Gabriel Rangoni

Gabriel Rangoni OFM
DiecézeAlba Iulia (sedmihradská), Eger
Zasvěcený život
Institutfrantiškáni
Francescocoa.png
Svěcení
Kněžské svěcenípo roce 1436?
Kardinálská kreaceprosinec 1477
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Osobní údaje
Datum narození1410?
Místo narozeníChiari, Itálie
Datum úmrtí27. září 1486
Místo úmrtíŘím
Místo pohřbeníŘím, Santa Maria in Aracoeli, kaple sv. Bonaventury
Denominacekatolík
Povolánídiplomat, královský kancléř
Vzdělánídoktor teologie
Významné díloFlores paradisi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gabriel Rangoni (1410? – 1486), též Rangone, italsky Gabriele Rangoni, ve františkánském řádu častěji uváděný pod přízviskem Gabriel z Verony[pozn. 1] byl kardinál, diplomat a františkán italského původu působící hojně ve střední Evropě.

Narození, mládí

Většina Rangoniho biografií uvádí jeho datum narození jako nejisté, podle dalších spatřil světlo světa v roce 1410.[1] Nepocházel přímo z Verony, jak by naznačovalo jeho přízvisko, ale narodil se v městě Chiari v diecézi a dnešní provincii Brescia. Podle většiny badatelů i starších pramenů byl nemanželským (nelegitimním) synem šlechtice Guidona Rangoniho z Modeny (†1467) a venkovanky z okolí Verony.[2] Vyrůstal se svou matkou za finanční podpory otce. Předpokládá se jeho studium na blíže neznámé italské univerzitě, kde se rovněž blíže seznámil s tehdy velmi populárním humanismem.

Gabriel františkánem

Osobní konverzi zažil Gabriel Rangoni ve svých 26 letech, kdy se v roce 1437 (1447?) rozhodl vstoupit k františkánům - observantům v konventu S. Maria di Arcarrota v benátské řádové provincii.[3] Zřejmě až po vstupu do řádu byl vysvěcen na kněze a získal doktorát z teologie. Působil v benátské františkánské provincii, kde se seznámil se svým pozdějším společníkem Janem Kapistránem. Spolu s ním a dalšími deseti společníky překročili roku 1451 Alpy, aby šířili reformované františkánství dále ve střední Evropě. Na úrovni celého řádu, mimo jiné na generální kapitule v Benátkách roku 1455 řešil mnohé spirituální, formální i osobnostní problémy, jež tehdy zmítaly františkánskou observancí, stejně jako se začal angažovat v boji proti Turkům.[4]

Když byl papežskou bulou v březnu 1452 zřízen samostatný františkánský observantský „rakousko-český vikariát“, zahrnující však prakticky celou střední a část východní Evropy, byl na jeho první kapitule Gabriel jmenován provinčním vikářem.[pozn. 2][5] Následujícího roku byl Gabriel úřadu vikáře zproštěn (nahradil jej Kryštof z Varese), údajně pro přílišnou přísnost která se projevila v jeho výkladu řadových konstitucí.[6] Zato byl tehdy ustanoven kvardiánem kláštera ve Vídni, jímž byl do roku 1454.[7] Přes dřívější spory byl Rangoni tehdy opět zvolen františkánským provinčním vikářem, a to na provinční kapitule v Krakově pro období let 1454 až 1456 nebo 1457.[8] Opět na jeden rok Gabriela v pozici ministra vystřídal Bernardin z Ingolstadtu a potřetí byl tento italský františkán do vedení středoevropského františkánského vikariátu zvolen pro období let 1459–1460 a počtvrté pro rok 1464/65.[9] Údajně devětkrát měl být Gabriel zvolen provinčním definitorem františkánů.[10] Současně však působil jako Kapistránův společník na jeho cestách po Moravě, Slezsku a Lužici (Sasku).[4]

Spolu s Janem Filipcem, rovněž Korvínovým rádcem a pozdějším kancléřem, se Gabriel podílel na založení františkánského kláštera Olomouci, v jehož čele rovněž stál jako kvardián.[11] O angažovanosti obou jmenovaných v zřízení olomouckého konventu svědčí nepřímo Korvínova účast na svěcení přilehlého chrámu v roce 1486.

