Galina Kopaněvová

doc., PhDr. Galina Kopaněvová, CSc.
Jiná jména	Božena Vaculíková, K. Panová
Narození	26. listopadu 1931 Kolín
Úmrtí	15. října 2012 (ve věku 80 let) Praha
Národnost	česká
Etnikum	české, ruské
Povolání	filmová pedagožka, filmová kritička, filmová teoretička, filmová historička, filmová publicistka, rozhlasová dramatička, scenáristka
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Galina Kopaněvová (Galina Kopaněva; 26. listopadu 1931 Kolín – 15. nebo 16. října 2012 Praha) byla česká filmová kritička, historička, teoretička, publicistka, vysokoškolská pedagožka, rozhlasová dramatička a scenáristka známá např. svou redakční činností pro odborné periodikum Film a doba.

Narodila se do rodiny české učitelky narozené v Rusku a ruského lesního inženýra, který byl bělogvardějským emigrantem. Odmaturovala na Sovětském gymnáziu v Praze. Poté v roce 1950 nastoupila ke studiu oboru filmové vědy na katedře dramaturgie a scenáristiky na FAMU. Studium ukončila o sedm let později. Několik let se působila jako překladatelka, filmová historička a filmová publicistka. V tomto období také vystupovala se svými lektorskými úvody. Následně se uplatnila v letech 1961–1964 jako redaktorka nakladatelství Orbis, kde založili filmovou edici, poté v letech 1964 až 1979 opět na redaktorské pozici v měsíčníku Film a doba. Roku 1972 zahájila svou vysokoškolskou pedagogickou kariéru, když začala přednášet, mimo jiné kurzy o světovém filmu na katedře filmové a divadelní vědy FF UK. Tam se v roce 1977 stala docentkou. Externě vyučovala i na FAMU.^[1] Zemřela po těžké nemoci v noci z 15. na 16. října 2012. Její popel byl rozsypán pravděpodobně 25. října téhož roku na Motolském hřbitově.^[2]

Už od poloviny 50. let psala a překládala rozhovory, kritiky a studie pojdenávající nejčastěji o východoevropském a středoevropském filmu. Ty následně publikovala v katalozích festivalů a přehlídek zaměřených na audiovizi, ve filmovědných almanaších, v denním tisku a domácích a světových odborných periodicích (např. Film a doba, Film a divadlo, Filmový přehled, Kino, Filmové a televizní noviny, Kultúrny život, Záběr, Scéna, Tvorba, Tvar, A2). Je také autorkou monografií o významných režisérech: Tengiz Abuladze (1984), Iosif Chejfic (1987) a Nikita Michalkov (1990) napsaných pro Československý filmový ústav. Dále spoluutvářela knihy Informatorium pro každého (1984) a Řeč dramatu 2 – Film a televize – Umění vnímat umění (1988). Někdy při psaní používala pseudonymy Božena Vaculíková nebo K. Panová.

Český filmograf Miloš Fikejz (1959–2019) jí přisoudil velký význam, když o ní napsal: „Svými zasvěcenými texty, přednáškami a semináři formovala a kultivovala kinematografické myšlení několika generací domácích filmařů i filmových kritiků a historiků.“^[3] Fikejz byl také přesvědčen, že Kopaněvová jakožto vrstevnice tzv. nové vlny pomohla jejím příslušníkům prosadit se.^[3]

V roce 2017 v Národním filmovém archivu vyšla antologie jejích kritik, rozhovorů a dalších textů pod názvem Spatřit a napsat. Filmové kritiky, statě a rozhovory. Publikaci editoval filmový historik Tomáš Hála.^[4]

V 60. letech se zase scenáristicky podílela na televizním cyklu Malá filmová historie. Roku 1970 ztvránila menší úlohu ženy na recepci v oceňovaném snímku Ucho.^[5] Dále ji natáčeli tvůrci dokumentárních filmů a vzpomínkových pořadů, těmi byly např. Ein Anlass zu sprechen (1966), Vzpomínáme... co se nosilo (2000), Tváře českého filmu (2002), Vzpomínky na Andreje Tarkovského (2007) nebo Československý filmový zázrak (2014).^[3][6] S Československou, resp. Českou televizí spolupracovala během 80. a 90. let i tím, že uváděla různé artové filmy.

V průběhu 50. let byla aktivní v oblasti zakládání a popularizace filmových klubů (za to jí Asociace českých filmových klubů roku 2000 na Letní filmové škole – kterou sama Kopaněvová během své kariérní dráhy opakovaně dramaturgicky připravovala – v Uherském Hradišti udělila úplně první výroční cenu). S filmovými kluby poté spolupracovala jako lektorka celý svůj profesní život.

Měla také bohaté zkušenosti s dalšími filmovými přehlídkami a festivaly kromě Letní filmové školy. Z pozice odborné poradkyně MFF Karlovy Vary pomohla vyprofilovat sekci Na východ od Západu. Už od prvního ročníku v roce 1994 spoluorganizovala přehlídku Seminář ruských filmů, který se původně konal ve Veselí nad Moravou. Její částečný ruský původ také sehrál roli v propagaci české kinematografie v Rusku hlavně formou přehlídek objednaných Českými centry.

V roce 1989 obdržela vyznamenání za mimořádné zásluhy v oblasti rozvoje polsko-české kulturní spolupráce, tomu následoval dokonce i Rytířský kříž Řádu za zásluhy Polské republiky udělený z rozhodnutí tehdejšího polského prezidenta Bronisława Komorowského roku 2012 ze stejných důvodů.^[3]

• Informatorium pro každého aneb Moderní vševěd, Sv. 2: Literatura – divadlo – film – fotografie (Mladá fronta, 1984)
• Tengiz Abuladze (ČFÚ, 1984)
• Iosif Chejfic (ČFÚ, 1987)
• Řeč dramatu 2 – Film a televize – Umění vnímat umění (Horizont, 1988)
• Nikita Michalkov (ČFÚ, 1990)
• Věra Chytilová mezi námi (Camera Obscura, 2006)
• Spatřit a napsat. Filmové kritiky, statě a rozhovory (NFA, 2017)^[7]

• Malá filmová historie (1963)

• Ein Anlass zu sprechen (1966)
• Ucho (1970)
• Vzpomínáme... co se nosilo (2000)
• Tváře českého filmu (2002)
• Vzpomínky na Andreje Tarkovského (2007)
• Československý filmový zázrak (2014)

• Galina Kopaněvová ve Filmovém přehledu
• Galina Kopaněvová v Česko-Slovenské filmové databázi
• Galina Kopaněvová ve Filmové databázi
• Galina Kopaněvová v Databázi knih