Gabriel Rodich

Gabriel svobodný pán Rodich
Polní zbrojmistr Gabriel baron Rodich jako místodržitel v Dalmácii (1875)
Místodržitel v Dalmácii
Ve funkci: 22. srpna 1870 – 12. listopadu 1881
Předchůdce	Josef Bruno Fluck von Leidenkron
Nástupce	Stephan von Jovanovič
Zemský velitel v Sedmihradsku
Ve funkci: 1869 – 1870
Předchůdce	Wilhelm von Ramming
Nástupce	Josef von Ringelsheim
Velitel pevnosti Krakov
Ve funkci: 1866 – 1868
Předchůdce	Leopold Říkovský z Dobrčic
Nástupce	Albert Knebel von Treuenschwert
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	polní zbrojmistr (1873), polní podmaršál (1866), generálmajor (1859)
Narození	13. prosince 1812 Gvozd
Úmrtí	21. května 1890 (ve věku 77 let) Vídeň
Místo pohřbení	Vídeňský ústřední hřbitov
Titul	svobodný pán (1860)
Profese	důstojník a vojenský velitel
Ocenění	Vojenský řád Marie Terezie (1866)
Commons	Gabriel von Rodich
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Gabriel svobodný pán Rodich (německy Gabriel Joseph Freiherr von Rodich, srbsky Gavrilo/Gavro Rodić) (13. prosince 1812 Vrginmost – 21. května 1890 Vídeň) byl rakousko-uherský generál srbského původu. V c. k. armádě sloužil od roku 1826, vyznamenal se v několika válečných taženích a ve druhé polovině 19. století byl velitelem vyšších jednotek na různých místech monarchie. Svou kariéru završil jako dlouholetý místodržitel v Dalmácii (1870–1881), v roce 1873 získal druhou nejvyšší vojenskou hodnost polního zbrojmistra. Za zásluhy na bojištích byl nositelem prestižního Vojenského řádu Marie Terezie, v roce 1860 získal titul barona a v roce 1885 byl jmenován členem Panské sněmovny.

Pocházel ze srbské menšiny v Chorvatsku a byl vychován v duchu srbské pravoslavné církve. Byl synem c. k. hejtmana Jovana Rodiće a do armády vstoupil v roce 1826 jako kadet k 54. pěšímu pluku ve Štýrském Hradci. V roce 1834 byl povýšen na poručíka a přešel k hraničářským jednotkám. V roce 1835 se zúčastnil bojů proti Turkům a v roce 1840 získal hodnost nadporučíka. V revolučním roce 1848 se připojil k armádě chorvatského bána Jellačiće a bojoval proti uherským povstalcům. Rychle postupoval v hodnostech (kapitán 1848, major 1848, podplukovník 1849).^[1] V roce 1850 byl povýšen na plukovníka a dva roky setrval ve funkci generálního pobočníka chorvatského bána Jelačiće.^[2] V roce 1852 byl krátce velitelem 4. pěšího pluku ve Vídni^[3] a v letech 1852–1859 byl velitelem 46. pěšího pluku v Segedínu.^[4][5]

K datu 1. března 1859 byl povýšen do hodnosti generálmajora a stal se velitelem brigády, respektive pevnosti v Dubrovníku (1859–1862).^[6][7] Ve válce se Sardinií řídil obranu pevnosti Kotor a organizoval jednotky dobrovolníků pro boje s Francouzi. V listopadu 1862 byl z Dubrovníku převelen do severní Itálie, byl brigádním velitelem ve Vicenze a Rovigu v rámci 3. armádního sboru.^[8] V roce 1865 byl převelen do Uher, kde byl brigádním velitelem v Temešváru.^[9] Ve válce s Itálií (1866) byl velitelem 5. armádního sboru a bojoval v bitvě u Custozzy.^[10] Dne 25. června 1866 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála^[11] a v letech 1866–1868 byl velitelem 12. pěší divize a pevnosti v Krakově.^[12][13] V letech 1868–1869 byl zemským velitelem v Sedmihradsku, respektive velitelem 16. pěší divize se sídlem v Sibiu.^[14]

V prosinci 1869 byl jmenován velitelem v Zadaru^[15] a podílel se na potlačení povstání v Dalmácii, kde byl nakonec díky popularitě u místního obyvatelstva jmenován v září 1870 místodržitelem.^[16] V tomto úřadu podporoval kulturní a hospodářský rozvoj regionu, zaváděl také povinnou vojenskou službu. Vystupoval vstřícně ke Slovanům a snažil se hledat kompromisy ve sporech mezi křesťany a muslimy, kvůli tomu byl často kritizován v parlamentech ve Vídni a v Budapešti.^[17] K datu 23. dubna 1873 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra.^[18][19] Se svými jednotkami se zúčastnil okupace Bosny a Hercegoviny (1878). V této době byl také z iniciativy ruského diplomata Ignaťjeva zvažován na post správce Makedonie jako autonomního území Osmanské říše. Na funkci dalmatského místodržitele rezignoval 12. listopadu 1881,^[20] a k datu 1. prosince 1881 byl také penzionován v armádě.^[21]

Zemřel ve Vídni 21. května 1890 a byl pohřben na vídeňském Centrálním hřbitově.

V roce 1860 se oženil s Agathou Theodory von Pestjere (1841–1909), dcerou bohatého statkáře v Banátu. Z manželství se narodilo sedm dětí.^[22] Ze synů byl nejstarší Georg (1864–1910), který působil v diplomacii a zemřel jako konzul v Alžíru.^[23]

V roce 1850 byl povýšen do šlechtického stavu s titulem rytíř a v roce 1860 (diplom ze 17. prosince 1860) získal titul svobodného pána.^[24] Na svém baronském titulu si velmi zakládal s ohledem na svůj poměrně prostý původ. Během vojenské kariéry získal řadu vyznamenání, v roce 1866 obdržel prestižní Vojenský řád Marie Terezie.^[25][26] Byl také nositelem několika ocenění v zahraničí.^[27][28] Získal čestné občanství v Záhřebu a Kotoru. Od roku 1867 byl čestným majitelem 68. pěšího pluku.^[29] Jako zemský velitel v Sedmihradsku obdržel v roce 1869 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[30] V roce 1885 byl jmenován doživotním členem rakouské Panské sněmovny.

• Vojenský záslužný kříž s válečnou dekorací (1849)
• rytířský kříž Leopoldova řádu s válečnou dekorací (1849)
• Řád železné koruny III. třídy s válečnou dekorací (1859)
• rytíř Vojenského řádu Marie Terezie (1866)
• Řád železné koruny I. třídy (1871)
• velkokříž Leopoldova řádu (1875)

• velkokříž Řádu bílého orla (Rusko)
• Řád svaté Anny II. třídy (Rusko)
• Řád Medžidie I. třídy (Osmanská říše)
• Konstantinův řád svatého Jiří (Království obojí Sicílie)
• Řád knížete Danila I. I. třídy (Černá Hora)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gabrijel Rodić na Wikimedia Commons
• Gabriel Rodich na webu austro-hungarian army
• Gabriel Rodich na webu Rakouského parlamentu
• Gabriel Rodich in: Österreichisches Biographisches Lexikon