Podílel se v mnohém na formování nové reformované františkánské spirituality v střední Evropě, přičemž ale často musel řešit spory mezi bratřími o míru přísnosti jejich života. Kromě zmíněné Olomouce pomáhal Gabriel založit vícero mužských i ženských klášterů, zejména na území Polska a Litevského velkoknížectví.[12], ale také v Praze (u sv. Ambrože) a Plzni. Využíval přitom mimo jiné svých diplomatických schopností a získal pro novou větev františkánů přízeň krále Jiřího z Poděbrad.[13] Dokázal stát nad národnostními třenicemi, které zmítaly německo-česko-polským prostředím středoevropských františkánů, což mu pomohlo k třetímu zvolení do čela středoevropského františkánského vikariátu v letech 1459 až 1463, kdy se dosavadní ministr Bernardin z Ingolstadtu ukázal příliš ostrý v záležitostech chudoby i hluboko ponořený do národnostních nesnášenlivostí. Útoky mezi bratřími se natolik vyhrocovaly, že provinční kapituly v Opavě roku 1460 se účastnil přímo generální vikář františkánů observantů Baptista de Levanto, který potvrdil Gabriela v úřadu provinčního vikáře.[14] Ani zvyšující se Gabrielovy aktivity v oblasti vyšší politiky světské i církevní nebránily Gabrielovi nadále zůstávat v osobním kontaktu s františkány a zajímat se o dění v něm.[15] Počtvrté byl zvolen provinčním vikářem františkánů na řádové kapitule ve Vídni pro období let 1465–1466.[16]

Politicko-církevní aktivity

Florencie, Klášter Všech svatých - portréty františkánů : Gabriel z Verony

Spojenec Jiřího z Poděbrad

Prostřednictvím Kapistrána a zahraniční misie františkánů ve střední Evropě byl Gabriel aktivně zapojen do „české otázky“, tedy potlačení pozůstatku husitství – utrakvismu v této oblasti. V roce 1460 potvrzen papežem jako jeho apoštolský komisař a inkvizitor pro české království a okolní země.[17] Zpočátku vystupoval jako přívrženec krále Jiřího z Poděbrad. Velmi pochvalně a s díky se Gabriel o Jiříkovi vyjadřuje ve svém dopise králi z listopadu 1461 z kláštera Paradies u Vídně.[pozn. 3] Svůj prvotní vstřícný a pokojný postoj ke králi Jiřímu Rangoni během počátku 60. let změnil a v řešení konfesních problémů českých zemí se postavil na většinovou část církve stojící proti králi, zejména po vyhlášení neplatnosti Basilejských kompaktát (1462). Jako papežský vyslanec následně často a opakovaně vystupoval proti králi Jiříkovi.[18] Na jaře 1467 byl Pavlem II. potvrzen inkvizitorem a obráncem víry proti heretikům v Čechách.[19]

Diplomat Matyáše Korvína

Již více než desetiletí trvající snaha Rangoniho šířícího potřebu kruciáty proti Turkům a nově i nepřátelský postoj k českému králi přinesl Gabrielovi nemalou přízeň u Matyáše Korvína. Stal se rádcem a posléze kancléřem uherského krále, v němž nalezl lepšího spojence pro konfesní otázky i podporu františkánů než v Jiřím z Poděbrad. Spojenectví s Korvínem pak bylo kromě konfesních záležitostí dalším důvodem k nepřátelství mezi Rangonim a králem Jiříkem. Byl rovněž v písemném kontaktu s budoucí Korvínovou manželkou, milánskou vévodkyní Bianca Maria Sforza, kterou roku 1467 informoval o soudobé politicko-konfesní otázce Čech i situaci ve observantské větvi františkánského řádu.[20] Gabrielův italský původ a zřejmě ještě více jeho orientace v humanistických idejích a renesančním umění, jež poznal přinejmenším během svých studií, byly dalším důvodem pro přízeň uherského krále. Velmi silnou aktivitu v protiutrakvistickém boji, za nímž se potažmo skrývaly mocenské ambice uherského krále, projevil Gabriel v letech 1468 až 1469, kdy vojenské výpady na Moravu spolu s ideovou podporou katolictví přivedly Matyáše Korvína na český trůn.[21] Rangoni se stal v té době hlavním Korvínovým rádcem v jeho politicko-církevních aktivitách. Spolupráci s Gabrielem králi doporučoval roku 1470 i papež Pavel II., jmenujíc současně Rangoniho apoštolským nunciem v Uhrách.[22] Gabriel byl ve skutečnosti mostem mezi Korvínem a papežem a vzájemně spojoval jejich zájmy k spokojenosti obou stran. Od té doby intenzivně pracoval na přípravě křížové výpravy proti Čechám a Jiřímu z Poděbrad a potažmo též Turkům, tedy hlavním nepřátelům Korvína a Církve, mimo jiné shromažďováním potřebných financí k boji.

