 2 + 2 osoby.^[6] Roadster měl pouze místo pro dva. Maximální rychlost stoupla na 80 km/h. Oblíbenost se zvýšila a výroba začala stoupat. Vyráběl se paralelně s většími nástupci až do roku 1955.

Byl představen v červenci 1953 jako rozměrnější doplněk k N-2. Konstrukčně vycházel z předchůdce, byl ale mírně větší, užitečnější a působil moderněji. Křivkami se inspiroval u Porsche 356, nicméně záď připomínala vajíčko a pro úplný vzhled získal přezdívku „kufr na cello“. Hliníkový plech karoserie byl tepelně válcován. Zadní výklopné dveře s malým zadním oknem, které bylo jedním ze dvou v děleném zadním okně vozu Volkswagen Brouk, umožňovaly přístup do zavazadlového prostoru nad zadním kolem a 197 cm³ motorem ILO s 9,5 k. Maximální rychlost zůstala na 80 km/h.

Nordwestdeutscher Fahrzeugbau z Wilhelmshavenu vyráběl tento model od března 1954 do srpna 1955 v licenci s označením Fuldamobil NWF 200. Ve srovnání s hlavními rivaly Messerschmitt KR 200 a následně představeným BMW Isetta zaostával. Oba byly výkonnější, rychlejší a za 2395, resp. 2580 DM proti 2780 DM levnější. Odbyt klesl a výroba NWF 200 byla v srpnu 1955 zastavena. Peněžní tok Nordwestdeutscher Fahrzeugbau ovládaly problémy a v září 1955 společnost vyhlásila bankrot.

V únor 1954 nahradil S-1. Změnou byl 359 cm³ motor Fichtel & Sachs s 9,5 k a větší zadní okno. Maximální rychlost vozu označovaného Fuldamobil S 360 zůstala na 80 km/h.

V roce 1955 nahradil S-2. Podstatné snížení daňových výhod na tříkolové vozy vedlo k obvyklé instalaci druhého kola na úzkou zadní nápravu bez diferenciálu. Vůz byl znatelně stabilnější. Motor Fichtel & Sachs objemu 191 cm³ měl 10 k. Maximální rychlost stoupla na 85 km/h.

V malých počtech se stejnou technikou, ale otevřenou karoserií vznikal roadster S-5.

V roce 1956 nahradil S-4. Místo dřívějších výklopných zadních dveří s oknem měl pevné panoramatické zadní okno tvaru slzy z plexiskla a skvělý výhled dozadu. Neexistovala verze roadster. Maximální rychlost byla 80 km/h. Nejzákladnější Brouk stál 3 770 DM, S-6 jen 2 250 DM. Karl Schmitt hledal společníka na hromadnější licenční výrobu. S motocyklovým výrobcem Zündapp, který se chtěl rozšířit do světa mikroaut, dosáhl ekonomické dohody, Zündapp se ale vyvázal a začal stavět větší čtyřmístný minivůz Janus.

V roce 1957 nahradil S-4. Byl výrazně lehčí, měl sklolaminátovou karoserii a větší okna. Maximální rychlost stoupla na 85 km/h. Výrobně mnohem jednodušší karoserie přilákala licenční výrobce z mnoha zemí a model se rychle stal nejúspěšnějším typem. Měl podnítit výraz "bublinové auto".

Roadster jménem Sporty se vyráběl pouze do září 1965. Tehdy byl 198 cm³ dvoutaktní motor nahrazen 10 k vzduchem chlazeným čtyřtaktem Heinkel z minivozu Heinkel Kabine. Současně byla upravena provozní brzda. Ovládala se hydraulicky a ne pomocí lanového táhla. Facelift umístil falešnou masku chladiče nad přední nárazník. Výroba skončila roku 1969 bez nástupce.

Zpočátku byly prodávaly vývojové prototypy. Od roku 1951 do roku 1969 se v mnoha generacích v Německu vyrobilo celkem asi 2900 vozů Fuldamobil, které byly hojně používané.^[7] Ve srovnání s jinými výrobci to není mnoho, ale na malou společnost je to značná suma. Není započteno přibližně dalších 700 vozů vyrobených na základě licence německou značkou Nordwestdeutscher Fahrzeugbau.

Typ S-7 se licenčně vyráběl v mnoha zemích světa. Počet takto vyrobených vozů výrazně předčil závody Fulda, i když většina výroby byla ve srovnání s nimi velice krátká.

Vyráběl se jako Nobel 200 v Turecku, Chile a Británii.^[8] Fuldamobil v Jižní Africe, Bambi v Argentině, Bambino v Nizozemsku.^[9] Hans Vahaar v Indii a Fram King Fulda ve Švédsku. V Turecku byl prvním sériově vyráběným vozem, vznikal zde v letech 1958-1961. V Řecku byl vyráběn nejdéle, od roku 1962 do roku 1971 společností Attica jako Attica 200 a od roku 1968 do roku 1974 s novou vlastní karoserií společností Alta jako Alta A200. V Argentině se vyráběl i pick-up založený na roadsteru.

• typy: S-6, S-7, N-2, S-2
• rok výroby – 1950-1959
• vyrobených kusů – 2 201
• rychlost – 80 km/h
• místo výroby – Německo, Fulda
• návrhář – Norbert Stevenson
• výhody – snadné parkování, vhodné na nákupy
• nevýhody – nepohodlné, náročná údržba, dřevěný rám

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Fuldamobil na Wikimedia Commons
• kolorovaný obrázek prvního prototypu https://www.flickr.com/photos/mrscharroo/5990461996/