Gabriel Fauré

Gabriel Fauré
Gabriel Fauré, 1889, portrét od Johna Singera Sargenta
Rodné jméno	Gabriel Urbain Fauré
Narození	12. května 1845 Pamiers
Úmrtí	4. listopadu 1924 (ve věku 79 let) Paříž
Příčina úmrtí	zápal plic
Místo pohřbení	Passy
Alma mater	Niedermeyerova škola v Paříži
Povolání	vysokoškolský učitel, hudební skladatel, varhaník, muzikolog, hudební pedagog, učitel, klavírista a kapelník
Zaměstnavatel	Národní konzervatoř hudby a tance v Paříži (1892–1920)
Ocenění	rytíř Řádu čestné legie (1890) důstojník Řádu čestné legie (1903) člen Francouzského institutu (1909) komandér Řádu čestné legie (1910) velkodůstojník Řádu čestné legie (1920) … více na Wikidatech
Choť	Marie Fauréová (1883–1924)[1][2]
Partner(ka)	Emma Bardacová Marguerite Hasselmansová
Děti	Emmanuel Fauré-Fremiet[1] Philippe Fauré-Frémiet[1]
Rodiče	Toussaint Fauré
Příbuzní	Emmanuel Frémiet (tchán)
Funkce	kapelník (La Madeleine; od 1876) ředitel (Národní konzervatoř hudby a tance v Paříži; 1905–1920)
Podpis
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gabriel Fauré (12. května 1845 Pamiers, jižní Francie – 4. listopadu 1924 Paříž) byl francouzský hudební skladatel působící ve 20. století.

Život

Mládí

Fauré, šesté, nejmladší dítě svých rodičů, se narodil v jihofrancouzské provincii Ariège, nedaleko Pyrenejí a španělských hranic. Jeho otec byl školním inspektorem a později ředitelem školy pro budoucí ředitele, ale mezi jeho předky se žádní hudebníci nenacházeli. Nicméně Gabriel projevoval hudební nadání již od devíti let a v roce 1854 získal stipendium na Škole klasické a duchovní hudby v Paříži a od jejího zakladatele Louise Niedermeyera a zůstal zde až do svých dvaceti let. Dostalo se mu přísné výuky, která ho měla připravit na dráhu chrámového sbormistra, a později se zde seznámil se svým učitelem hry na klavír, Camile Saint-Saënsem.

Dospělost

Po ukončení školy se Fauré v roce 1866 stal varhaníkem chrámu v Rennes, kde zůstal do roku 1870. Ačkoliv šokoval duchovní tím, že hrál v kostele operní hudbu a při bohoslužbách kouřil, strávil toto období plodně, dával hodiny a skládal nejrůznější skladby, hledaje svůj osobní styl. Pak přijal místo v pařížském kostele, ale odešel a poté strávil několik měsíců během prusko-francouzské války 1870–1871 v armádě, kde byl oceněn vyznamenáním Croix de Guerre. Po demobilizaci vystřídal rychle za sebou dvě místa v kostelích, nejprve v St. Honoré d’Eylau a pak v říjnu 1871 (po zhroucení revoluční komuny, která se téhož roku udržela deset měsíců u moci) jako asistent Widora u sv. Sulpicia. V roce 1874 opustil i toto místo a stal se zástupcem Saint-Saënse u Madeleine, a když jeho učitel v roce 1877 odstoupil, sbormistrem.

V té době byl již Saint-Saëns oceňovaným a vlivným přítelem, v jehož domě se Fauré setkával s mnohými význačnými hudebníky, jako byl d’Indy a Chabrier, stejně tak i spisovateli Flaubertem, George Sandovou a Turgeněvem. Bylo to rovněž období jeho románku s Marianne Viardotovou, dcerou zpěvačky Pauline Viardotové. V roce 1877 se zasnoubili, ale v říjnu zasnoubení zrušili. Jeho zjitřené city z té doby se odrazily patrně v jeho první houslové sonátě (1876), prvním klavírním kvartetu (1879) a baladě pro klavír a orchestr (1881). V březnu 1883 se oženil s Marií Fremietovou, dcerou sochaře. Měli spolu dva syny, z nichž první se narodil téhož roku a druhý v roce 1889. Nebyli spolu však příliš šťastni. Skladatel i nadále vyhledával rozptýlení v mimomanželských vztazích.

První úspěchy

Jeho hudební dráha se však vyvíjela slibně a v listopadu 1871 se spojil se Saint-Saensem, d’Indym, Chabrierem, Bizetem a dalšími a společně založili Národní společnost pro francouzskou hudbu, těleso zasvěcené podpoře „galského umění“, které mělo za úkol přivodit obrození francouzské hudby, a v roce 1874 se stal jejím tajemníkem. V téže době se stal horlivým obdivovatelem Wagnera a vyjížděl na představení jeho cyklu Prsten Nibelungův. Od roku 1880 se stal Faurého život zvnějšku jednotvárným, ačkoliv občas trpěl oslabujícími depresemi. Smrt jeho otce v roce 1885 uspíšila práci na Rekviem, jednom z jeho nejoblíbenějších děl, které však dokončil teprve v roce 1900, kdy umřela i jeho matka.

Závěr života a smrt

Pro své nesčetné písně a další hudbu si nalezl vydavatele a stal se vyhledávaným učitelem a inspektorem na provinčních konzervatořích. Stal se vůdčí osobností pařížského společenského života a hodně cestoval. V roce 1896 přijal místo staršího varhaníka v chrámu Madeleine a vystřídal Masseneta jako učitele skladby na pařížské konzervatoři, kde se jeho žákem stal Maurice Ravel, jenž ho miloval a obdivoval. Rovněž psal v letech 1903–1921 hudební kritiky do pařížského listu Le Figaro. V roce 1905 se stal ředitelem konzervatoře a ačkoliv trpěl ztrátou sluchu, odešel na odpočinek teprve v roce 1920, v pětasedmdesáti letech. Gabriel Fauré skládal až do své smrti, do roku 1924. Při jeho pohřbu v kostele, kde hrál, mu zaznělo jeho Rekviem.

Nejvýznamnější díla

• Rekviem
• Balada pro orchestr
• Houslové sonáty
• Klavírní kvartet
• Dies irae
• La bonne chanson
• Prométheus
• Aprés un rêve
• Kouzelný klavír
• Úžas
• Dolly
• Lehké svůdnosti
• Elegie pro violoncello
• Béziers
• Pénélopé
• Písňový cyklus
• Klavírní nokturna
• Duet
• Tajemství západního města
• Sicilienne

Reference

Související články

• Seznam skladatelů vážné hudby
• Maurice Ravel
• Seznam symfonických děl

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gabriel Fauré na Wikimedia Commons
• Galerie Gabriel Fauré na Wikimedia Commons
• Osoba Gabriel Fauré ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Gabriel Fauré
• Volně přístupné partitury děl od Gabriela Faurého v projektu IMSLP
• Gabriel Fauré na projektu Musopen