Gabriel biskupem

Ani smrtí Jiřího z Poděbrad (1471) Rangoniho podpora uherské Korvínovy expanze neustala a nuncius krále podporoval v dalších letech v bojích proti Rakousku a Polsku, nadále s papežovou přímou podporou.[23] Stal se Korvínovým vice-kancléřem a posléze kancléřem.[24] Za Rangoniho zásluhy a podporu jej Matyáš Korvín, jenž si dle uherské tradice pragmaticky užíval patronátní právo nad všemi vyššími církevními posty v sebou ovládaném území a své pomocníky běžně odměňoval prostřednictvím církevních beneficií, jmenoval nejprve 16. prosince 1472 biskupem v sedmihradském městě Alba Iulia, což nijak překvapivě záhy stvrdil i papež Sixtus IV., jenž ve své korespondenci a rozhodnutích nadále podporoval Rangoniho přímo i skrze Korvína.[25]

Po uvolnění lukrativnější církevní pozice v uhrách, kdy byl Johann Beckenschlager jmenován ostřihomským arcibiskupem, jmenoval Korvín roku 1475 Rangoniho biskupem v Egeru.[26] Tento post pak Gabriel zastával až do smrti. Není jisté, zda byl Rangoni současně také arcibiskupem v Kalocsa nebo jen o tento post usiloval.[27]

Kardinálský znak Gabriela Rangoni

Kardinál

Od roku 1475 Korvín usiloval o jmenování Rangoniho kardinálem, čemuž se Rangoni bránil prohlašujíc se za nehodného takové pocty. Podle Petra Hlaváčka to ale bylo „přesně podle vzorce tehdy pěstované ostentativní pokory církevních představitelů.“[28] Zřejmě šlo o další královu snahu odvděčit se za Gabrielovy zásluhy, současně ale i prozřetelný krok, jak zvýšit Rangoniho vliv v Římě a celé Evropě a umožnit mu lepší prosazování politiky a války proti Turkům ohrožujícím Uhry. Rangoni, jenž mezitím dojednával Korvínovo spojenectví s křižáckým Pruskem proti Polsku i mír uherského krále s císařem Fridrich III. HabsburskýFriedrichem III.,[29] byl jmenován kardinálem titulu sv. Sergia a Baccha a přijat do římské konzistoře v prosinci 1477 minoritským papežem Sixtem IV.[30]

Oslavný panegyrik při jmenování Rangoniho kardinálem tehdy složil italský humanista a lékař Giovanni Michele Alberto Carrara (†1490) působící v Gabrielově rodném Chiari.[31] Zároveň novopečený kardinál získal od hlavy církve solidní příjmy z komendy cisterciáckého opatství v Ourscaps ve francouzském biskupství Noyon.[32] K prosazování politických zájmů krále Matyáše dokázat Gabriel využít i své vedoucí pozice ve františkánském řádu.[pozn. 4]

V letech 1477 až 1478 se spolu s dalším pozdějším františkánem a tehdy Korvínovým kancléřem Janem Filipcem účastnil diplomatických jednání okolo bojů a následného míru o český trůn.

Stáří, smrt

Od roku 1470, již v pokročilém věku, pobýval Gabriel výhradně v Itálii, zejména Římě a Neapoli a zabýval se okolnostmi křížové výpravy proti Turkům. Na dálku však podporoval i dění ve františkánském řádu ve střední Evropě.[33]

Na generální řádové kapitule ve Ferraře roku 1481 věnoval Gabrielovi jeho spolubratr Ludovicus Vincentius svůj spis Vita s. Bernhardini o sv. Berdnardinu ze Sieny a nejspíš ještě na téže kapitule jej kardinál předal českým bratřím.[pozn. 5] Františkánovi, jenž kdysi slíbil řeholní chudobu, uděloval nyní papež Sixtus IV. za jeho zásluhy nemalé finanční odměny jednorázové i ve formě pravidelných důchodů.

Kardinál františkán Gabriel Rangoni z Verony zemřel 27. září 1486 v Římě. Pohřben byl v místním františkánském chrámu Santa Maria in Aracoeli v kapli sv. Bonaventury, kterou sám založil.[34]

Dílo

Protihusitské a protiutrakvistické spisy

V Brně, během své františkánské misie, dokončil 8. září 1451 Gabriel Rangoni traktát, jímž reaguje na polemiku Husova žáka, bývalého rektora pražské kališnické univerzity a lékaře Mistra Jana z Borotína.[pozn. 6] Kromě obvyklých soudobých církevních záležitostí týkajících se přijímání podobojí zde Rangoni reaguje na Borotínovu protikapistránovskou argumentaci. Rozebírá zde podrobně dosavadní Kapistránovo působení i jeho osobnost, takže se mohlo jednat o reakci na Borotínův list Kapistránovi týkající se právě přijímání Krve Kristovy z kalicha.[35]

Během vratislavského setkání přívrženců katolické strany při příležitosti pohřbu místního biskupa Jošta z Rožmberka sepsal údajně 22. prosince 1467 traktát, jímž ostře vystupuje proti již tehdy znepřátelenému Jiřímu z Poděbrad a mimo jiné jej obviňuje z falšování mince, alchymie a úskočné osobnosti.[36]

Následujícího roku Gabriel společně s apoštolským legátem pro české země Rudolfem z Rüdesheimu sepsali další čtyři útočné artikuly proti Jiřímu z Poděbrad, obviňujíc jej z odpadlictví od církevní hierarchie, tajných spiklenectví s polským králem Kazimírem ohledně vztahů se Svatým stolcem. Známe je díky zopakování v rovněž útočné a postupně i dosti hanlivé odpovědi krále.[pozn. 7]

Kázání

Na podnět svého spolubratra Kryštofa z Varese napsal Rangoni své nejobjemnější dílo - sbírku kázání Flores paradisi dokončenou roku 1465 v klášteře Paradeis u Vídně. Měla sloužit františkánům z českých, rakouských a polských zemí jako kazatelská příručka.[pozn. 8][37]

Františkánství, spiritualita

Během svého pobytu ve Znojmě, 21. září 1451 dokončil bratr Gabriel traktát, snad instrukce pro duchovní život, který zaslal pasovskému kanovníku bakaláři Johannovi.[38]

Když se roku 1475 připravovala kanonizace Jana Kapistrána, k níž nakonec došlo až roku 1690, podpořil Gabriel připravovaný akt spiskem o jeho zázracích.[39]

Spirituálně-právní charakter měla „řehole“, ve svém postavení spíše statuta, které Gabriel vypracoval jako základní řeholní dokument pro sestry františkánky (bernardynki) při krakovském konventu sv. Anežky, jenž sám založil pro nedávno vzniklou komunitu sester žijících na základě řehole Třetího františkánského řádu.[pozn. 9]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ Italsky: Gabriele da Verona. maďarsky Gábor Veronai.. Latinsky byl titulován též Gabriel Agriensis podle svého biskupského sídla v Egeru.
  2. ↑ De facto provinciálem, ale do roku 1517, kdy byli reformovaní františkáni formálně odděleni od konventuálů jako samostatný řád, byly jejich administrativní jednotky zvané vikariáty a jejich ministři představení vikáři. Fakticky však již tehdy byla formální řádová odnož na nereformovaných bratřích nezávislá.
  3. ↑ Národní knihovna ČR, signatura I G 11c, fol. 22r-23v. Další Rangoniho dopis „Epistola patris et fratris Gabrielis Veronensis, vicarii prolunc provinciarum Auslrie, Bohemie et Polonie, adfratresordinispraedicatorum“ je dochován tamtéž, signatura XI A 10, fol. lr-3v (rukopis pochází z františkánského kláštera v Krupce. Srov. HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 97.
  4. ↑ Srov. případ uherského františkána, který byl roku 1476 chycen v Polsku s listinami Korvína, které měl doručit do křižáckých Prus. Viz KANTAK. Bernardyni polscy. Tom I. (cit.), s. 19, podle kroniky Komorowskiego (cit.), 213.
  5. ↑ Rukopis dochován v Moravském zemském archivu v Brně, rkp. sign. Hf2. srov. HLAVÁČEK, „Čeští františkáni... „ (cit.), s. 105, vč. citace incipitu s dedikací Gabrielovi.
  6. ↑ “Frater Gabriel Clarus Veronensis, ordinis minimorum, ad Johanem Borotinum, medicum Pragae, communionem utriusque speciei defensantem[!] ac christianissimum patrem suum, patrem Joannem de Capistrano petulcis literis insultantem.“ - Moravský zemský archiv, fond Cerroni, sign. II 257, inv.č. 379 [Miscellanea bohemiam concernentia], ff. 3-15r. Incipit: Salvum te opto. Expl: assidua meditacione ... per dominum. Text je dle archivního inventáře neúplný, chybí navázání na první slohu o 12 listech s reklamantovu dui caus.
  7. ↑ Dochovaný staročeský překlad latinského originálu byl vydán v Archiv český čili staré písmené památky české i moravské. Díl 4.. Příprava vydání František Palacký. Praha: Kronberg a Řivnáč, 1846. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-01-29. S. 157–160.  Archivováno 29. 1. 2018 na Wayback Machine.. Král Jiří zde Rudolfa nebo Gabriela mj. nazývá hltavým vlkem, prolévačem nevinné krve, hloupým oslem či vzteklým bláznem. Viz též HLAVÁČEK. Italský františkán a papežský diplomat... (cit.), s. 102.
  8. ↑ Rukopis je dochován ve fondu olomoucké kapitulní knihovny – Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc, Cod. 383.
  9. ↑ Polská verze těchto základních životních pravidel františkánek se údajně dochovala v rukopise z roku 1649 v knihově františkánů (bernardinů) v Samborze s titulem „Regula III s. Franciszka“. Viz KANTAK, „Bernardyni polscy. Tom I.“ (cit.), s. 256, též podle kroniky Komorowskiego (cit.), 194, 195.

Reference

  1. ↑ HLAVÁČEK, Petr. Italský františkán a papežský diplomat Gabriel Rangoni z Verony (†1486) a jeho angažmá ve střední Evropě a Itálii. In: Evropa a Čechy na konci středověku : sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi. Praha: [s.n.], 2004. ISBN 80-7007-194-X. S. 91–111. Hlaváček uvádí v článku další starší literaturu o Rangonim a jeho osobě se věnoval i v dalších příspěvcích: HLAVÁČEK, Petr. Al servizio dell‘ordine e della cristianità: Gabriele Rangoni da Verona († 1486) e il suo operato nell‘Europa centrale e in Italia. Frate Francesco : rivista di cultura francescana. 2008, roč. 74, s. 71–85.  HLAVÁČEK, Petr. Im Dienst der Christenheit: Der Franziskaner und Diplomat Gabriel Rangoni von Verona (+ 1486) und seine Wirkung in Italien und Ostmitteleuropa. In: Hofkultur der Jagiellonendynastie und verwandter Fürstenhäuser. Ostfildern: Jan Thorbecke, 2010. ISBN 978-3-7995-8406-7. S. 107–118. HLAVÁČEK, Petr. Jan Kapistrán a Gabriel z Verony. Italští františkáni v českých zemích pozdního středověku. In: Slánské rozhovory 2005. Itálie. Filosofie, hudba, dějiny umění, literatura. Slaný: [s.n.], 2006. S. 13–47.BATTAGIA, Fr. G. Rangoni. Venezia: [s.n.], 1881. 
  2. ↑ HLAVÁČEK, Italský františkán a papežský diplomat... (cit.), s. 91. GRIEGER, Rudolf. Filipecz, Johann Bischof von Wardein : Diplomat der Könige Matthias und Wladislaw.. München: Rudolf Trafenik, 1982. ISBN 3-87828-149-8. S. 62–64.  Viz též genealogie rodu Rangoni Società Genealogica Italiana -SGI. Enciclopedia genealogica del Mediterraneo. Libro d'oro della nobilità mediterranea. Rangoni [online]. C2015-2018 [cit. 2017-11-29]. Dostupné online.  Nebo MIRANDA, Salvador. The cardinals of the holy Roman Church : biographical dictionary [online]. C1998-2015 [cit. 2017-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-01-13.  Miranda zde též uvádí odkazy na literaturu, kde se uvádí místo Gabrielova narození jako Veronu i další teorie o jeho rodičích.
  3. ↑ HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 91. MIRANDA, „The Cardinals.... „ (cit.) uvádí rok 1447.
  4. ↑ a b HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 94-95.
  5. ↑ MINAŘÍK, Klemens. Vikáři české františkánské provincie od roku 1451 až do roku 1517. Sborník historického kroužku. 1915, roč. 16.  HOUŠKA, Petr Alkantara OFM. České františkánství. [Praha]: vl.nákl., 1997. 
  6. ↑ KANTAK, Kamil. Bernardyni polscy. Tom I.. Lwów: [s.n.], 1933. Dostupné online. S. 12. 
  7. ↑ KANTAK, Bernardyni polscy. Tom I. (cit.), s. 24.. HLAVÁČEK, Italský františkán a papežský diplomat... (cit.), s. 94. Podle františkánské kroniky J. Komorowskiego, 174, 175 – Memoriale Ordinis Fratrum Minorum a fr. Ioanne de Komorowo compilatum. Příprava vydání X. Liske, A. Lorkiewicz. Lwów: [s.n.], 1888. (´ Monumenta Poloniae Historica; T. 5). 
  8. ↑ KANTAK, „Bernardyni polscy. Tom I. „ (cit.), s. 12.
  9. ↑ HLAVÁČEK, Petr. Čeští františkáni na přelomu středověku a novověku‘. Praha: Academia, 2005. ISBN 80-200-1212-5. S. 162. 
  10. ↑ KŘENKOVÁ, „K nejstarším dějinám.... „ (cit.), s. 166 (pozn. 23).
  11. ↑ RÝDLOVÁ, Michaela. Výtvarná kultura v Olomouci kolem roku 1500. Olomouc, 2011. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, FF, Katedra dějin umění. Vedoucí práce Ivo Hlobil. s. 36. KŘENKOVÁ, Zuzana. K nejstarším dějinám a stavebnímu vývoji kláštera františkánů observantů v Olomouci. Vlastivědný věstník moravský. 2010, čís. 2, s. 152–169, zde s. 156. ISSN 0323-2581.  s odkazy na MINAŘÍK, „Vikáři české františkánské provincie... „ (cit.), s. 205 a KOHOUT, Štěpán. Pobyt Jana Kapistrána v Olomouci. Ročenka Státního okresního archivu v Olomouci. 1995, čís. 3(22), s. 117–140, zde s. 137.  ELBEL, Martin ... [et al.]. Bývalý konvent františkánů „U sv. Bernardina“ s kostelem Neposkvrněného početí P. Marie. In: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha: Libri, 2005. ISBN 80-7277-026-8. S. 498..
  12. ↑ KANTAK, „Bernardyni polscy. Tom I.“ (cit.).
  13. ↑ HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 96. KANTAK, „Bernardyni polscy. Tom I.“ (cit.), s. 16.
  14. ↑ KANTAK, „Bernardyni polscy. Tom I.“ (cit.), s. 24.
  15. ↑ Srov. Rangoni list generálnímu vikáři františkánů observantů Markovi z Boloně psaný 10. ledna 1466 ve Vídni. V humanistickém duchu zde popisuje nedávnou smrt význačného kazatele spolubratra Antonia da Bitonto. Viz BIHL, Michael OFM. Epistola consolatoria di Fra Gabriele Rangone da Verona OMObs., sulla morte di Fra Antonio da Bitonto, scritta a Vienna il 10 gennaio 1466,. In: Miscellanea Pio Paschini. Studia di storia ecclesiastica 2 (= Lateranum 15). Roma: [s.n.], 1949. S. 165–190.
  16. ↑ KANTAK, „Bernardyni polscy. Tom I. „ (cit.), s. 16.
  17. ↑ HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 96, s odkazem na „Bullarium Franciscanum II“, č. 864 (s. 448)..
  18. ↑ Srov. regest Rangoniho listu z 6. října 1466 z Vratislavi, kde Jiříka obviňuje z proticírkevních snad způsobujícím exkomunikaci latae sententiae. Politische Correspondenz Breslaus im Zeitalter Georgs von Podiebrad, II. Abt.. Příprava vydání Hermann Markgraf. Breslau: [s.n.], 1874. (Scriptores rerum Silesiacarum IX.). Č. 336.. . Opis Gabrielovy polemiky s královým rádcem Řehořem z Heimburka a další texty jsou dochovány v Stadtbibliothek Nürnberg, signatura Manus. Cent. V., 90, fol. 249v-272v. Viz HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 99.
  19. ↑ Srov. HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 101.
  20. ↑ Corrispondenza del B. Marco da Bologna. Archivum Franciscanum Historicum. 1955, roč. 48, s. 301, 302, 312. 
  21. ↑ Podrobněji viz HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 102-103.
  22. ↑ HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 104.
  23. ↑ Více viz HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 105.
  24. ↑ Vicekancléř viz GRIEGER, „Johann Bischof von Wardein“ (cit.), s.63 et passim. Jako králův kancléř je Gabriel Rangoni uváděn v písemnostech z letech 1473 až 1475.Viz HOFER, Johannes. Johannes Kapistran. Ein Leben im Kampf um die Reform da Kirche II.. Rom - Heidelberg: [s.n.], 1965. S. 427. 
  25. ↑ WADDING, Lucas OFM. Annales Minorum XIV. Romae: [s.n.], 1735. Dostupné online. S. 52.  HLAVÁČEK, Italský františkán a papežský diplomat... (cit.), s. 105. The Hierarchy of the Catholic Church. Gabriele Cardinal Rangone, O.F.M. † [online]. Příprava vydání David M. Cheney. C1996-2017 [cit. 2017-11-29]. Dostupné online. 
  26. ↑ Jmenování 17. června 1475 uvádí HLAVÁČEK. Italský františkán a papežský diplomat... (cit.), s. 105. Jmenování 24. dubna 1475 viz The Hierarchy of the Catholic Church. Gabriele Cardinal Rangone, O.F.M. † (cit.). Viz též WADDING. Annales minorum... XIV (cit.), s. 153. GRIEGER. Filipecz, Johann Bischof von Wardein (cit.), s. 63.
  27. ↑ Jako biskupa v Kalocsa v 70. letech 15. století Rangoniho uvádí GRIEGER. Filipecz, Johann Bischof von Wardein (cit.), s. 60. Podle Petra Hlaváčka Italský františkán a papežský diplomat..., cit., s. 106) na tento post aspiroval. Online portál The Hierarchy of the Catholic Church [online]. Příprava vydání David M. Cheney. C1996-2017 [cit. 2017-11-29]. Dostupné online.  uvádí, že biskupem v Kalocs byl v letech 1471–1479 jistý „Gábor“, přičemž uvedené roky jsou nejisté.
  28. ↑ HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 106.
  29. ↑ NEHRING, Karl. Matthias Corvinus, Kaiser Friedrich III. und das Reich. Zum hunyadisch-habsburgischen Gegensatz im Donauraum. München: [s.n.], 1975. Zejm. s. 81-133. 
  30. ↑ MIRANDA, „The Cardinals.... „ (cit.). Srov. BETTI, Umberti. I cardinali dell‘ordine dei frati minori. Presentazione di P. Alberto Ghinato, O.F.M.. Roma: Edizioni francescane, 1963. S. 55–58. .
  31. ↑ GIRALDI, Giovanni. La „Oratio de laudibus Gabrielis Rangoni S.R.E. cardinalis“ di Giovanni MicheleAlberto Carrara. Archivum Francisanum Historicum. 1957, roč. 50, s. 83–98. 
  32. ↑ MIRANDA, „The Cardinals.... „ (cit.).
  33. ↑ Více viz HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 109. HLAVÁČEK, „Čeští františkáni... „ (cit.), s. 105.
  34. ↑ MIRANDA, „The Cardinals.... „ (cit.). HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 109. Srov. COBIANCHI, Roberto. Gabriele Rangone (d. 1480) : The first Observant Franciscan cardinal and his chapel in Santa Maria in Aracoeli, Rome. In: The possessions of a Cardinal : politics, piety, and art, 1450-1700. University Park, Pensyvlvania: Pennsylvania State University Press, 2010. ISBN 978-0-271-03468-3. S. 61–76. Shodné údaje o úmrtí uvádí také kronika Eberharda Ablauffa de Rheno De novella plantatione... – Národní knihovna České republiky, signatura Cheb Ms. 157, fol. 289v.
  35. ↑ HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 92-93. O dopise Jana z Borotína Kapistránovi viz WEISS, Martin. Mistr Jan z Borotína. Studia theologica. 1955, roč. 2, čís. 2, s. 73–75. Dostupné online. ISSN 1212-8570.  Text Borotína listu Kapistránovi je údajně dochován v knihovně pražské metropolitní kapituly, signatura N 50, fol.. 145a, 151a. Viz Slovník českých filosofů [online]. Příprava vydání Jiří Gabriel et al.. C2017 [cit. 2017-11-30]. Kapitola Jan z Borotína, † 1458. Dostupné online. .
  36. ↑ HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 101-102, s odkazem na Paul JOACHIMSOHN, „Die Streitschrift des Minoriten Gabriel von Verona gegen den Böhmenkonig Georg von Podiebrad v. J. 1467“ (= Programm zum Jahresbericht des Realgymnasiums in Augsburg 1895/1896), Augsburg 1896.
  37. ↑ Srov. HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 97. HLAVÁČEK, Petr. Čeští františkánští teologové na přelomu středověku a novověku. In: Františkánský kontext teologického a filozofického myšlení. Praha: Univerzita Karlova, 2012. ISBN 978-80-7308-436-3. S. 103–113, zde s. 105. s odkazem na FUSSENEGGER, Gerold. Flores Paradisi, opus concionatorium Gabrielis Rangone de Verona. Archivum Francisanum Historicum. 1953, roč. 46, s. 487–493. 
  38. ↑ HLAVÁČEK, „Italský františkán a papežský diplomat... „ (cit.), s. 93.
  39. ↑ HOFER, Johannes. Gabriel von Verona O.F.M. als Biograph Kapistrans. Franziskanische Studien. 1938, roč. 25, s. 89–93. 

Literatura

  • BATTAGIA, Andrea. Fr. Gabriele Rangoni di Chiari vescovo e cardinale dell'ordine dei minori osservanti : cenni biografici pubblicati nella faustissima occasione dell'ingresso del reverendiss. d. Giov. Battista Rota alla chiesa prepositurale di Chiari. Venezia: [s.n.], 1881. 27 s. 
  • HOFER, Johannes. Gabriel von Verona O.F.M. als Biograph Kapistrans. Franziskanische Studien. 1938, roč. 25, s. 89–93. 
  • FUSSENEGGER, Gerold. Flores Paradisi, opus concionatorium Gabrielis Rangone de Verona. Archivum Francisanum Historicum. 1953, roč. 46, s. 487–493. 
  • BETTI, Umberti. I cardinali dell‘ordine dei frati minori. Presentazione di P. Alberto Ghinato, O.F.M.. Roma: Edizioni francescane, 1963. S. 55–58. 
  • HLAVÁČEK, Petr. Italský františkán a papežský diplomat Gabriel Rangoni z Verony (†1486) a jeho angažmá ve střední Evropě a Itálii. In: Evropa a Čechy na konci středověku : sborník příspěvků věnovaných Františku Šmahelovi. Praha: [s.n.], 2004. ISBN 80-7007-194-X. S. 91–111.
  • HLAVÁČEK, Petr. Jan Kapistrán a Gabriel z Verony. Italští františkáni v českých zemích pozdního středověku. In: Slánské rozhovory 2005. Itálie. Filosofie, hudba, dějiny umění, literatura. Slaný: [s.n.], 2006. S. 13–47.
  • HLAVÁČEK, Petr. Al servizio dell‘ordine e della cristianità: Gabriele Rangoni da Verona († 1486) e il suo operato nell‘Europa centrale e in Italia. Frate Francesco : rivista di cultura francescana. 2008, roč. 74, s. 71–85. 
  • HLAVÁČEK, Petr. Im Dienst der Christenheit: Der Franziskaner und Diplomat Gabriel Rangoni von Verona (+ 1486) und seine Wirkung in Italien und Ostmitteleuropa. In: Hofkultur der Jagiellonendynastie und verwandter Fürstenhäuser. Ostfildern: [s.n.], 2010. ISBN 978-3-7995-8406-7. S. 107–118.
  • COBIANCHI, Roberto. Gabriele Rangone (d. 1480) : The first Observant Franciscan cardinal and his chapel in Santa Maria in Aracoeli, Rome. In: The possessions of a Cardinal : politics, piety, and art, 1450-1700. University Park, Pensyvlvania: Pennsylvania State University Press, 2010. ISBN 978-0-271-03468-3. S. 61–76.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce